Přejíždíme hraniční přechod Strážný a jako bychom vjížděli do jiného pohoří. Ano, jsme stále na Šumavě, a ano, i tady mají problémy s kůrovcem. Nicméně jako by to na německé straně tak nějak jinak jelo. Přibližně dva kilometry za přechodem odbočujeme vpravo ve směru na Mauth a během chvilky je zřejmé, co rozdíl i po více než třiceti letech způsobuje.
Lokální minisilničky, které jsou bez asfaltových záplat a celkem pohodlně se sjíždějí, husté osídlení s místními statky bez polorozpadlých kravínů, jež nepřerušila žádná soudružská rozhodnutí o kolektivizaci a hraničním pásmu, a upravené obce, které stále kontrastují s některými městečky na české, tedy šumavské straně.
Jak se kouká na Villach
Zastavujeme v Mitterfirmiansreutu. Za jazykolamem se skrývá obec s vyhlášeným lyžařským areálem, do něhož za normálních, nepandemických podmínek zejména o víkendech proudí z české strany davy lyžařů. Není se čemu divit: jsme tu na venkově, skipasy tu mají ještě pořád „za hubičku“, k tomu německý servis a sportovní červená pista, která se dá opravdu pěkně jet.
My tentokrát nenecháváme auto dole pod dětským areálem Junior-Ski-Zirkus na parkovišti, ale popojíždíme výše, k penzionu Alpe. Odsud už je to na vrchol ke kříži, co by kamenem dohodil. Snažit se dostat vozem ještě výš a zaparkovat na „zeleném“, aby se člověk nemusel při výšlapu moc namáhat, je hazard. Místní si to dost hlídají a příjezd policejního auta tu není ničím neobvyklým.
Lyžařský areál Mitterdorf (Almberg) Německo
Čeká nás západ slunce, jak se za několik minut ukazuje, hodně vyvedený. Přebíhám mezi vrcholovými partiemi a utajenou vyhlídkovou plošinou, která je stranou sjezdovky a kde jsou přehledně popsané alpské vrcholy i blízká bavorská údolí. Dachsteinský ledovec, průsmyk pro dálnici A10 směrem na Villach, Watzmann v národním parku Berchtesgaden (mimochodem, ten sám o sobě stojí za delší návštěvu), Wilder Kaiser… Všechno pěkně poskládáno na obzoru. Čím více slunce rudne a inverze v údolí se prohlubuje, tím více Alpy vystupují ze svých kontur.
Po setmění se rozsvěcí kříž na vrcholu Almberg v 1 139 metrech nad mořem. Úžasný okamžik – stát přímo pod zářícím křížem, který je vidět desítky kilometrů daleko.
Nahoru pěkně po svých
Jedeme dál. V tuhle chvíli by se nám hodil obytňák, Němci jsou velkými fanoušky Wohnmobilů nebo Reisemobilů, jak se tady karavanům říká, tudíž tu lze najít nejen rozsáhlou infrastrukturu podporující tento typ cestování, ale i vysokou toleranci případného nouzového přespání mimo vyhrazená místa. Pokud si tedy nestoupnete přímo na parkoviště k nákupnímu centru a nevyrolujete markýzu a nerozložíte kempinkový nábytek.
Pokračujeme silničkou směrem na Mauth a výhledy jsou tu vážně velkolepé. Chviličku se bojím na silnici bez krajnice a nakláním se ve voze podvědomě na druhou stranu. Ale což, jsme prostě na horách a s výškami se tu počítá.
Výstup na Lusen
Druhý den nás čeká srdce národního parku a výstup na jeden z vrcholů. Lusen se svými 1 373 metry je pojem, navíc opředený řadou legend. Představa, že se autem dostaneme až pod vrchol, jako je tomu na Třístoličníku, který je odsud vzdálený tak šedesát silničních kilometrů, je však lichá. Systém sběrných parkovišť pro auta a popojetí místními autobusy tady funguje už delší dobu a člověk se s ním prostě musí smířit. A vlastně proč ne.
Lusen je jednoduše krásný, dalších přívlastků netřeba. Poprvé jsem nahoru na vrchol stoupala za teplého srpnového počasí těhotná a musím říct, že finální kamenné „schody“ (tzv. Letní cesta) jsou kondiční lahůdkou. Zimní cesta, pozvolnější široká lesní stezka, je fajn nazpátek, když už jsou nohy uťapané. Jinak je to trošku nuda. Ale pěkná nuda.
„Letní cestou“ na Lusen – tou strmější, náročnější s finálním výstupem po kamenech
Lusen čili hezky česky Luzný je jedna obrovská hromada kamení, jako by tu špičku někdo seshora nasypal. Wanderstöcke neboli trekkingové hole a dobré obutí se tedy hodí i do Bavorského lesa, nejen do Alp.
Smíchat, co se dá
A také tady platí stejná pravidla – o víkendu za jasného počasí je vždycky narváno. Bavoři jsou zkrátka na svůj les pyšní. A na svoje pivo. Abych to ještě upřesnila – na svoje místní pivo. Dokonce i horské chaty, jako je právě Lusenschutzhaus, podávají zhusta regionální produkci. Tak si nechávám načepovat třeba zlatý mok z nedalekého okresního města Grafenau.
Druhý den nás čeká srdce národního parku a výstup na jeden z vrcholů.
Proto mě před šestnácti lety udivilo, když mi v hospůdce vedle pivovaru v Jandelsbrunnu nalil vrchní do piva citronovou limonádu. Nejsem úplně cimprlich a sladké mám ráda... ach ano, radler! Člověk by si myslel, že to je objev českého pivovarnictví posledních deseti let, přitom bavorští čtyřicátníci tvrdí, že radlera pili už jako malé děti. Vážně bych nečekala, že Němci budou míchat pivo. Ani colu s fantou a spoustu dalšího dohromady.
Má to svoje výhody. Řidiči si v oblasti, kde se bez auta prakticky neobejdete, přijdou na své a mohou beztrestně pokračovat v jízdě. Přece jen, i když je v Německu povolených 0,5 promile a někdo by si mohl myslet, že po jednom dvou pivech se nic nestane, radler je jistota.
Červená značka: Luzný (Lusen), modrá značka: Mitterfirmiansreut
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Může se hoditJak se tam dostat Kde přespávat na divoko Pro autofandy Web |
