Stopař Tomáš Poláček se druží na postu za Nazranem

Stopař Tomáš Poláček se druží na postu za Nazranem | foto: Tomáš Poláček, MF DNES

Stopem přes krvavý Kavkaz: Když v Ingušsku, tak se samopalem

  • 33
Připadám si jako ve snu. Probudil jsem se v menším paláci, ke snídani dostal osmažený baklažán a čerstvé kozí mléko. "Vzpomínáš," ptá se můj hostitel, "jak jsi chodil po Ingušsku se samopalem?"

Do včerejška jsem myslel, že dovedu pít. Nedovedu. Mám obrovské okno. Probudil jsem se v domě s dvaceti místnostmi, třeba v té mojí je stůl pro dvacet lidí. Pohádka.

na cestě

Čtvrtek 30. 7. 13:00
Počet dnů:
13
Počet aut: 73
Místo: Groznyj - Čečensko
Ujeto: 3870 km

První minutu vůbec nevím, kde jsem. Potom přijde chlapík, omlouvám se, že se mi vypařilo jeho jméno. "No přece Musa," směje se mi, "Musa Gazgirejev," načež mi podává 4 000 rublů. O co jde? Hlava mě nebolí, naopak je úplně čistá, ale takhle zmatený jsem nikdy nebyl. "V noci jsi chtěl mermomocí platit za celý stůl, až jsi nás štval. Tady máš svoje peníze."

Než se vykoupu, připraví mi Musova mladá žena s elegantním šátkem na hlavě snídani - obložený baklažán, sklenici kozího mléka, čaj s medem. Pomalu se rozpomínám na včerejšek, ale pokud vám bude následující text připadat poněkud roztřesený, nevyrovnaný, úplně to chápu.

Mimochodem, právě teď sedím v čečenském poli slunečnic a plánuju, že si na své příští cesty vezmu toaletní papír. Listy slunečnice jsou velmi hrubé, ale uznávám - například tohle jste už vědět nemuseli.

Musa Gazgirejev mě ubytoval ve svém domě (foceno z mobilu)

Musa Gazgirejev mě ubytoval ve svém domě.

Ochraňuj mě, svatý Jiří

Pokud vím, severní Osetií mě provezl ve svém žigulíku Tekuzel Amurpek. Jakmile nastartoval, málem jsme porazili osla. Tekuzela vůbec nezajímalo, kam jedu. Jednoduše rozhodl, že se mi chce do Vladikavkazu. Vykouřili jsme pár silných pjoter a zaparkovali na jeho dvoře, zastíněném vinnou révou.

Tekuzel uvařil pelmeně, zalili jsme je smetanou. Jeho švagr vytáhl ze skříně vodku, museli jsme vypít čtyři stakany. Jeden z nich byl za svatého Jiří, což prý je patron poutníků, a teď tedy dohlíží i na mě. Protože jsme pili jenom ve dvou, vždycky jsme si přiťukli taky s lahví - ve dvou se prý pije jenom na to špatné.

"A prosím tě, teď rychle projeď Ingušsko, to je na Kavkaze nejnebezpečnější země," radil Tekuzel. "A zastav se až v bezpečné Čečně, da?"

Co jsem na to měl říct? Jsem tu snad svým pánem?

Potom mě hodinu vozil po městě, tohle je kostel tatarský, tohle ruský a tady máme mešitu.

Z Vladikavkazu se prý špatně stopuje, a tak mě Tekuzel ještě popovezl do dvacet kilometrů vzdáleného Beslanu. Nemusím asi už dodávat, že si nevzal ani rubl, zato mi koupil krabičku cigaret.

Sídlo ingušského prezidenta (foceno z mobilu)

Sídlo ingušského prezidenta

Vodku s pivem nemíchat

Spousta věcí je mi nejasných, například hranice mezi jednotlivými zeměmi. Zakuklení vojáci kontrolují každé auto, ale mě si vůbec nevšímají. Do Ingušska vejdu pěšky; nikdo na mě nezavolá, nemávne. Všimne si mě jenom muslimská bábuška Fatima. Přijde a políbí mi ruku. Po silnici se valí tanky a transportéry, ona na ně zdvihá prostředníček. Mnu si oči. Když se zase podívám, Fatima brečí a mumlá cosi o Alláhovi.

Taky jí políbím ruku a mávnu na auto, zastavuje mi Musa. "Spát budeš u mě." Hotovo dvacet. Ubytuje mě v onom paláci a tvrdí, že velké domy tu mají všichni, že to je místní tradice.

Šestapadesátiletá Fatima ukazovala na ruské vojáky v transporterech zdviženy prostředníček (foceno z mobilu)

Šestapadesátiletá Fatima ukazovala na ruské vojáky v transporterech zdviženy prostředníček

Ingušsko

Ingušsko je autonomní republikou Ruské federace. Sousedí se Severní Osetií, Čečenskem a Gruzií. Stručně z historie: roku 1934 bylo Ingušsko s Čečenskem sloučeno jako autonomní republika. Po roce 1945 byla autonomie zrušena a obyvatelstvo násilně vysidlováno do střední Asie. V roce 1957 byla autonomie opět obnovena, obyvatelstvo se mohlo vrátit. Při rozpadu SSSR vzrostlo napětí mezi Čečeny a Inguši. Inguši chtěli setrvat v Ruské federaci, Čečenci naopak. Čečensko si vyhlásilo nezávislost, Ingušsko se odtrhlo a vyhlásilo v rámci Ruska svoji republiku. V roce 1992 vypukl konflikt mezi Inguši a Osety na území, které kdysi Ingušsku patřilo. Většina Ingušů ze sporné oblasti uprchla a navzdory různým dohodám o normalizaci jich stále většina zůstává v Ingušsku.
Zdroj: Wikipedie

Nabere dva kamarády a jedeme pít. "Ale u nás není jednoduchý najít restauraci s alkoholem, musíme o dvacet kilometrů dál, do Karabulaku." Míjíme ohořelé stavení. "No právě," ukazuje Musa. "Byla tu hospoda, kde prodávali vodku, tak ji fanatici vypálili."

Naše restaurace bude přímo u postu, vojáci v neprůstřelných vestách mi se smíchem půjčují helmu a samopal. Všude okolo jsou díry po kulkách.

A pak, pak už si toho moc nepamatuju. Ale jo - kluci se mě zeptali: "Co budeš pít? Vodku, nebo pivo?" Řekl jsem, že obojí, na což odvětili, ať si to rozmyslím. Bohužel jsem si to nerozmyslel. Na stole přistála pečínka, každou minutu mi někdo zvýšeným hlasem připomněl, že zapomínám přikusovat.

Určitě jsme si mimo jiné povídali taky o českém pivu, protože vzpomínám, jak se všichni chechtali slovu budvar - v osetštině to znamená něco ohromně vulgárního, bud je vagina.

O půlnoci jsme prý korzovali centrem Musova města Nazranu, ale vsadil bych se, že to je hloupost.

A ráno, než mě Musa odvezl k čečenské hranici, ukázal mi ještě několik pozoruhodných míst. Mezi jinými i dům s velkou dírou ve zdi, u kterého se letos v červnu odpálila atentátnice, pročež ingušský prezident dodnes leží v moskevské nemocnici.

Na ingušsko-čečenském pomezí

Na ingušsko-čečenském pomezí

Ilustrační mapa - Stopem přes krvavý Kavkaz, odkaz vede na všechny články s mapou