Okruh za nostalgií zaniklé Šumavy začínáme v Lenoře, kdysi výstavném městečku na horní Vltavě. Hlavní výhodou lokality je dnes dobré dopravní spojení, vede sem i železnice.
Místo má i na šumavské poměry krátkou, leč turbulentní historii: Lenora (tehdy pod jménem Eleonorenhain) vznikla teprve roku 1834 kolem sklárny, která se brzy rozvinula v jeden z nejvýznamnějších podniků v celém Rakousku-Uhersku a vyvážela sklo do celé Evropy i do zámoří. Podnik sice přečkal divoké doby po druhé světové válce, nikoli však již raný kapitalismus a majetkové změny 90. let a v roce 1996 se tu sklářské pece zastavily nadobro.
Chátrající areál sklárny, již zčásti v ruinách, ostatně obcházíme hned na začátku pěšího putování, při modré značce ve směru na České Žleby. Takové první malé šumavské memento.
Veselejší myšlenky přinese o pár set metrů dál soutok Teplé Vltavy a Řasnice (též Travné Vltavy). Temné rašelinné vody obou vltavských zdrojnic se tu ladně mísí v jeden celek a díky mostku, který spojené vody překlenuje, si můžete bublající scenérie prohlédnout z různých stran.
Kousek nad vltavským úvalem se pak od označené vyhlídky otevře typicky šumavský pohled na táhlé horizonty zalesněných kopců v čele s Boubínem a svažité louky s rozptýlenými solitérními stromy. Je to ideální místo pro piknik, tedy pokud si jej člověk povolí – zatím máme za sebou jen nějaké dva kilometry pochodu.
Zlatá stezka, setkání první
Asi tříkilometrový lesní úsek nás přivede do osady České Žleby (Böhmisch Röhren). Za komunistické totality to bylo jedno z nejbližších míst od ostře střežené hranice, které alespoň v torzu přežilo.
České Žleby mají prominentní polohu, leží ve vysoké poloze nad hraničním úvalem. Za komunismu ovšem osadu obklopily ze dvou stran dráty „železné opony“ a podle toho to tam vypadalo: většina domů se po odsunu/vyhnání zde usedlých Němců rozpadla, další (včetně kostela) komunistické panstvo odstřelilo. Dnes, i přes nepopiratelný rozvoj posledních let – najde se tu řada nových domů i pěkně rekonstruovaných usedlostí – působí osada navzdory kromobyčejně krásné poloze rozháraně a neorganicky. Aby ne: zatímco ve 30. letech tu trvale žilo přes tisíc obyvatel, dnes to není ani desetina.
Vyhlídkové místo u rozcestí Zelená cesta jižně od Lenory. V pozadí vpravo je vidět komín z bývalé sklárny v Lenoře, za ním zalesněný masiv Boubína.
Obnovený hřbitov v Českých Žlebech
Doby minulé připomíná v Českých Žlebech zbytek obecní kašny a hlavně hřbitov umístěný v centru obce. Ten má krásnou atmosféru a převážně díky péči potomků německých starousedlíků je v dobrém stavu. Velká většina náhrobků nese data úmrtí před rokem 1945, ale čerstvé květiny i opečovávané záhonky u řady hrobů svědčí o tom, že mnozí potomci sem ani po více než 70 letech cestu neztratili.
Zato najít jakékoli pozůstatky po kdysi velmi významné obchodní trase zvané Zlatá stezka (Goldener Steig), jejíž prachatická větev tudy procházela, už dnes v Českých Žlebech vyžaduje hodně velkou představivost. Obec přitom procházejícím obchodníkům vděčila za svoji existenci, jak ostatně připomíná i její jméno: „žleby“ či „roury“ značila koryta, kterých se využívalo k napájení soumarů.
Světem zaniklých vsí k Travné Vltavě
V Českých Žlebech opouštíme značení a vydáváme se severním úbočím Žlebského vrchu směrem ke státní hranici. Zřetelná cesta odbočuje vlevo ze sedla silnice směřující do Hliniště. Tím vcházíme do někdejšího hraničního pásma, za bývalou železnou oponu. To je sice už dávno, skoro třicet let, ale „země nikoho“ (Niemandsland) si i po tak dlouhé době udržuje podmanivou atmosféru.
Procházíme kolem polozřícených kamenných zdí, skrze houštiny dávno neudržovaných sadů a občas potkáváme nějaký ten střep či úlomek ze staré pivní lahve. Nic víc nezbylo z osady Horní Cazov (Ober Zassau), která byla před druhou světovou válkou domovem asi 160 lidí.
Cesta procházející zaniklým Horním Cazovem. Příroda si bere svůj prostor zpět.
Výstava pod širým nebem aneb co zbylo z Horního Cazova. Že by nějaký potomek starousedlíků?
Obyvatelé Horního Cazova, kteří byli všichni německé národnosti, tu neměli právě snadný život a podobně jako jinde v okolí se živili dřevorubectvím a pastvinářstvím. Při klopotné snaze zajistit si živobytí nejspíš neměli mnoho času vychutnávat si fantastické scenérie, které se z prostoru osady otevírají a kterých se osamělí poutníci dneška naopak mohou nabažit do sytosti. Otevírají se před námi nádherné vyhlídky do širokého lučinatého úvalu při hranici až po vzdálenější vrcholy korunované Luzným (Lusen, 1373 m), na jehož temeni se ještě třpytí zbytky jarního sněhu.
Z Horního Cazova sestupujeme západním směrem k červeně značené cestě a procházíme dalšími a dalšími místy, která rezonují temnými ozvěnami divokých poválečných let. Příroda zde v posledních desítkách let zcela ovládla prostor, kde dříve žili lidé. Jak to tu dříve vypadalo, si lze alespoň přibližně představit v místech další zaniklé osady, Dolního Cazova (Unter Zassau). Umělecky vyvedená „jakoby kniha“, součást projektu Album Šumavy, zde ukazuje staré fotografie i výsek z plánu někdejší osady.
Na březích Travné Vltavy
Dolní Cazov ležel již těsně u česko-německé hranice. Na chvíli se odchylujeme od červeně značené „magistrály“, která vede podél bývalé železné opony, a dostáváme se do místa, kde říčka Řasnice (Travná Vltava) tvoří vlastní hraniční linii.
Mladá Řasnice v těchto místech prudce meandruje v neudržovaných podmáčených lukách, které jen občas porůstají solitérní stromy, o kus dál na české straně vidíme březový háj. Temné rašelinné vody Řasnice tečou bystře a kontrastně se odrážejí od světlejšího okolí. Je to divukrásná scéna, ale život v ní chybí. Jen o pár set metrů dál vidíme několik domů německé osady Schnellenzipf.
Říčka Řasnice pod bývalým Dolním Cazovem. Vodní tok tu v asi kilometr dlouhém úseku tvoří státní hranici.
Vracíme se zpět na značku, která nás posléze přivádí do Strážného (Kuschwarda). Je to střih jako na filmovém plátně: během dvou desítek minut necháváme bukolické scenérie v okolí Řasnice daleko za sebou a ocitáme se mezi kasinem, několika „nightcluby“ a vietnamským tržištěm. Kolorit doplňují postávající děvčata kolem silnice.
Na rozdíl od Cazovů a desítek dalších sídel podél hranice tedy Strážný poválečné běsy přežil. Ovšem za velmi vysokou cenu: po roce 1945 byla větší část staré zástavby včetně kostela odstřelena a po otevření hranic v roce 1990 se sem natáhly „služby“ typu gamblingu, tržišť s padělaným zbožím a prostituce. Obec (dříve českým názvem Kunžvart) je dnes vizuálně natolik znečištěná a ponížená, že se nutně dostaví na mysl kacířská myšlenka: nebylo by snad lepší, kdyby i tady po válce zůstalo jen pár základů a kamenných snosů, jako jsme to viděli před chvílí?
Zpět do luk a lesů
Pokračování trasy po žlutém značení směr Horní Vltavice naštěstí brzy nabídne další střih, totiž návrat z divokého kapitalismu do krásné šumavské přírody. Cesta stoupá mezi loukami a malými lesíky, s krásnými výhledy až na Třístoličník, do sedla pod Žlíbským vrchem, aby posléze sestupovala k Teplé Vltavě. Informační tabule upozorňuje na tentokrát již zřetelné stopy po Zlaté stezce, jejíž další větev (jiná než v okolí Českých Žlebů) tudy procházela. Posledním šumavským mementem jsou trosky zaniklé sklářské osady Havránka.
Šumavské horizonty ze žluté značky mezi Strážným a Horní Vltavicí. V pozadí mizející jarní sníh na Třístoličníku.
Z Horní Vltavice (Obermoldau) zbývají do cíle, k nádraží na Kubově Huti, poslední čtyři kilometry. Cesta mírně stoupá a je dobře se občas ohlédnout, přehlédneme totiž valnou část ušlé trasy. Kotlinu kolem Teplé Vltavy a Řasnice, výrazné vrchy Chlustov (1094 m) a Žlebský vrch (1080 m). A celé to velké krásné NIC kolem: to, co dělá současnou Šumavu tak krásnou a plnou otazníků zároveň.
Může se hoditLogistika Informace |
