Temně modré moře rozráží příď trajektu Šoltanka, který jednou denně spojuje chorvatský Zadar s malými ostrůvky na Jadranu. Nejbližší se jmenuje Ugljan. Na suchých svazích, padajících k moři, pozorujete pravidelně vysázené olivové háje. U skalnatých břehů nejsou vidět prakticky žádné pláže. V malém přístavu, kde by měla být první zastávka, se trajekt jenom otočí, nebaf na nábřeží nikdo nečeká. Následují ostrovy Rivanj, Sestrurnj, Zverunac...
Podobají se jeden druhému jako vejce vejci. Na vodě u přístavních mol se houpá spousta rybářských a pár výletních lodí. Břeh lemují bílé domečky a táhnou se až ke kostelíku na vršku. "Jedete na Motat? Tam je to skoro pořád jak před třiceti lety," směje se pan Goran ze Zadaru, jehož rodina sem jezdí už od nepaměti. "Dnes je tam dvacet domů a jedna hospoda Tenkrát tam byly dva domy a dvě kozy, které se pásly v olivovém háji," vzpomíná Goran na dětství ve vesničce Brgulje; jedné z pouhých tří osad Molatu. "Ale dlouho to nevydrží. Uvidíš, že za pět let, když Bůh dá, bude i tady plno turistů," skáče mu do řeči jeho žena Mirjana Po třech hodinách kličkování mezi ostrůvky zafouká silný vítr a zvednou se vysoké vlny.
Konečně zahlédnete širé moře. Dráhu lodi přetne mohutný katamarán, který míří do italské Ancony. Šoltanka se pořádně zhoupne. V tu chvíli se v dálce objeví Molat, ostrůvek ve tvaru podkovy o rozloze pouhých 28 km2. Na trajektu zbývá posledních deset aut. Lodní vrata padají na kamenné molo ospalého podvečerního přístaviště. Nejednou nábřeží ožije a z okolních vilek se vyrojí dav lidí; skoro jako by právě dorazil do anglického Southamptonu slavný clipper Cutty Shark s nákladem čerstvého čaje až z daleké líny.
Posádka a na břehu čekající pomocníci bleskově vyloží jídlo pro pět restaurací a pár obchůdků, vyjedou dvě cisterny s vodou (na Molatu vlastní vodní zdroje nemyjí) a domácí si odvážejí návštěvy. Loď během pár minut pokračuje dál na nejvzdálenější ostrov Ist a osada Motat zase usne. Pár domků vlevo, pár vpravo a uzoučká silnička se začíná klikatit mezi neprostupnou hradbou červenohnědých keřů. Nic vlastně není vidět. Jen křoví a nebe, na němž se rychle sklání k obzoru obrovské rudé slunce. A pak je tu děravá asfaltka, která se pořád ještě chvěje horkým vzduchem.
"Koukej! Támhle před námi! Zmije!" Přes metr dlouhý černý had, probuzený jedním z mála aut, která tu přes den projedou, se zavlní, přeplazí silnici a zmizí v bujném porostu. Až později se dozvíte, že zmije na ostrově nejsou. Jen užovky. Po třech, čtyřech kilometrech cesty divokou vegetací hosty vítá Brgulje, druhá ze tří osad, které na ostrově už po staletí jsou. Projede se kolem několika kamenných stavení až cestu téměř zablokuje lavička, na níž sedí jak nakonec zjistíte - každý den dvě stařenky v černém. "Molim, kudy se jede k plážím?" "Pokračujte rovně na Zapuntel, ale za kostelem u hřbitova musíte odbočit doleva dolů," kývají hlavami babičky a posouvají své sedátko, abyste mohli projet.
Před hřbitovem zahnete z kopce. V příštím okamžiku se před vámi v záři zapadajícího slunce objeví pohled jak z pohádek Petera Pana Pod vámi leží jeho slavná "Never Land" - zátoka s kulatým ostrovem, plachetnice a luxusní velejachta, na níž možná velí kapitán "Hák". Nad tím kopec a za ním úzký mořský průliv. A další hornatý obzor. A pak už jen nekonečná mořská vodní plocha a červené mraky roztodivných tvarů. Dolní Brgulje tvoří přístavní korzo, hospoda, malý obchůdek a tucet domů.
Ves pokračuje na kopci stejným počtem stavení a kostelem, které pamatují už několik století. "Bog, vítejte," otvírá dveře do přímořského domku paní Agneza a její muž Neven na uvítanou rozlévá domácí příšerně sladké víno a rozdává čerstvé fíky. Během chvilky se zešeří a podvečerní klid vystřídá večerní "mrtvo". Jen pár světýlek na hladině zátoky a ztichlé hlasy z jediné místní restaurace hlásí: Tady skutečně bydli lidé. Lehký vlahý vánek směrem od moře ohýbá plamen svíčky na terase, šumění vln pouze občas přehluší pufání rybářských loděk a měsíc rozpíná jako páv svůj úplněk. "Never Land" vrcholí.
Ale to ještě nic není. Ráno na Molatu je ještě pohodovější. Je to až k nevíře. Žádní protivní sousedé nenafukují matrace, nevlečou na břeh kajaky ani nenapínají plachty windsurfingů. Prostě nic. Jen jedna z deseti jachet kotvících v zátoce neslyšně vyplouvá na moře. Jeden z nejlepších nápadů, jaké můžete v takové chvíli dostat, je vzít plavky a vnořit se do ranních vlnek. Plavba na ostrůvek Školič trvá pár minut. Ruce rozrážejí klidnou hladinu. Moře je průzračně čisté a kdyby se člověk nebál, tak by uprostřed zátoky snad dohlédl až k hlubokému temnému dnu. "Hi," zubí se z luxusní velejachty sympatický vousatý chlapík v brýlích. Nad hlavou se mu třepotá americká vlajka "Viděls, vypadal úplně jako Steven Spielberg."
Vylézt na ostrůvek bosky není jen tak. Skály bodají jak tisíce nožů a když se kamenná bariéra konečně přešplhá, objeví se další nečekaný problém. Suchá tráva ostrůvku je poseta tisíci bobky králičího robinsona. Co tady asi tak může pít? Buď vodu z moře, nebo krade jachtařům Coca-Coly. Napadá vás něco lepšího? "To byste se divili. Ti králíci pijí, jen ranní rosu," říká Neven po návratu. "Jo, abych nezapomněl, víte, že na té jachtě naproti je ten americký režisér Spielberg?" Ta zhmotnělá totální lenivá pohoda se začíná líbit. Vždyť válet se na vlastním molu, před vlastním domkem a dvakrát za dopoledne pozdravit kolemjdoucí není žádný hřích. A vlastně ani nuda.
"V tom případě mi nejsi k ničemu!" Kjúsaku usekl Hašukenovi hlavu a s rozzářenýma očima odběhl. Rozhodl se, že nedopustí, aby hlava Kizaemona Enda padla do rukou někoho jiného. A pak utíkal k vodě, kde mezi oblázky ležel bezpočet mrtvých těl..." "Pojďte, zvu vás na oběd," volá z terasy paní Agneza a přetíná četbu dobrodružné ságy japonského samuraje Hidejošiho Tojotomiho. První chod je rybí polévka, pak předou ryby a nakonec chobotnice s bramborami ve vlastní šťávě hlavonožce. "Odpoledne jedeme házet sítě, nechcete jet s námi?" ptá se Neven, kdysi námořník na zaoceánských parnících, dnes rybář v důchodu, jenom pro vlastní potěchu.
Motor určí a z loďky lze přehlédnout celou podkovu osady Brgulje. "Kdysi všechny ty stráně byly vysekány. Lidé se tu živili domácí těžbou vápence, pěstovali olivy a pásli tu ovce a kozy," ukazuje Neven na neprostupnou divočinu ostrova "Když však přišel Tito, začaly se najednou dít podivné věci. Pamatuji si třeba, že někdy v roce 1952 nahoře rozhodli, že 'se na ostrovech musí všechny kozy vybít, aby prý neničily porost. A lidé také začínali pomalu odcházet na pevninu. A tak se stalo, že dnes tu vlastně žije mnohem méně lidí než tomu bylo před šedesáti lety," vykládá Neven. "Ale teď po válce se to začíná všechno rychle měnit. Nejvíc tu máme jachtařů. Brzo to tu bude jako na pobřeží. Nevím, bude to dobře i špatně."
Ale zatím pořád ještě je Molat místem, kam svět nedorazil. Čas tu běží o hodně pomaleji, domorodci jsou milí, pohostinní a rozdělí se s návštěvníky o vlastní večeři. Kamenné pláže jsou poloprázdné a večerní korzo nezvykle tiché. Chtělo by se říci jeden z posledních rájů v této části Země.
MŮŽE SE HODIT
Jak se tam dostat
Cesta vozem vede nejlépe přes Vídeň, Štýrský Hradec, Maribor, Záhřeb, Karlovac, Plitvická jezera a Zadar. Ze Zadaru pak trajektem na Motat. Trajekt, pokud pokračujete s vozem, je dobré si zajistit několik dní dopředu, protože bývá plný. Auto lze nechat I v Zadaru, ale tam je určitý problém s parkováním.
Co ještě vidět
Kromě osady Molat a Brgulje stojí za to podívat se do poslední vesničky Zapuntel, která leží na samém konci sedmikilometrové silničky vedoucí napříč ostrovem a je určitě nezajímavější. Leží na malé planince v kopcích. Hned za starými kamennými domy jsou políčka se zeleninou, vínem, olivovníky a smokvoněmi. Stojí za to povšimnout si v osadách velkých kamenných soklů - to jsou staré rezervoáry na pitnou vodu.
Na co nezapomenout
Stojí za to si s sebou vzít jakoukoli loď, i třeba nafukovací kajak nebo raft. Jinak je možné si pronajmout rybářskou loďku. Kdo chce ušetřit a má místo v autě, vyplatí se vzít si základní potraviny z pevniny. Na ostrově je všechno o hodně dražší.
