Přinášíme poslední pokračování z knihy spisovatele Lemony Snicketa Temné terárium, která vyšla v minulých dnech v nakladatelství Egmont.
Pokračování třetí kapitoly
"To tedy je," souhlasila Violet. "Po tom požáru jsem si myslela, že už nebudu nikdy šťastná, ale tohle je vážně senzace." "I tak mi ale pořád chybějí rodiče," poznamenal Klaus. "Přestože je na nás strýček Monty strašně hodný, stejně bych byl radši, kdybychom žili zase všichni spolu v našem starém domě." "To je přece jasné," vyhrkla Violet. Pak se odmlčela a pomalu pronesla, co se jí v několika posledních dnech stále honilo hlavou: "Myslím, že nám dětem rodiče budou chybět pořád, ale můžeme je postrádat bez toho, abychom byly stále tak nešťastné. Oni by určitě nechtěli, abychom se kvůli nim trápily." "Pamatuješ," řekl Klaus posmutněle, "jak jednou celý den pršelo a my se nudily a tak jsme si všechny nabarvily nehty na nohou na červeno?" "A já pak tou jasně červenou barvou polila žluté čalounění křesla," usmála se Violet. "Inkuzaví mozejás," zažvatlala Sunny vesele, což mělo zřejmě znamenat něco jako: "A ta skvrna se nikdy nedala úplně vyčistit." Sourozenci se na sebe navzájem usmáli a beze slova se pustili do práce. Celé dopoledne se pečlivě věnovali svým úkolům. Bylo jim přitom jasné, že pohoda, kterou zažívají při pobytu u strýčka Montyho, jim ani v nejmenším nevymazala smrt rodičů z paměti, ale způsobila, že se alespoň po dlouhé době trápení cítili mnohem lépe. Je bohužel smutnou skutečností, že se tato tichá chvíle štěstí měla na dlouhou dobu stát poslední, kterou sourozenci Baudelairovi zažili. S tím však nemůže naneštěstí nikdo nic dělat. Právě když Violet, Klaus a Sunny začali pomýšlet na oběd, zaslechli, že před domem zastavuje nějaké auto. Vzápětí se ozvalo zatroubení. Pro děti to byl signál, že přijel Stephano. Pro nás by to měl být signál, že jim začíná další utrpení. "To by měl být ten nový asistent," poznamenal Klaus a vzhlédl od Velké knihy malých peruánských hadů. "Doufám, že bude stejně příjemný jako strýček Monty." "Já taky," přikývla Violet a několikrát natáhla a uvolnila past na ještěrky, aby si ověřila, že je v naprostém pořádku. "Nebylo by zrovna nejzábavnější cestovat do Peru s nějakým morousem." "Bamba lolo!" zvolala Sunny, což mělo zřejmě znamenat něco jako: "Snad abychom šly zjistit, co je ten Stephano zač." Všichni tři vstali a vydali se ven. Když vyšli hlavními dveřmi před dům, spatřili u křovin ve tvaru hadů zaparkovaný taxík. Právě z něj vystupoval vysoký hubený muž s bujným plnovousem a bez obočí. V ruce držel černý kufr opatřený stříbřitě lesklým visacím zámkem. "Nedám vám žádné spropitné," osopil se přitom na taxikáře, "protože moc žvaníte. Celou cestu jste nezavřel pusu. Někoho třeba nezajímá, že se vám narodilo dítě a jak je roztomilé." Když spatřil sourozence, zahlaholil: "Á, dobrý den. Já jsem Stephano, nový asistent doktora Montgomeryho." "Dobrý den," vykročila k němu Violet. Stephanův sípavý hlas jí připadal nějak povědomý. "Dobrý den," pozdravil Klaus a pozorně si nového příchozího prohlédl. Něco v jeho očích se mu zdálo dost povědomé. "Delele!" vyjekla Sunny. Stephano totiž neměl ponožky a Sunny, která lezla po čtyřech, zahlédla mezi záložkou kalhot a horním okrajem boty jeho o bnažený kotník. Spatřila na něm něco až příliš známého. Všem třem dětem došla v tu chvíli stejná věc. Ucouvly o krok, jako by na ně dorážel vzteklý pes. Ten člověk nebyl žádný Stephano, ať už si říkal, jak chtěl. Sourozenci Baudelairovi si prohlíželi nového asistenta strýčka Montyho od hlavy k patě a bylo jim jasné, že to není nikdo jiný než hrabě Olaf. Třebaže si oholil srostlé rozježené obočí a špičatou bradu si nechal zarůst plnovousem, oko, které měl vytetované na kotníku, nemohl nijak zamaskovat.
Konec třetí kapitoly a konec ukázky
Lemony Snicket: Temné terárium. Copyright: Text Lemony Snicket, 1999. Ilustrace Bret Helquist, 1999, Překlad Petr Hejný, 2001. Vyšlo v těchto dnech v nakladatelství Egmont.
Pokračování třetí kapitoly
"To tedy je," souhlasila Violet. "Po tom požáru jsem si myslela, že už nebudu nikdy šťastná, ale tohle je vážně senzace." "I tak mi ale pořád chybějí rodiče," poznamenal Klaus. "Přestože je na nás strýček Monty strašně hodný, stejně bych byl radši, kdybychom žili zase všichni spolu v našem starém domě." "To je přece jasné," vyhrkla Violet. Pak se odmlčela a pomalu pronesla, co se jí v několika posledních dnech stále honilo hlavou: "Myslím, že nám dětem rodiče budou chybět pořád, ale můžeme je postrádat bez toho, abychom byly stále tak nešťastné. Oni by určitě nechtěli, abychom se kvůli nim trápily." "Pamatuješ," řekl Klaus posmutněle, "jak jednou celý den pršelo a my se nudily a tak jsme si všechny nabarvily nehty na nohou na červeno?" "A já pak tou jasně červenou barvou polila žluté čalounění křesla," usmála se Violet. "Inkuzaví mozejás," zažvatlala Sunny vesele, což mělo zřejmě znamenat něco jako: "A ta skvrna se nikdy nedala úplně vyčistit." Sourozenci se na sebe navzájem usmáli a beze slova se pustili do práce. Celé dopoledne se pečlivě věnovali svým úkolům. Bylo jim přitom jasné, že pohoda, kterou zažívají při pobytu u strýčka Montyho, jim ani v nejmenším nevymazala smrt rodičů z paměti, ale způsobila, že se alespoň po dlouhé době trápení cítili mnohem lépe. Je bohužel smutnou skutečností, že se tato tichá chvíle štěstí měla na dlouhou dobu stát poslední, kterou sourozenci Baudelairovi zažili. S tím však nemůže naneštěstí nikdo nic dělat. Právě když Violet, Klaus a Sunny začali pomýšlet na oběd, zaslechli, že před domem zastavuje nějaké auto. Vzápětí se ozvalo zatroubení. Pro děti to byl signál, že přijel Stephano. Pro nás by to měl být signál, že jim začíná další utrpení. "To by měl být ten nový asistent," poznamenal Klaus a vzhlédl od Velké knihy malých peruánských hadů. "Doufám, že bude stejně příjemný jako strýček Monty." "Já taky," přikývla Violet a několikrát natáhla a uvolnila past na ještěrky, aby si ověřila, že je v naprostém pořádku. "Nebylo by zrovna nejzábavnější cestovat do Peru s nějakým morousem." "Bamba lolo!" zvolala Sunny, což mělo zřejmě znamenat něco jako: "Snad abychom šly zjistit, co je ten Stephano zač." Všichni tři vstali a vydali se ven. Když vyšli hlavními dveřmi před dům, spatřili u křovin ve tvaru hadů zaparkovaný taxík. Právě z něj vystupoval vysoký hubený muž s bujným plnovousem a bez obočí. V ruce držel černý kufr opatřený stříbřitě lesklým visacím zámkem. "Nedám vám žádné spropitné," osopil se přitom na taxikáře, "protože moc žvaníte. Celou cestu jste nezavřel pusu. Někoho třeba nezajímá, že se vám narodilo dítě a jak je roztomilé." Když spatřil sourozence, zahlaholil: "Á, dobrý den. Já jsem Stephano, nový asistent doktora Montgomeryho." "Dobrý den," vykročila k němu Violet. Stephanův sípavý hlas jí připadal nějak povědomý. "Dobrý den," pozdravil Klaus a pozorně si nového příchozího prohlédl. Něco v jeho očích se mu zdálo dost povědomé. "Delele!" vyjekla Sunny. Stephano totiž neměl ponožky a Sunny, která lezla po čtyřech, zahlédla mezi záložkou kalhot a horním okrajem boty jeho o bnažený kotník. Spatřila na něm něco až příliš známého. Všem třem dětem došla v tu chvíli stejná věc. Ucouvly o krok, jako by na ně dorážel vzteklý pes. Ten člověk nebyl žádný Stephano, ať už si říkal, jak chtěl. Sourozenci Baudelairovi si prohlíželi nového asistenta strýčka Montyho od hlavy k patě a bylo jim jasné, že to není nikdo jiný než hrabě Olaf. Třebaže si oholil srostlé rozježené obočí a špičatou bradu si nechal zarůst plnovousem, oko, které měl vytetované na kotníku, nemohl nijak zamaskovat.
Konec třetí kapitoly a konec ukázky
Lemony Snicket: Temné terárium. Copyright: Text Lemony Snicket, 1999. Ilustrace Bret Helquist, 1999, Překlad Petr Hejný, 2001. Vyšlo v těchto dnech v nakladatelství Egmont.
