Island, sopka Eyjafjallajökull | foto: ČTK

„Ta sopka“ na vlastní oči. O lávě i strachu píše z Islandu Petr Horký

  • 5
Tak to je "ona". Z letadla vypadá jako na snímcích z prvních dnů, dál chrlí děsivá mračna. Sopka Eyjafjallajökull obrátila naruby letiště na celém světě. Víc než sopky se ale Islanďané bojí, že přestanou jezdit turisté. To by zemi ekonomicky dorazilo, píše z Islandu cestovatel Petr Horký.

Na Island z Kodaně

"Menu vám nedám," říká servírka Lucy Christensen v kavárně na letišti v Kodani, "stroje nám v kuchyni budou ještě aspoň dvě hodiny nabíhat, proto nemám ani jídelní lístek. Předchozí dny tu bylo všechno vypnuté, zavřené, tma, mříže, nikde nikdo. To jsem nikdy nezažila."

Pierre, horolezec z Francie, má domov na úpatí Mont Blancu. Do Kodaně jel jenom na víkend a od pondělka měl být v práci a doma s manželkou, u svých tří dětí. V týdnu se chystal do Švýcarska na horolezecké závody. Nakonec musel účast zrušit, nelétalo se. "Ale byli jsme ve městě v hotelu a nakonec to bylo celkem fajn..."

Vždycky, když se mě známí ptají, proč proboha cestuju do polárních oblastí, říkám, že potřebuju udělat krok stranou, vybočit ze zažitých kolejí a vyčistit hlavu. Mám pocit, že tentokrát to bylo opačně. Příroda ten krok stranou udělala za nás. A alespoň pro lidi, které zatím potkávám, to nebyla špatná zkušenost.

Na kodaňském letišti, které se teprve před šesti hodinami začalo budit k životu, jsou davy lidí, ale překvapivě nikde nekypí emoce, nikdo se nehádá. Vidím spíš chápavé úsměvy, snahu vyjít si vstříc.

Na tabulích jsou stále k vidění zrušené lety, Mnichov, Špicberky, Washington, Bangkok. Letecká doprava se jen pomalu vrací do normálu.

Letiště v Kodani

Letiště v Kodani

Sedím stále v letištní kavárně druhého terminálu kodaňského letiště, kde obsluhuje servírka Lucy. Výhled mám na jihovýchod, přímo na letištní ranvej. Jen sem tam přistane nebo vzlétne letadlo.

Nevypadá to jako kocovina po průšvihu. Spíš jako když se krásná dívka probudí po bouřlivém večírku a ještě neví, jestli to, co se stalo, je pravda nebo ne. A snad ani není jasné, jestli je to špatně nebo ne. Opravdu potřebujeme naše životy tak dramaticky pořád zrychlovat?

Horší než sopka je strach, který vyvolají média, obává se Island

Řečnická otázka zůstává ve vzduchu, teď zrychluju já, abych nezmeškal navazující let na Island. Před přistáním v Keflavíku nás kapitán upozorňuje na mrak vlevo, který má jiný tvar než ostatní. Je to TA sopka, která tak zacvičila s evropskou dopravou. Stále chrlí mračna do vysoka. Je to pára? Popel? Mně se to z okénka letadla zdá stejné jako na fotkách z prvních dní. Ale nechci nijak rušit radostný dojem z odhadu vulkanologů. Hlavní je, že letíme.

Na Islandu je krasně slunečno. Nebojíte se, ze vybuchne Katla, ten supersilný vulkán, který šíří smrt jednou za 80 let? "Nebojíme," odpovídá Vincenc, řidič malé dodávky. "A kdyby něco začalo, tak to zvládneme," ujišťuje mě.

Island, minus 2 stupně, krásně slunečno

Island, minus 2 stupně, krásně slunečno

Jiný názor ale slyším hned za půl hodiny. "Pokud vybuchne Katla, pak se zničí úplně všechno," říká Silbene Dias, která nedávno otevřela brazilskou restauraci. "Nebojím se, že bychom umřeli nebo že by se zničil Island, to ne. To nejhorší, co by se ale mohlo stát, je to, že by nepřijeli turisté. Tím bychom tady všichni byli už definitivně bez peněz." Jako další ekonomická katastrofa po tom loňském bankovním zemětřesení by to asi opravdu bylo možné...

Ve středu měl Island svátek, první letní den. Loni touto dobou začalo hustě sněžit. To ale letos asi nehrozí. Zima byla v Reykjavíku mírná, skoro nebyly závěje.

"Ale globálního oteplování se tady nelekáme, spíš lidského strachu, který uměle vyvolají média. Zemětřesení se dá zvládnout, ale ne absence práce. Pak by nás zničila sopka a s ní ruku v ruce všichni novináři světa..."

Přechod grónska, největšího ostrova světa

Cestovatel, režisér a publicista Petr Horký se vydal na šestitýdenní expedici, během níž chce přejít Grónsko z východu na západ. Výpravu zahajuje z Islandu, kde pobude asi dva dny.

"Do polárních oblastí se vracím každý rok minimálně jednou. V roce 2008 jsme s Miroslavem Jakešem uskutečnili nejdelší český pochod k Severnímu pólu. Tentokrát budu v expedici s pěti anglickými cestovali jediným Čechem. Veškeré zásoby jídla a paliva si neseme sami, protože v pusté oblasti není žádné osídlení, ani žádná základna," upřesnil Horký.

Cesta přes pevninský ledovec tohoto ostrova se řadí mezi nejnáročnější polární výpravy, jaké planeta Země nabízí. I samotní Inuité, kteří na ostrově žijí, se sem nevydávají ani za lovem a jejich první pokusy o překonání ostrova z východu na západ se odehrály teprve před několika lety.

"O podobnou výpravu se čas od času pokoušejí čeští dobrodruzi, ale podle dostupných informací zatím jen tři expedice byly úspěšné: v roce 1984, 1996 a 2000," doplnil Horký.