Tak slavnostního rozloučení se však dočká jen výjimečný slon. Většinu jeho "obyčejných" bratrů v Dillí čelí po celoživotní dřině jen skrovný pohřeb kdesi v ústraní. Stále je můžete v indické metropoli spatřit: ohromné šedé tvory, kteří se vytrvale vlečou přecpanými bulváry, zdánlivě neteční k chaosu ulice a zuřivému troubení klaksonů. Mají jediný úkol - vydělávat.
Najímají si je na náboženské slavnosti, aby dodávali lesk pestrobarevným průvodům, nebo ke svatebním obřadům, během nichž vozí na hřbetě ve speciálním koši ženicha a nevěstu. V poslední době začínají být vzácným zbožím. V celém ohromném Dillí zůstalo pouhých třiadvacet takto pracujících chobotnatců. O to více se musí tužit. Většina z nich přebývá ve špinavém předměstském slumu na břehu Jamuny, který místní nazývají Gautampuri. Nejznámějšími chovateli slonů v Dillí jsou Aliové. Tato rozvětvená muslimská rodina cvičí gigantické savce už přinejmenším po čtyři generace. Příslušníkům jejich stádečka, od osmiletého slůněte Rangiliho po Bag Bahadura se strašlivými kly, se musí život nutně jevit jako houpačka.
Kdyby mohli mluvit, jistě by ho chvilkami považovali za okouzlující, chvilkami zas za neskutečně krutý. Vyskytují se v něm okamžiky téměř nadpozemské slávy jako nedávno na slavnosti ve Firozabádu, kde davy před džinistickým chrámem vítaly šest vyšňořených chobotnatců s ohlušujícím jásotem. Ovšem odvrácenou stranou téže mince jsou vysilující pochody pod palčivým sluncem, dlouhé noci stání v úzkých náklaďácích při převozech za prací či riskantní chůze uprostřed vražedného mumraje dillíské dopravy.
"Nedávno musela být po srážce s autobusem utracena naše oblíbená slonice Lakšmí," stěžoval si v místním tisku Ikbál Ali, hlava rodiny s titulem hathí walláh, vládce slonů. "Pokud by se něco podobného opakovalo, může nás to zruinovat," dodal muž, který sice nemá žádné formální vzdělání, je však velice pyšný na svoji rychle vymírající profesi. "Lidé si nás váží jako pány velkých a silných zvířat. Je to pro nás záležitost cti," vysvětloval Ikbál Ali.
V dobách indické historie, kdy sloni pochodovali v čele armád do bitev a bohatým mahárádžům sloužili jako symbol moci, mělo chovatelství slonů zvuk. Dnes ovšem v celé ohromné Indii zbylo jen pár tisíc slonů. Jejich přežití je ohroženo stejně jako povolání jejich pánů. Každého slona řídí jeho mahaut. Naviguje ho v přeplněných ulicích, koupe v Jamuně po celodenní práci v horku a prachu, krmí ho a často vedle něho i spí. Jeho hlavní úlohou však je, aby ho ohromný kolos na slovo poslouchal, neboť pokud by se rozzuřil a vymkl kontrole, mohl by nadělat děsivou paseku. Mahaut řídí slona pomocí kovového bodce s ostrým hákem a kotníkových "ostruh". Ostré bodnutí do citlivého místa, jako jsou uši nebo břicho, často způsobí, že i statný samec zakňučí bolestí. "Žádný z mých slonů mi nikdy nevypověděl poslušnost," chlubil se reportérovi listu The Washington Post jeden z dlouholetých mahautů.
"Slon si opravdu pamatuje všechno, jak se říká, především to, jak se k němu kdo chová." Byť se Aliové o svá zvířata starají opravdu pečlivě, jsou pro ně přece jen hlavně "výrobním nástrojem". Nedá se nic dělat, jejich chov je nákladný, a tak musí vydělávat. Za každého slona účtují jejich majitelé v průměru v přepočtu 6000 Kč na jednu akci. Přesto se na jejich provozování pohádkově zbohatnout rozhodně nedá. To je možná jedním z důvodů, proč Ikbál Ali nechce, aby se jeho potomci vydali v jeho stopách. "Přeju si, aby studovali, aby věděli více než já." Něco na tom je, časy se rychle mění i v chudé Indii. Práce pro slony je méně a méně a ani tito podivuhodní tvorové už nejsou onou atrakcí jako dřív. Vítězí spíše mobil nebo počítač.
 Indický slon ve výběhu pražské zoologické zahrady.Myslíte, že by se také mohl naučit hrát na nějaký ten hudební nástroj? |
