Staly se druhořadými občany a na jejich sebemenší požadavky není brán žádný zřetel. Mluvit s cizími muži je pro ženu zakázáno, ale vládnoucí hnutí Taliban nedalo žadatelce jinou možnost. "Byla jsem kdysi učitelkou. Nemám nic, potřebuji peníze na chleba," říká cizinci.
Když se extremistický Taliban v roce 1996 zmocnil hlavního města, jeho prvním oficiálním aktem byl pro většinu žen zákaz pracovat mimo dům. Byl to necitelný rozkaz. Dvacet let války zanechalo v Kábulu přes 40 000 vdov. To už nemluvě o tisících dalších žen, jejichž manželé byli natrvalo zmrzačeni v boji nebo utekli ze země. A tak tisíce bývalých lékařek, učitelek a dalších žen je zcela závislých na dobročinnosti. Jen ta může pomoci zachránit je a jejich rodiny od hladovění.
Ochránci lidských práv tvrdí, že nikde jinde na světě nejsou ženy vystaveny tak systematické krutosti. "Hrozné je to v Íránu v uprchlických táborech Afghánců a také na venkově v Pákistánu," potvrzuje ředitelka Světového programu pro výživu (WFP) Catherine Bertiniová. "Chudé ženy to mají těžké všude, ale opravdu nejhorší je to v Afghánistánu." Její kolegyně Abigail Springová s ní souhlasí. "Nevím o žádné jiné zemi, kde by vládní politikou bylo zbavit ženy jejich práv."
Než se moci ujalo hnutí Taliban, panovala v zemi velká zločinnost. Mnohé afghánské ženy říkají, že život nyní je ještě horší. Podle zjištění skupiny Lékaři pro lidská práva, která provedla v Afghánistánu anonymní průzkum na území ovládaném Talibanem, to řeklo 95 procent zpovídaných. "Jsou to barbaři a mentálně nemocní," říká bývalá učitelka, která se teď jen zřídka odvažuje vyjít z domu. "Cítila jsem se mnohem líp dokonce i ve dnech, kdy nad městem létaly rakety a panoval zde naprostý zmatek."
Organizace Human Rights Watch zjistila, že ženy, zvlášť ty z náboženských a etnických menšin, muži z Talibanu znásilňují nebo prodávají do otroctví. Vůdcové Talibanu neustále tvrdí, že cílem jejich nařízení je pouze chránit ženskou čest, jak to vyžaduje korán. Žádná jiná země na světě ovšem neprosazuje takové sexuální oddělování ras jako Kábul.
Talibanské zákony nejenže zavírají ženy doma, dokonce od nich vyžadují, aby zamalovaly okna. To proto, aby nikdo nemohl nahlížet dovnitř a spatřit je. Muži ve vedení afghánské společnosti v sobě pociťují bytostnou nechuť k ženám. Jeden talibanský ministr nedávno ohromil pracovnici Organizace spojených národů slovy, že ženy nemohou zastávat odpovědná místa, protože menstruují. "Jak můžete věřit ženám, které každý měsíc krvácejí?" zeptal se chladně ministr.
Hlavně vzdělávací systém strádá ztrátou žen, které tvořily dvě třetiny afghánského učitelstva. Některé ženy začaly nedávno tomuto zákazu vzdorovat. Vynořily se stovky podzemních domácích škol vedených ženami, které ztratily práci ve veřejných školách. Podle Švédského výboru pro Afghánistán teď v zemi s pomocí mezinárodních agentur působí přes 500 domácích škol, které nabízejí to nejjednodušší a nejzákladnější vzdělání zhruba 37 000 dívek. Možná, že některé z nich budou mít jednou šanci pomoci při obnově své zničené země. Teď je však Taliban pevně v sedle. Afghánským ženám nezbývá nic jiného než čekat a doufat. Avšak i humanitární pracovníci si začínají klást otázku, jak vlastně dlouho mohou podobné podmínky místní ženy snášet.
 |
