Žádný Václavák. Kde na Šumavě uniknete davům a ještě se báječně sklouznete

Dlouhé sjezdy i táhlá stoupání, daleké šumavské výhledy a torza někdejších osad a samot. Na běžkařském okruhu po západní Šumavě na vás čeká spousta zajímavých míst. A ač jde o docela snadno dostupnou oblast, přehršel výletníků tu nehrozí.

Za Mekku běžeckého lyžování na Šumavě se považuje centrální část kolem Kvildy, Modravy a Churáňova. Dobrou síť udržovaných stop ale nabízí také okolí Železné Rudy a Špičáku, kam za normálních okolností míří více vyznavačů sjezdového lyžování. Tamější vleky a lanovky jsou ovšem nyní vzhledem k aktuálnímu vládnímu zákazu mimo provoz a sjezdovky tak zůstávají mimo hru.

Běžkařský okruh přes planiny kolem horního toku Křemelné nás přesvědčil, že i v době logicky zvýšeného zájmu o běžky si lze tento krásný sport dobře užít, aniž by člověk musel ve stopě „zakopávat“ o stovky dalších lidí. A dokonce k tomu ani nepotřebujete auto.

Díl první: k prameništi Křemelné

Východištěm okruhu je nádraží Špičák, nejvýše položený bod (840 m) na trati z Plzně do Železné Rudy. Z vlaku vystupuje obvyklý dav lidí, oproti jiným letům však pozorujeme značně odlišnou skladbu návštěvníků. Namísto borců se sjezdovkami se tu rojí množství rodinek s dětmi se sáňkami a boby. A také dost běžkařů.

První stovky metrů razíme s lyžemi na ramenou a míříme upravenou lesní cestou vzhůru na Špičácké sedlo (973 m). Tady začíná oblíbená běžkařská štreka západním úbočím Pancíře a dál na Můstek. My jí pro tentokrát necháváme být a stoupáme po silničce na Hofmanky. Tady by se sice už na běžkách jet dalo, ale cesta je místy posypaná, proto lyže nazouváme až nad hotelem Horizont (1 080 m).

Nádraží na Špičáku. O zimních víkendech tu bývá živo, lyžaři se ale snadno rozptýlí do okolí.

Kdo by si tento pěší nástup chtěl ušetřit, lze využít spodní úsek sedačkové lanovky ze Špičáku na Hofmanky. Dolní stanice je asi 400 metrů od špičáckého nádraží a lanovka zůstává – alespoň prozatím – i v době protikoronavirových zákazů v provozu.

První tři kilometry od Hofmanek vedou vesměs mírnými sjezdy po perfektní stopě. Sem tam někoho potkáváme, ale o „lyžařském Václaváku“ nemůže být žádná řeč. Z hustého lesa vyjíždíme na krásnou paseku nad Novým Brunstem, kde zahýbáme ostře vlevo do prvního výraznějšího stoupání. Je to také první zkouška toho, jak vyšla „máza“ skluznic.

Po rychlém sjezdu do úvalu Křemelné dosahujeme rozcestí U Obrázku (980 m), prvních sedm kilometrů uběhlo jak nic. Frézovaná stopa zatáčí doleva do lesů pod Můstek a zdá se, že tuto variantu volí většina běžkařů. Jejich řady však již notně prořídly a většinou nás provází jen krásné šumavské ticho.

Díl druhý: přes Kochánovské pláně

My se na rozcestí U Obrázku stáčíme naopak k východu a míříme směr Keply. Stopa je pořád dost dobrá, byť už ne tak pevná jako na prvních kilometrech. Na otevřené pláni kolem bývalého Starého Brunstu se hlásí vítr a nad myriádou stop mířících do různých stran chvíli váháme. Jestli se někde vyplatí mít staženou offline mapu v mobilu, tak je to právě zde.

Lyžařská trasa pod vrchem Javorná směr Keply

Ani to ale nemusí stačit a tak nám přijde vhod rada od skupinky běžkařů v protisměru, první, kterou jsme asi po půlhodině potkali. Zanořujeme se tedy do lesa na úbočí vrchu Javorná (1 090 m) na tom správném místě, kus táhle stoupáme a pak zase sjíždíme až na kraj osady Keply.

Zde stojí krytý přístřešek, je čas na svačinu. Teploměr ovšem ukazuje minus 11 °C, což nejsou zrovna podmínky pro dlouhé vysedávání. Brzy tedy zase nahazujeme lyže do stopy a měníme směr cesty k jihu, souběžně s modrým letním značením.

U přechodu přes potok na okraji rezervace Kepelské mokřady přichází další orientačně nesnadné místo a tentokrát se netrefujeme. Stopa, která se ovšem postupně začíná ztrácet, nás nakonec přivede až na vrchol Hadího vrchu (1 021 m). Abychom se odtud dostali zpět na „hlavní“ trasu, musíme klopotně sjíždět hodně hlubokým sněhem.

Kaple Nejsvětější Trojice v prostoru zaniklé obce Zhůří

I následující sjezd k bývalé osadě Zhůří, tentokrát už podél značení, je na techniku docela náročný. Odměnou jsou krásné okolní scenérie, patřící podle nejednoho znalce této krajiny k těm nejhezčím, které lze na Šumavě spatřit. Široký lučinatý úval horního toku Křemelné rámují na obzoru povlovné zalesněné vrchy, řeka se dole kroutí nesčetnými meandry.

Něco tu ale chybí: lidé. Někdejší osada Zhůří (Haidl) zanikla po druhé světové válce. Nejprve odtud vyhnali usedlé Němce a dílo zkázy dorazilo zřízení vojenského prostoru Dobrá Voda počátkem padesátých let.

Na zaniklou osadu dnes upomíná pěkná kaple Nejsvětější Trojice z konce devadesátých let. Za ní pak upoutají pozornost dvě umrlčí prkna s křížem. Kousek dál pak stojí památník americkým vojákům, kteří zde padli na konci druhé světové války. Místo dnes dýchá klidem a osaměním. Jak to tu vypadalo dříve, už prozrazují jen staré fotografie. Zhůří bývalo domovem asi dvou set obyvatel, stával tu i kostel (na jeho místě stojí současná kaple) a hamr.

V údolí Křemelné

Z bývalého Zhůří se zhoupneme přes Křemelnou stále jižním směrem, krátké stoupání vystřídá dlouhý povlovný sjezd do údolí Slatinného potoka. Brzy za ním se po delší době napojujeme na frézovanou stopu směřující do Železné Rudy.

Díl třetí: nekonečnými lesy do Železné Rudy

Osadu Nová Hůrka trasa poněkud krkolomně obchází z jihu, výhodou je souvislá stopa. Koho by to nebavilo, lze cestu zkrátit asi kilometrovým úsekem podél silnice a pak se na „magistrálu“ opět napojit.

Trasa do Železné Rudy v dalších kilometrech vesměs mírně stoupá, ale dá se tu dobře bruslit a cesta hezky ubíhá. Kousek před bývalou Gerlovou Hutí se odpojíme od silnice a odbočíme ostře vlevo úbočím vrchu Tok. Široká lesní cesta je i nadále vzorně upravená a ještě asi půl druhého kilometru vede vzhůru až na kótu 1 041 metrů. Je to druhý nejvyšší bod celé trasy.

Konkurenční šumavskou běžkařskou oblast představuje okolí Churáňova. Snímek je z prostoru bývalé sklářské osady Zlatá Studna.

S koncem stoupání ovšem mizí i denní světlo a dlouhatánský sjezd k rozcestí Zámecký les i dál do Alžbětína absolvujeme tak trochu po paměti. A že to místy docela jede. Silné světlo, které se v jednom místě blíží proti nám, nepatří rolbě (jak jsme se původně domnívali), ale kolegovi běžkaři, který se na noční kolečko vybavil halogenem.

Nicméně konec dobrý, všechno dobré. Na závěr se trefujeme i do ne zrovna vysokého podjezdu pod železniční trať, což signalizuje, že cíl už je na dosah. Jmenuje se hraniční nádraží Železná Ruda-Alžbětín/Bayerisch Eisenstein.

Může se hodit

Praktické informace
Celý okruh, včetně pěšího nástupu od nádraží na Špičáku, měří téměř 40 kilometrů. Kumulované převýšení není nijak drastické (asi 700 metrů), i tak vyžaduje přiměřenou kondici a taky slušné lyže.

V normálních časech lze zajít na občerstvení na Nové Hůrce (na nic jiného ale na trase nenarazíte), za situace nuceně zavřených restaurací nicméně musíte mít všechno jídlo i pití s sebou. A že se na tak dlouhé trase nějaké ty kalorie spálí, je jasné. Také se není kde ohřát: během naší cesty byla teplota kolem minus 10 stupňů a do vyhřátého vlaku jsme se večer dost těšili.

Doprava
Vlaky z Klatov jezdí přes Špičák do Železné Rudy každé dvě hodiny, některé soupravy sem míří přímo z Plzně či Prahy. Jízda z Plzně na Špičák trvá 105 minut, výlet se ale dá v rámci jednoho dne snadno podniknout i z Prahy.

Pokud přijedete autem (to však vzhledem k možným dopravním komplikacím i několikanásobně vyšší karbonové stopě spíše nedoporučujeme), tak lze zaparkovat na Špičáckém sedle. Tím si sice ušetříte úvodní výstup od nádraží Špičák, ovšem někdo se zase bude muset večer pro auto vrátit.