Až 19 kilometrů dlouhý labyrint chodeb byl v letech 1960 až 1972 vybudován v místě železničního tunelu, jenž však nikdy nesloužil svému účelu, přestože jeho dostavba byla ve vojenskostrategických plánech v obou světových válkách.
Za druhé války však nacistům posloužil jako podzemní továrna, v níž vězni z koncentračních táborů montovali pohonné jednotky do raket V2 a náhradní díly do tanků. Až ta studená pak projekt naplnila novým smyslem.
"Alternativní sídlo ústavních orgánů Spolkové republiky Německo", jak se původní komplex i nynější muzeum oficiálně nazývají, mělo v případě potřeby poskytnout útočiště nejen celé vládě a spolkovému prezidentovi, ale také třem tisícovkám jejich spolupracovníků.
Růžová zahrada za 62 miliard korun
Projekt spolykal nejméně 4,78 miliardy marek (téměř 62 miliard českých korun), a šlo tak o největší jednotlivou investici v dějinách západního Německa.
Komplex s krycím názvem Růžová zahrada v idylické viniční krajině u obce Bad Neuenahr-Ahrweiler ve spolkové zemi Porýní-Falc zakrývaly stromy a rostliny. Vlastní bunkr se nacházel zhruba sto metrů v hloubi jednoho kopce.
V případě jaderného úderu by bylo sídlo západoněmecké vlády v Bonnu pravděpodobně hlavním cílem, vysvětluje Jörg Diester, jenž o vládním bunkru napsal knihu po prostudování zhruba 25 000 stran archivních dokumentů.
"Museli by pryč z Bonnu," říká.
K takovému účelu nikdy nemusel být použit a po skončení studené války byla většina komplexu stržena. Dvě stě metrů zbylé štoly nyní slouží jako hlavní část expozice.
Kousek od parkoviště, které vniklo z někdejšího heliportu, návštěvníci nejdříve narazí na novostavbu muzea s původní ochrannou betonovou zdí, za níž se skrývá vchod do tunelu. "Pozor! Životu nebezpečné!" varuje dodnes červený nápis.
Hostinec u poslední hodinky
To nejzajímavější se však ukrývá uvnitř. Výstava dokumentuje dějiny podzemního světa s pomocí předmětů i fotografií.
Podzemní město, jemuž se přezdívalo Hostinec u poslední hodinky, ukrývalo kancelářské prostory i zasedací sály, zhruba 900 spacích buněk, kuchyně, kantýny, komunikační centrálu, dílny i kotelnu a větrací šachty. Za podzemním městem se mohla během pár sekund zatáhnout 25 tun těžká pancéřová vrata.
Dodnes si mohou turisté prohlédnout sprchy a záchody. Ve zdravotní stanici zůstalo staré zubařské křeslo, z vybavení typické kanceláře je vystaven telefon, několik dálnopisů a diktafonů.
Díky fotografiím si návštěvníci mohou udělat představu o tom, jak vypadala ložnice vysoce postaveného politika: úzká postel, jedna skříň, možná ještě stůl a židle. Oproti většině ostatních skutečný luxus; méně prominentní obyvatelé se měli spokojit s palandami. "Spolkový prezident měl samostatný pokoj," říká Markus Heibel ze spolkového úřadu pro stavebnictví.
V betonových celách bylo pochopitelně jen umělé světlo. V podzemním labyrintu bylo snadné ztratit orientační smysl, a proto byly zdi označeny četnými čísly. Pro turisty však návštěva končí už po 200 metrech u bariéry, za níž se mu naskýtá pohled do zdánlivě nekonečného prostoru.
