Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Stopem přes krvavý Kavkaz: Šikana má zlaté dno

  14:30aktualizováno  14:30
A znovu Čečensko. Když pominu ozbrojence na vojenských postech, nic mi tu nepřipomíná válku. Je klid. "Jenže válka ještě neskončila," říká mi řidič Ibragim. Před pár dny dostal nadílku elektrických šoků...

Poslední hora před Čečnou. | foto: Tomáš Poláček, MF DNES

Většina šoférů se ptá, jestli se na Kavkaze nebojím. Úplně sám, v neznámých horách.

Sám to nechápu, ale strach necítím vůbec. Skočit padákem bych se bál, adrenalinové sporty mě opravdu nelákají, ale na stopu jsem bezstarostný.

Abych nelhal - dvakrát mi už bylo úzko. Poprvé, paradoxně, hned první noc na okraji Budapešti, kde jsem měl intenzivní pocit, že mě chce někdo přepadnout a okrást. To jsem byl ještě čistý, seriózně vypadající turista na dovolené - dnes by si mě na špinavé budapešťské periferii nikdo ani nevšiml.

A podruhé včera. Normálně jsem křičel jako na centrifuze. Řidič Ibragim Ibragimov mě vezl do posledního průsmyku mezi Dagestánem a Čečnou. Nad námi kilometrové skály, pod námi kilometrová propast. Nesmyslně jsem si dokolečka opakoval, že až si příště zajedu na Macochu, rozhodně tam nebudu mít závrať.

Krásné místo na stopa. jezdí tudy pět aut denně.

Krásné místo na stopa, jezdí tudy pět aut denně.

Hluboko pode mnou selo Andi.

Hluboko pode mnou selo Andi.

na cestě

Počet dnů: 20
Počet aut: 103
Místo: Alagir, Severní Osetie
Ujeto: 4 970 km

Ibragim zaparkoval vysoko nad svou vesnicí a prohlásil, že další auto nejspíš nepojede, ale kdyby náhodou, tak tu na něj počká se mnou, abych se nenudil. Vytáhl karimatku, postavil na ni chléb, rybičky, sýr, rajčata, konzervu hrášku a vodku, načež jsme si udělali hezký, ničím nerušený, tříhodinový piknik.

Ibragim Šamajev zešedivěl a přestal jíst. Ruská policie ho podezřívá z podpory islamských bojovníků.

Ibragim Šamajev zešedivěl a přestal jíst. Ruská policie ho podezřívá z podpory islamských bojovníků.

Byla už velká zima a na obloze měsíc v úplňku, když přece jenom přijel náklaďák, který mě - poměrně přiopilého - odvezl sto dvaceti serpentinami do Čečny.

Před městem Šali zatáčel ten chlapík někam do lesů, doporučil mi, ať přespím na koberci v mešitě, ale já hodil spacák pod nejbližší ořech, hned vedle kravího lejna, a okamžitě jsem vytuhl.

Po modlitbě zlámat žebra!

Když jsem jel Kavkazem na východ, neměl jsem jediný problém na vojenských postech. Teď si to ovšem vybírám - do Ingušska mě veze sedmatřicetiletý Ibragim Šamajev. Vyptává se na Rakousko. Co nejdřív se tam chce dostat. Jakkoliv. A navždycky. "Před týdnem mě milice už zase zadržela," vypráví. "Nikdy nemají důkaz, ale tvrdí, že pomáhám muslimským bojovníkům v horách."

Dva dny dostával Ibragim elektrické šoky, aby promluvil. "Nic jsem neřekl, taky nic nevím," zastavuje na postu a jde ukázat ozbrojencům doklady.

Ramazan a Ibragim mi v horách zpříjemňují čekání na dalšího stopa.

Ramazan a Ibragim mi v horách zpříjemňují čekání na dalšího stopa.

Bude to nadlouho a tak si povídám s jeho krásnou ženou, která je tak smutná a unavená, že vůbec nevypadá na svých čtyřiadvacet. Je to, mimochodem, mladší ze dvou Ibragimových žen. Má s ním dva syny a druhá manželka porodila děti už čtyři. Všichni žijí v jednom domě. "Důležité je, aby si manželky rozuměly. A my dvě se měly rády od prvního dne," vysvětluje mi smutná kráska.

Ibragim se nevrací a ona vypráví. Bojí se, že její muž brzy umře. Po elektrických šocích ztrácí paměť, zešedivěl, před pár týdny přestal jíst. Už jenom kouří.

Policie ho zatkla třikrát. Pokaždé pro podezření z podpory islámských bojovníků, které se nikdy nepotvrdilo. Jednou ho nechali dva roky v base. Podruhé vnikli do jeho domu, když se ráno modlil, a zlomili mu všechna žebra. "A potom, že prý válka skončila," povzdechne si manželka.

Oba si přejeme, aby se teď nestalo něco podobného, ale za půl hodiny si strážci pořádku vezmou sto rublů do kapsy a můžeme jet dál.

"Tenhle poslední post před Ingušskem je ze všech nejhorší," objasňuje mi Ibragim, tady si nakradou ze všech nejvíc. V Čečně jsme mu dali přezdívku Zlaté dno..."

Všudypřítomná ruská propaganda v Čečně.

Všudypřítomná ruská propaganda v Čečně.

Tohle je dnešní Rusko

severní Osetie

Severní Osetie-Alanie je jednou z republik Ruské federace. Leží na severním Kavkazu, hlavním městem je Vladikavkaz, žije tu přes 710 tisíc lidí. S rozpadem SSSR sílilo na Kavkaze nacionalistické smýšlení. Mnoho intelektuálů ze Severoosetské ASSR volalo po znovuzavedení názvu Alanie, po středověkém království Alanů, předchůdců dnešních Osetů. Název Alanie se postupně začal používat stále více veřejně; organizace, televizní stanice, fotbalové týmy začaly nést toto jméno. V listopadu 1994 se oficiální název republiky změnil z dosavadního Severní Osetie na Severní Osetie-Alanie.
Zdroj: Wikipedie

Hned po hodině ale platím i já. Jsem už v Severní Osetii, před městem Beslan, a na křižovatce jsou posty hned dva. Jdu pěšky a u prvního mi popřejí šťastnou cestu.

O deset metrů dál jsou na mě taky celkem milí, nabídnou studenou vodu. Podobně jako padesát milicionářů před nimi si prohlídnou můj pas, když vidí, že mám thajské vízum, tak se ptají, jaké že všechny praktiky zvládají tamní dívky, a pak si vymyslí, že mi chybí razítko na migrační kartě. Není to pravda, razítko tam mám, víme to tu všichni. Ale co se dá dělat, když se potíme a okolo nás jezdí kolony tanků a transportérů?

Udělat můžu jediné - usmlouvat úplatek z pěti set rublů na polovic a ještě hochům v neprůstřelných vestách poděkovat.

Za což mě posadí do kamionu a řidič mi všechno objasňuje. "Zvykni si, takhle to tu chodí. Já platím na každém postu padesát rublů za nic, nechávám jim třetinu svého výdělku. Nenaděláš nic. A ani zlobit se na ty chudáky nemůžeš, protože všichni víme, že jsou vespod pyramidy. Večer předají většinu nakradených peněz svým šéfům, a i ti se potom dělí se svými náčelníky. Tohle je dnešní Rusko..."

Ilustrační mapa - Stopem přes krvavý Kavkaz, odkaz vede na všechny články s mapou



Nejčtenější

Naivní Češi v sandálech jsou v Chorvatsku pojem. Znají je i záchranáři

Milovníci hor ocení při návštěvě Makarské výstup na vrcholky Biokova.

Makarska je klenot Dalmácie, ale umí být i nebezpečná. Nádherná a unikátní příroda totiž bývá při nepříznivém počasí...

V Paříži nainstalovali nové eko-pisoáry. Nechutné, bouří se místní

Pařížané si stěžují na výrazné pisoáry bez zástěn v centru města. (13. srpna...

Paříž přišla s novým nápadem, jak ekologicky využít lidskou moč. Nové červené pisoáry se slámou uvnitř dokážou vytvořit...



Slovensko bez turistů. Nejkrásnější dolina Nízkých Tater zeje prázdnotou

Dolina Štiavnica od Štefánikovy chaty

Za nejkrásnější dolinu Nízkých Tater bývá obvykle považována Demänovská dolina s turistickým střediskem Jasná a...

Nebuďte povýšení a nechovejte se jako stádo. Sedm cestovatelských hříchů

Vyrážet do světa bez zvídavosti je jedním z největších hříchů pod sluncem.

Chcete si prázdninové toulky po světě opravdu užít? Podívejte se na seznam zásadních chyb, které nesmíte na cestách...

Turisté si odvážejí z pláží Sardinie písek, úřady rozdávají vysoké pokuty

Ilustrační snímek

Úřady na Sardinii bojují proti turistům, kteří si z tamních pláží odnáší na památku písek, což poškozuje životní...

Další z rubriky

Do Pákistánu prý jezdí jen hlupáci, ale Žlutý cirkus si to stejně užil

Babu, trabant, který se nikdy nezastavil, se nám začal rozpadat. Čím dál jsme,...

Skoro čtvrt roku jsme cestovali Indií. Bylo to krásné, bylo to intenzivní, ale bylo toho dost. Před námi je Pákistán,...

Nebuďte povýšení a nechovejte se jako stádo. Sedm cestovatelských hříchů

Vyrážet do světa bez zvídavosti je jedním z největších hříchů pod sluncem.

Chcete si prázdninové toulky po světě opravdu užít? Podívejte se na seznam zásadních chyb, které nesmíte na cestách...

Nejkrásnější řeky Slovenska. Hron si kromě vodáků užijí i milovníci hor

Užíváme si houpání na vlnách a rychle plujeme širokým korytem, kde se střídají...

Řeka Hron patří mezi slovenskou vodáckou „klasiku“. Tento druhý nejdelší tok Slovenska pramení na východním úpatí...

Najdete na iDNES.cz