Region je mezi cestovateli známý spíše pod jménem Tanah Toraja, Tator je název v místní řeči. Za svoji popularitu vděčí především oku lahodící krajině a navýsost zajímavým a originálním tradicím zdejších obyvatel.
V dávné minulosti byli Torajové proslulými bojovníky a zdatnými lovci lebek. Svůj původ odvozovali od mimozemšťanů, kteří prý sestoupili na zem z nebes po kamenném schodišti. Dnes se sice drtivá většina Torajů hlásí k Evropany importovanému křesťanství, na své kořeny však rozhodně nezapomínají.
Pohřeb víc než svatba
První, co člověka po příjezdu do Tatoru upoutá, jsou zvláštní domy (tongkokany) s prohnutými střechami a vysoko zdviženými štíty. Svým tvarem připomínají rohy buvolů, podle samotných Torajů se podobají člunům, na nichž připluli na Sulawesi jejich předkové.
Každý dům je chloubou svého majitele, samozřejmostí je bohaté vyřezávané průčelí a řada symbolických kreseb. Postavení tradičního tongkokanu je tudíž značně nákladnou záležitostí. Při jeho zasvěcení musí majitel navíc uspořádat obřad, jehož součástí je obětování prasat a buvolů.
Jedná-li se o zvláště bohatého majitele, obětuje se mnoho zvířat. I tak je ovšem obřad pouze slabým odvarem toho, co se děje při pohřebních ceremoniích.
Pohřeb je totiž, pro nás poněkud nepochopitelně, největší událostí v životě všech Torajů. Svatba se například vůbec neslaví. Celá ceremonie trvá běžně až několik dní. Účastní se jí nejen rozsáhlé příbuzenstvo, ale doslova celé vesnice a v poslední době i zástupy vykulených a pobledlých turistů. Pohled na krvavá rituální jatka, při nichž jsou obětovány desítky buvolů a minimálně dvakrát tolik prasat, je silným kafem i pro zvláště otrlé jedince.
Obří buvolí trh
Buvol za 100.000
Hlavní sezóna pohřbu začíná v červnu a konci v září. V té době je nejméně práce na polích a lidé tak mají čas na "oslavy". Pohřeb, a s ním spojené ceremonie, se často odehrává dlouhou dobu po vlastní smrti. Rodina musí mít totiž dost času na pozvání příbuzenstva a pořízení dostatečného množství buvolů. Ti se nakupují na obřím trhu, který se koná každých 6 dní nedaleko hlavního města celého regionu - Rantepaa.
Řady těžkotonážních, až 700 kilo vážících, buvolů zde defilují pomalu jako na módní přehlídce. Jejich majitelé je po celou dobu leští a kartáčují doufajíc v co nejlepší obchod. Ti nejlepší strakatí buvoli se prý prodávají třeba i za 100.000 Kč.
Pokud se chcete sami zúčastnit nějaké pohřební ceremonie, máte více méně dvě možnosti, jak to zařídit. Buď se domluvíte s jedním z mnoha anglicky mluvících průvodců v Rantepau, který vás na slavnost doprovodí (za jeho služby budete muset pochopitelně řádně zaplatit) a nebo vás pozve, jako se to poštěstilo nám, někdo z místních lidí.
Prasátka připravená k obětování
Vztyčení menhiru
Na pohřeb do vesničky Bori vyrážíme brzy ráno. Bylo nám řečeno, že hlavním bodem programu bude vztyčení mohutného menhiru na obřadní mýtině. Máme prý velké štěstí, protože podobná ceremonie je v dnešní době velmi ojedinělá. Koná se pouze v případě úmrtí velmi významné osoby.
Na mýtině je všechno již v plném proudu. Dvojice urostlých řezníků právě porcuje tučného buvola a jejich pomocníci zápolí se třemi neméně vypasenými prasátky. Mladíci připevňují lana a řetězy kolem ležícího menhiru a staříci za pronikavého zpěvu obřadně tančí v kruhu uprostřed mýtiny.
Za chvíli se ozve úder do gongu a všichni muži do jednoho se zaklesávají do ratanovych lan ovázaných kolem menhiru. Lana však mají pouze symbolický význam, hlavní práci obstarává důmyslný systém kladek a řetězu. I tak zabere vztyčení celé dopoledne.
V jeho průběhu přicházejí na mýtinu ženy s nádobami vařené rýže a soudky palmového vína (balok). Na ohni se zatím v obřích kotlích vaří buvol a prasátka. S opětovným úderem do gongu oznamujícím dokončení vztyčení, se rozjíždí velkolepá hostina. Před každým z hostů je navršen kopec rýže obložený kostkami vařeného masa. Vše se zapíjí palmovým vínem připomínajícím náš burčák.
Hostina pomalu končí a vesničané se s bohatými výslužkami rozcházejí domů nebo směřují na další část oslav. Ta se odehrává asi o 2 kilometry dál ve vesnici a
zúčastní se jí ještě daleko víc lidí. Slavit se prý bude ještě několik dlouhých dní...
Megalit je již téměř vztyčený
|
Může se hodit Nejlepší základnou pro výpravy po Tatoru je městečko Rantepao, kde se nabízí široká nabídka ubytování. Do okolních vesnic můžete vyrazit buď po svých nebo na vypůjčené motorce (její pronájem přijde zhruba na 120 Kč/den). Motorku, stejně jako průvodce na ceremonii, si snadno zařídíte v jedné z mnoha Kromě toho musíte na ceremonii přinést také nějaký dárek pro vesničany. Doporučuje se například karton cigaret nebo soudek palmového vína balok. |
|
BARVY VÝCHODU Barvy Východu je název audiovizuální pořadu, který uvádí pražské Planetárium. Jedná se o komponované promítání diapozitivů doprovázené komentářem a originální elektronickou hudbou. Prostřednictvím více než 500 barevných fotografií se vypravíte do nitra asijského kontinentu. Navštívíte například Indonésii, Laos, Kambodžu, Mongolsko či Indii. Jedna z kapitol vás seznámí se životem a tradicemi několika zajímavých etnických skupin, jiná vás zavede na významná poutní místa v povodí posvátné řeky Gangy. Prohlédnete si řadu osobitých přírodních krajin a dozvíte se, že jízda dopravím prostředkem může být při cestování po Asii často větším zážitkem než samotný cíl. Autorem pořadu je cestovatel a novinář Jan Schlindenbuch. Barvy Východu je v Planetáriu možné shlédnout od 3. listopadu do 18. prosince třikrát týdně – každý čtvrtek, sobotu a neděli od 18 00 hod. Více informací najdete ZDE. |
