„Zpočátku mi bývalo na Carvánce teskno... najednou jsem tam byla docela sama, často od rána do večera.“ Těmito slovy cituje příbramský spisovatel Jan Čáka ve svém díle „Střední Brdy – krajina neznámá“ zápisky poslední obyvatelky brdské hájenky Carvánka, kdysi nejvýše položeného trvale obydleného stavení v nitru Čech.
Fotky z výletu do Brd |
Byť se od doby mezi světovými válkami, ze kdy citát pochází, mnohé změnilo, dáváme autorce zápisků Růženě Boučkové za pravdu i dnes. V místech bývalé hájenky Carvánky, kde je dnes novodobá lesnická bouda, sedíme už dobrou půlhodinu a kromě občasného ptačího zaskřehotání či zvuku větru v korunách stromů tu panuje dokonalé ticho. Jsme uprostřed ničeho, tedy zhruba ve středu obrovského lesního komplexu Středních Brd.
Na střeše středních Čech
Na Carvánku jsme přijeli na kole z Příbrami a byl to solidní kopec. Od chvíle, kdy jsme za osadou Kozičín vjeli do brdských lesů, potkali jsme jen jedno lesnické auto. Nadmořské metry se nabírají pozvolně, nakonec to dává převýšení nějakých 350 metrů a ačkoli už jsme skoro úplně nahoře, ještě o tom vlastně nevíme.
Armády v Brdech
|
Carvánka, jejíž existenci dnes připomíná skromný kamenný památník, totiž ležela 850 metrů nad mořem, tedy jen o patnáct metrů níže než je blízká kóta nejvyšší „hory“ Brd, vrchu Tok (865 m). Ten je ale typicky brdský, tedy tak placatý, že nejvyšší bod masivu chvíli hledáme. Více než cokoli jiného představuje Tok rozsáhlou, mírně ukloněnou planinu, jejíž severní část je odlesněná. Bývalá dopadová plocha, kde cvičilo dělostřelectvo, ještě nebyla zcela pyrotechnicky vyčištěna, proto se držíme pevných cest a kousek od nejvyšší kóty se před námi rozevírá rozsáhlý volný prostor pokrytý vřesem a borůvčím.
Teprve na planině Toku si uvědomujeme, že se skutečně nacházíme na střeše středních Čech. Výhledům na sever a na východ nic nebrání, je to ovšem dost monotónní – a tím i krásné panoráma: lesy a nic než lesy. K tomu, abychom zachytili nějaké stopy lidské existence, musíme upřít zraky do větší dálky, pak se dá spatřit zástavba v Příbrami, rozeznáme Svatou Horu, severním směrem jsou vidět Hořovice. V ostrém chladném vzduchu dokonce probleskují jižní předměstí Prahy. Všechno znatelně níž než naše poloha. Na Toku jsme zkrátka „nad věcí“.
Co vydrží bunkry a tajemné letiště
Z Toku pokračujeme zhruba severním směrem, dalším postupným cílem je druhá velká dopadová plocha, kde dříve cvičilo dělostřelectvo. Tomuto území se sice běžně říká Jordán podle stejnojmenného blízkého kopce (826 m), ale jde hlavně o severní úbočí vrchu Houpák (794 m), které je také bezlesé.
Terén je tu trochu členitější než na Toku, speciální atmosféru místu dodává velký dělostřelecký bunkr přímo u hlavní cesty. Armáda I. Československé republiky ho tu postavila v roce 1936 a dělostřelci zde mj. testovali jeho odolnost vůči potenciální nepřátelské palbě. Jednalo se o stejný typ objektu těžkého opevnění jaké vznikaly ve 30. letech podél tehdejší československé hranice.
Střecha srubu poskytuje opět výtečnou vyhlídku a pohled do dáli přes zachovalý pancéřový zvon nepostrádá bizarnosti; v hlavě se honí vzpomínky na Verneův román Ocelové město. Není to porovnání úplně liché, i zde totiž, podobně jako ve zmíněné Verneovce, po roce 1948 cvičila vojska s cílem natrénovat útočné zničení nepřítele.
Na další nekompromisně „zelenou“ lokalitu narážíme po pár minutách po prudkém sjezdu severním směrem. Místu se říká Hejlák a jde o širokou mezilesní planinu pokrytou betonovými panely, skoro kilometr dlouhou. Původně to bylo vojenské letiště, snad vybudované nacisty, později sloužilo jako shromaždiště vojenské techniky. Dnes tu každopádně kromě tisíců betonových panelů není nic a místo působí dost depresivně. Myšlenky projasní alespoň pěkně opravený kříž stojící o pár set metrů dál na křižovatce hlavních cest, místo se nazývá U bílého křížku.
Přes Valdek zpět do civilizace
Po dalších asi pěti kilometrech, které vedou samozřejmě stále lesy, přijíždíme ke hradu Valdek. To je nejvýznamnější „normální“ památka na území Brd. Ve středověku se jednalo o dosti důležitý hrad, jehož nejznámějším majitelem byl Vilém Zajíc z Valdeka, nejvyšší podkomoří Jana Lucemburského.
Může se hoditVýchozí místa, doprava |
Valdek leží na samém okraji bývalého vojenského prostoru a jeho návštěva byla i za vojenské správy v minulosti turistům tolerována, v posledních letech byl hrad oficiálně zpřístupněn o víkendech. Zříceniny Valdeku jsou na české poměry docela rozsáhlé, areálu dominuje masivní kulatá věž, ale mějte se na pozoru - ačkoli zdivo nese jasné stopy nedávné sanace, cedule po obvodu hradu hovoří o zákazu vstupu.
Parádní sjezd od Valdeku po lesní silničce, rovné jako přímka, nás přivádí do osady Neřežín. Tedy do první civilizace po několika hodinách strávených v lesích Středních Brd. Krajina se otevírá, lesy se střídají s loukami a pastvinami a stráně tu jsou paradoxně mnohem strmější než v centrální části Brd. Což ostatně poznáváme při výjezdu z malebné osady Mrtník zkratkou přes Hvozdec do Hořovic – tahle horská prémie by nedělala ostudu ani na Tour de France.
A to je prozatím konec brdského putování. Zpět do Příbrami se vracíme po normální silnici údolím Litavky přes Jince. Brdům držíme palce, ať jejich majestátní opuštěnost vydrží.
Může se hoditCHKO Brdy Chráněná krajinná oblast (CHKO) Brdy byla ustavena nařízením vlády z října 2015, které je účinné od 1. ledna 2016.
Co jsou a nejsou Brdy
|