Východní pobřeží Tchaj-wanu je kouzelné

Východní pobřeží Tchaj-wanu je kouzelné | foto: Profimedia.cz

Tchaj-wan, překrásná 'druhá' Čína

  • 40
Malý čínský ostrov Tchaj-wan neprávem leží na okraji turistického zájmu. Přitom nabízí kromě nádherné přírody a čínského pokladu císařů i jednu z nejlepších kuchyní na světě. Obyvatelé tohoto ostrova patří navíc k těm nejpřátelštějším, které na svých cestách můžete potkat.

V letadle směřujícím do tchajwanské metropole Tchaj-pej si čte většina přítomných německých turistů průvodce po Bali. Pouze přestupují a až z propagačního videa zjišťují, že na Tchaj-wanu jsou třítisícové hory, horké prameny, čínský poklad císařů, domorodé festivaly i slavnosti plné kostýmů a masek.

Tchaj-wan, jehož rozloha je proti České republice poloviční, počet obyvatel dvojnásobný, je stále trochu pozapomenutý ostrov. Přitom před jeho břehy v roce 1544 portugalští mořeplavci údivem vykřikli: "Formosa!" Překrásný!

Možná za to může ožehavé politické postavení Tchaj-wanu, který je oficiálně uznáván z evropských států pouze Vatikánem. Jde totiž o "druhou Čínu", nebo první, jak se to vezme. Pro velkou Čínu (Čínská lidová republika) je malý Tchaj-wan (Čínská republika), který se prohlašuje za jedinou pravou čínskou reprezentaci, odpadlickou provincií.

Za čínské občanské války druhé poloviny 40. let se na ostrov uchýlila vojska a úředníci poražené nacionalistické strany Kuomintang vedené generálem Čankajškem. Je poněkud paradoxní, že v Tchaj-peji mají oběti jeho režimu (nejméně 40 000 během období tzv. bílého teroru 50. let) vcelku nenápadný památník, zatímco gigantická Čankajškova socha v bronzu stále trůní v kolosálním bílém památníku, kde jsou k vidění i dva jeho nablýskané cadillaky.

Tchaj-wan, Tchaj-pej. Brána do Čankajškova památníku

Brána do Čankajškova památníku v Tchaj-peji

I když Čankajšek zemřel roku 1975, skutečnou demokracií se Tchaj-wan stal až na přelomu 80. a 90. let. Zároveň se otevřel turismu: před deseti lety ho navštívilo dva a půl milionu cizinců, v současnosti je to o milion víc. Ale stále to nejsou závratná čísla a potkat na ulicích Evropana je spíš výjimka. Hamburská publicistka Isabelle Hofmannová tvrdí, že pro mnohé Němce má Tchaj-wan stále našedlý nádech let Čankajškovy diktatury, tak nějak iracionálně.

Město ožívá v noci

Jenže hlavní město Tchaj-pej šedivě působí. První dojem tvoří nevzhledné výškové budovy, hustá, ne zcela ukázněná doprava a všudypřítomný mlžný opar, který místní za smog rozhodně nepovažují. Snad jen symbol postmoderní éry, více než pětisetmetrový mrakodrap Tchaj-Pej 101, ční nad poněkud unylou architekturou, kterou tu a tam oživí buddhistické či taoistické chrámy.

Avšak s nocí město rozkvete: neony září, vedro povolí a ulicemi proudí davy. Nastal čas trhů, kde za pár desítek a stovek tchajwanských dolarů (1 NTD = 0,5 Kč) seženete tričko Supermana i uválené štěně, ale hlavně je to o jídle.

Stovky barev, chutí a vůní se slévají v potravinovou kakofonii, z níž jeden tón zpravidla úporně vystupuje. "Smradlavé tofu", místní specialita. Menší vypětí stojí ochutnávka asijských masových "knedlíků" či krevet, které trhovkyně v živém stavu vyloví z kádě, zprudka peče na roštu, posléze nůžkami "zastřihne" a napíchne na špejli. V sáčku po deseti stojí pakatel.

Podobně pestrý výběr nabízejí i tchajpejské restaurace a bary, v některých si můžete vybrané pokrmy v kotlíku uvařit sami, personál zpravidla dodržuje hygienu bedlivěji než je zvykem v Česku (rukavice a roušky), a v těch nejlepších se stojí dlouhé fronty. Nakonec nepůsobí ani tak nabubřele, když Tchaj-wanci tvrdí, že jejich cuisine je jedinečná, protože si vybrala z čínské, japonské i evropské to nejlepší.

Tchaj-wan, největší mrakodrap světa Taipei 101 v Tchaj-peji
Nejvyšší mrakodrap světa Taipei 101

Tchaj-wan, rýžová pole
Rýžová pole


Tchaj-wan

Tchaj-wanskou kuchyni ovlivnila jak čínská tradice, tak i jídla z Evropy a Japonska. Jídla prodávaná na ulici jsou obvykle výborná

V Tchaj-peji se vyplatí dva tři dny zůstat, a nejen pro zajímavé ceny hi-tech produktů, tak příznačných pro jednu z hospodářsky nejvyspělejších zemí světa, kde je univerzitní vzdělání samozřejmostí. Záleží nicméně na obchodě a v těch nejlevnějších buďte připraveni na smlouvání a absenci mezinárodní záruky.

Smlouvat se dá také na jednom z největších jadeitových trhů v Asii, který se koná pod mostními oblouky vždy o víkendech. Zelené a bílé náramky z jadeitu se blýskají téměř na každé paži - podobně jako většina Asijců i Tchaj-wanci věří, že je uchrání od zlých duchů.

I když se i na trhu ceny jadeitu občas vyhoupnou k závratným číslům, ty nejcennější práce (stejně jako z porcelánu či třeba bronzu) spatříte v Národním palácovém muzeu, které schraňuje zřejmě největší a nejpůsobivější sbírku tradičního čínského umění na světě. Její velká část, původně ve vlastnictví dynastie Čching, byla v turbulencích první poloviny 20. století na pevninské Číně hekticky přemisťována, až roku 1948 skončila - na Tchaj-wanu. Mezi symboly unikátní kolekce patří jadeit v podobě čínského zelí.

Tchaj-wan, Tchaj-pej. Národní palácové muzeum

Přijeďte, když není horko

Asi nejvhodnějším obdobím pro návštěvu Tchaj-wanu je časné jaro nebo pozdní podzim, kdy nevládnou úmorná vedra. I když více než polovinu ostrova pokrývají hory a některá místa jsou obtížněji přístupná, většina jich je v dosahu veřejné či automobilové dopravy (včetně vnitrostátních leteckých linek a vysokorychlostních vlaků), přinejhorším kola, na němž Tchaj-wanci tráví většinu krátkých dovolených.

I když Národní park Taroko na východním pobřeží nabízí takřka filmové scenerie s kaňony, vodopády, visutými mosty i horskými chrámy, po náročném treku se vyplatí chvíle usebrání v některém z horkých pramenů nebo u šálku pravého tchajwanského čaje. Ty nejlepší pocházejí z horských oblastí, sbírají se dvakrát ročně a voní prý svěžeji než slavné značky z Japonska a Číny.

Dotek původního Tchaj-wanu najdete v horských vesnicích, byť se jejich životní styl v posledním století radikálně proměnil.

Kdo si potrpí na opulentní kostýmy a několikahodinové tlačenice, neměl by vynechat tchajwanskou operu (jak jinak než v tchajwanském dialektu) nebo některou z místních slavností. Třeba Svátek duchů, připadající na sedmý čínský lunární měsíc (zpravidla srpen). Právě v tomto období se otvírají brány podsvětí a mrtví vstupují mezi živé. Proto se pro ně připravují mísy nejlepšího ovoce, ale i papírové papuče, auta, boty, kreditní karty... Ale všechny se spálí, čímž doputují k zesnulým příbuzným i neznámým (ne vždy přívětivým) duchům.

Jedna z největších slavností se koná v přístavním městě Keelung, které rozzáří ohňostroje a průvody tanečníků, masek a vyšňořených vozidel. O půlnoci se pak u pobřeží tísní davy fascinované pohledem, jak hořící symboly keelungských rodinných klanů jeden za druhým pohlcuje moře.

Přes mnohé pozoruhodnosti Tchaj-wanu si však návštěvník odnáší asi nejintenzivnější pocit z jeho obyvatel, z jejich velkorysé a podle všeho i nefalšované srdečnosti. Snad ji dílem pohání i tchajwanská touha po větším světovém uznání: přibližování Západu čtete v operativně rozšířených očích místních krásek, stejně jako v libovolně adaptovaných jménech, která si Tchaj-wanci tisknou i na vizitky.

A tak se hotelový portýr představí jako Hugo, průvodkyně jako Tina a vysoký úředník tchajwanské vlády jako Manfred.

Tchaj-wan, Tchaj-pej. Národní divadlo
Národní divadlo v Tchaj-peji

Tchaj-wan

Tchaj-wan, Lotus Lake v Kaohsiungu
Lotus Lake v Kaohsiungu