Kdo si dnes při návštěvě cizí země vzpomene, pokud nemusí, na nádraží? Ve švýcarském Curychu by však určitě měl. V největším městě země, kde státní i soukromé železnice hrají v dopravě klíčovou úlohu, to snad ani jinak nejde - a nejen proto, že zdejší hlavní nádraží je důležitým dopravním uzlem.
Curyšské hlavní nádraží přivítalo první vlak s parní lokomotivou v roce 1841. Jádro nádraží, stará hala, ve které se kdysi tísnilo pět nástupišť, ale dávno původnímu účelu dosloužilo. Dnes je to ohromný prázdný prostor o rozměrech 1310 krát 40 metrů. A čtyřiadvacet metrů vysoký, jak k vydatně kouřícím komínům lokomotiv kdysi náleželo. Původní architektonické řešení svou jednoduchostí promlouvá i k člověku dnešního přetechnizovaného přelomu staletí. Pocit jisté velebnosti je vyvážen či zdůrazněn visící veselou barevnou skulpturou Anděla strážného od americko-francouzské výtvarnice Niki de Saint Phalleové.
Z haly se vchází buď ke krytým nástupištím nebo k jízdenkovým pokladnám a restauracím po jejích stranách nebo se sjíždí eskalátory do podzemí - tam začíná turisticky neobvyklá atrakce.
Podzemní mezipatro je nevelké, ale už tady je zřetelné výtvarně barevné pojetí. Bílošedé mramorové podlahy a výrazná modř skřínek na úschovu zavazadel zde dominují. V témže podlaží je i rozsáhlá pobočka Swisscomu s množstvím kabinek a zákazníky všech barev pleti.
Eskalátory jedou dál dolů do hlavních podzemních hal. Do nejnovější a větší haly zemského muzea i do starší a menší haly Shoppvillu, navzájem propojených pasážemi - ulicemi. Je tu dohromady 70 obchodů a prodejen a 24 restaurací a automatů o celkové ploše 9000 metrů čtverečních a s ročním obratem přesahujícím 200 milionů švýcarských franků.
Bylo by možná snažší vyjmenovat obchody co tu nejsou než naopak. Jsou tu květinářství, obuvnictví, butiky, všeobecné odívání, knihkupectví, vyvolávání filmů, prodejna počítačů, fitness centrum, solárium, hračkářství a cukrárny. Ve staré hale Shoppvillu jsou i známé veřejné záchodky - volné prostranství před pánskou částí je zároveň burzou homosexuální prostituce.
Teprve z oněch obchodních hal se eskalátory sjede na zbývající podzemní nástupiště některých předměstských spojů (S-Bahn). Šedobílé a modré barevné ladění převládá i tady. Na nástupištích 21 - 24 je návštěvník úplně nejhlouběji. Vlaky, které sem přijíždějí musejí podjet i obě řeky v blízkosti nádraží, Limmat i Sihl.
A před nádražním portálem na Nádražním náměstí trůní socha přehlížející Bahnhofstrasse - Nádražní třídu, nejznámější a nejdražší ulici země. Socha představuje Alfreda Eschera, geniálního podnikatelského vizionáře minulého století, který se snad nejvíc zasloužil o to, že se Švýcarsko stalo tak dokonalou železniční zemí
Curyšské hlavní nádraží přivítalo první vlak s parní lokomotivou v roce 1841. Jádro nádraží, stará hala, ve které se kdysi tísnilo pět nástupišť, ale dávno původnímu účelu dosloužilo. Dnes je to ohromný prázdný prostor o rozměrech 1310 krát 40 metrů. A čtyřiadvacet metrů vysoký, jak k vydatně kouřícím komínům lokomotiv kdysi náleželo. Původní architektonické řešení svou jednoduchostí promlouvá i k člověku dnešního přetechnizovaného přelomu staletí. Pocit jisté velebnosti je vyvážen či zdůrazněn visící veselou barevnou skulpturou Anděla strážného od americko-francouzské výtvarnice Niki de Saint Phalleové.
Z haly se vchází buď ke krytým nástupištím nebo k jízdenkovým pokladnám a restauracím po jejích stranách nebo se sjíždí eskalátory do podzemí - tam začíná turisticky neobvyklá atrakce.
Podzemní mezipatro je nevelké, ale už tady je zřetelné výtvarně barevné pojetí. Bílošedé mramorové podlahy a výrazná modř skřínek na úschovu zavazadel zde dominují. V témže podlaží je i rozsáhlá pobočka Swisscomu s množstvím kabinek a zákazníky všech barev pleti.
Eskalátory jedou dál dolů do hlavních podzemních hal. Do nejnovější a větší haly zemského muzea i do starší a menší haly Shoppvillu, navzájem propojených pasážemi - ulicemi. Je tu dohromady 70 obchodů a prodejen a 24 restaurací a automatů o celkové ploše 9000 metrů čtverečních a s ročním obratem přesahujícím 200 milionů švýcarských franků.
Bylo by možná snažší vyjmenovat obchody co tu nejsou než naopak. Jsou tu květinářství, obuvnictví, butiky, všeobecné odívání, knihkupectví, vyvolávání filmů, prodejna počítačů, fitness centrum, solárium, hračkářství a cukrárny. Ve staré hale Shoppvillu jsou i známé veřejné záchodky - volné prostranství před pánskou částí je zároveň burzou homosexuální prostituce.
Teprve z oněch obchodních hal se eskalátory sjede na zbývající podzemní nástupiště některých předměstských spojů (S-Bahn). Šedobílé a modré barevné ladění převládá i tady. Na nástupištích 21 - 24 je návštěvník úplně nejhlouběji. Vlaky, které sem přijíždějí musejí podjet i obě řeky v blízkosti nádraží, Limmat i Sihl.
A před nádražním portálem na Nádražním náměstí trůní socha přehlížející Bahnhofstrasse - Nádražní třídu, nejznámější a nejdražší ulici země. Socha představuje Alfreda Eschera, geniálního podnikatelského vizionáře minulého století, který se snad nejvíc zasloužil o to, že se Švýcarsko stalo tak dokonalou železniční zemí
