Stopem přes krvavý Kavkaz: Když v Ingušsku, tak se samopalem

  15:21aktualizováno  15:21
Připadám si jako ve snu. Probudil jsem se v menším paláci, ke snídani dostal osmažený baklažán a čerstvé kozí mléko. "Vzpomínáš," ptá se můj hostitel, "jak jsi chodil po Ingušsku se samopalem?"

Stopař Tomáš Poláček se druží na postu za Nazranem | foto: Tomáš Poláček, MF DNES

Do včerejška jsem myslel, že dovedu pít. Nedovedu. Mám obrovské okno. Probudil jsem se v domě s dvaceti místnostmi, třeba v té mojí je stůl pro dvacet lidí. Pohádka.

na cestě

Čtvrtek 30. 7. 13:00
Počet dnů:
13
Počet aut: 73
Místo: Groznyj - Čečensko
Ujeto: 3870 km

První minutu vůbec nevím, kde jsem. Potom přijde chlapík, omlouvám se, že se mi vypařilo jeho jméno. "No přece Musa," směje se mi, "Musa Gazgirejev," načež mi podává 4 000 rublů. O co jde? Hlava mě nebolí, naopak je úplně čistá, ale takhle zmatený jsem nikdy nebyl. "V noci jsi chtěl mermomocí platit za celý stůl, až jsi nás štval. Tady máš svoje peníze."

Než se vykoupu, připraví mi Musova mladá žena s elegantním šátkem na hlavě snídani - obložený baklažán, sklenici kozího mléka, čaj s medem. Pomalu se rozpomínám na včerejšek, ale pokud vám bude následující text připadat poněkud roztřesený, nevyrovnaný, úplně to chápu.

Mimochodem, právě teď sedím v čečenském poli slunečnic a plánuju, že si na své příští cesty vezmu toaletní papír. Listy slunečnice jsou velmi hrubé, ale uznávám - například tohle jste už vědět nemuseli.

Musa Gazgirejev mě ubytoval ve svém domě (foceno z mobilu)

Musa Gazgirejev mě ubytoval ve svém domě.

Ochraňuj mě, svatý Jiří

Pokud vím, severní Osetií mě provezl ve svém žigulíku Tekuzel Amurpek. Jakmile nastartoval, málem jsme porazili osla. Tekuzela vůbec nezajímalo, kam jedu. Jednoduše rozhodl, že se mi chce do Vladikavkazu. Vykouřili jsme pár silných pjoter a zaparkovali na jeho dvoře, zastíněném vinnou révou.

Tekuzel uvařil pelmeně, zalili jsme je smetanou. Jeho švagr vytáhl ze skříně vodku, museli jsme vypít čtyři stakany. Jeden z nich byl za svatého Jiří, což prý je patron poutníků, a teď tedy dohlíží i na mě. Protože jsme pili jenom ve dvou, vždycky jsme si přiťukli taky s lahví - ve dvou se prý pije jenom na to špatné.

"A prosím tě, teď rychle projeď Ingušsko, to je na Kavkaze nejnebezpečnější země," radil Tekuzel. "A zastav se až v bezpečné Čečně, da?"

Co jsem na to měl říct? Jsem tu snad svým pánem?

Potom mě hodinu vozil po městě, tohle je kostel tatarský, tohle ruský a tady máme mešitu.

Z Vladikavkazu se prý špatně stopuje, a tak mě Tekuzel ještě popovezl do dvacet kilometrů vzdáleného Beslanu. Nemusím asi už dodávat, že si nevzal ani rubl, zato mi koupil krabičku cigaret.

Sídlo ingušského prezidenta (foceno z mobilu)

Sídlo ingušského prezidenta

Vodku s pivem nemíchat

Spousta věcí je mi nejasných, například hranice mezi jednotlivými zeměmi. Zakuklení vojáci kontrolují každé auto, ale mě si vůbec nevšímají. Do Ingušska vejdu pěšky; nikdo na mě nezavolá, nemávne. Všimne si mě jenom muslimská bábuška Fatima. Přijde a políbí mi ruku. Po silnici se valí tanky a transportéry, ona na ně zdvihá prostředníček. Mnu si oči. Když se zase podívám, Fatima brečí a mumlá cosi o Alláhovi.

Taky jí políbím ruku a mávnu na auto, zastavuje mi Musa. "Spát budeš u mě." Hotovo dvacet. Ubytuje mě v onom paláci a tvrdí, že velké domy tu mají všichni, že to je místní tradice.

Šestapadesátiletá Fatima ukazovala na ruské vojáky v transporterech zdviženy prostředníček (foceno z mobilu)

Šestapadesátiletá Fatima ukazovala na ruské vojáky v transporterech zdviženy prostředníček

Ingušsko

Ingušsko je autonomní republikou Ruské federace. Sousedí se Severní Osetií, Čečenskem a Gruzií. Stručně z historie: roku 1934 bylo Ingušsko s Čečenskem sloučeno jako autonomní republika. Po roce 1945 byla autonomie zrušena a obyvatelstvo násilně vysidlováno do střední Asie. V roce 1957 byla autonomie opět obnovena, obyvatelstvo se mohlo vrátit. Při rozpadu SSSR vzrostlo napětí mezi Čečeny a Inguši. Inguši chtěli setrvat v Ruské federaci, Čečenci naopak. Čečensko si vyhlásilo nezávislost, Ingušsko se odtrhlo a vyhlásilo v rámci Ruska svoji republiku. V roce 1992 vypukl konflikt mezi Inguši a Osety na území, které kdysi Ingušsku patřilo. Většina Ingušů ze sporné oblasti uprchla a navzdory různým dohodám o normalizaci jich stále většina zůstává v Ingušsku.
Zdroj: Wikipedie

Nabere dva kamarády a jedeme pít. "Ale u nás není jednoduchý najít restauraci s alkoholem, musíme o dvacet kilometrů dál, do Karabulaku." Míjíme ohořelé stavení. "No právě," ukazuje Musa. "Byla tu hospoda, kde prodávali vodku, tak ji fanatici vypálili."

Naše restaurace bude přímo u postu, vojáci v neprůstřelných vestách mi se smíchem půjčují helmu a samopal. Všude okolo jsou díry po kulkách.

A pak, pak už si toho moc nepamatuju. Ale jo - kluci se mě zeptali: "Co budeš pít? Vodku, nebo pivo?" Řekl jsem, že obojí, na což odvětili, ať si to rozmyslím. Bohužel jsem si to nerozmyslel. Na stole přistála pečínka, každou minutu mi někdo zvýšeným hlasem připomněl, že zapomínám přikusovat.

Určitě jsme si mimo jiné povídali taky o českém pivu, protože vzpomínám, jak se všichni chechtali slovu budvar - v osetštině to znamená něco ohromně vulgárního, bud je vagina.

O půlnoci jsme prý korzovali centrem Musova města Nazranu, ale vsadil bych se, že to je hloupost.

A ráno, než mě Musa odvezl k čečenské hranici, ukázal mi ještě několik pozoruhodných míst. Mezi jinými i dům s velkou dírou ve zdi, u kterého se letos v červnu odpálila atentátnice, pročež ingušský prezident dodnes leží v moskevské nemocnici.

Na ingušsko-čečenském pomezí

Na ingušsko-čečenském pomezí

Ilustrační mapa - Stopem přes krvavý Kavkaz, odkaz vede na všechny články s mapou



Nejčtenější

Brány a soutěsky Strážovských vrchů. Neskutečný výlet pro milovníky skal

Panoramatický rozhled ze zříceniny Súľovský hrad

Skalní města bývají vyhledávaným cílem turistů. Súľovské skály vám pak k malebnosti přidají bonus v podobě...

Ať žijí duchové. Podívejte se, kde skřítkové a tesaři vylezli z mechu

A ještě jeden snímek z poválečných oprav chátrající památky

Vy cizáci, zmizte! Tak odháněl ze svého hradu rytíř Brtník nezvané hosty. Dnešní hrad Krakovec je ovšem na hosty dobře...



Silný žaludek a trpělivost s sebou. Na co se připravit při cestě do Indie

Hmyzí trus a znečištěný vzduch zabarvily původně bílou hrobku Tádž Mahal v...

Do druhé nejlidnatější země světa míří na přelomu roku tisíce cestovatelů. Indie je pestrobarevná a hlavně...

Podzimní balada v Tatrách. Dokonalý výhled z Barance vyváží náročnou dřinu

Vrchol Barance

Štíty pocukrované jinovatkou, modrá obloha bez bouřek, téměř nekonečná dohlednost a námaha bez potu. To vše čeká na...

Nenápadný klenot Saského Švýcarska. Údolím Křinice těsně před zavíračkou

V kaňonu Křinice

Ideální doba pro návštěvu Českého nebo Saského Švýcarska nastala právě teď. Letní humbuk je definitivně pryč a blíží se...

Další z rubriky

Ohně, středověk a úžasné masky. Slavnost trubačů v Alsasku vás uhrane

Nádherný svátek trubačů v Alsasku - Pfifferdaj

Mezi Porýnskou nížinou a pohořím Vogézy leží jeden z nejmenších, ale zato nejhezčích regionů Francie. Podzim je v...

OBRAZEM: Infračervená Evropa. Svět, který vidíme, ale nevnímáme

Pařížský fotograf Pierre-Louis Ferrer objevil kouzlo infračervené fotografie v...

Pařížský fotograf Pierre-Louis Ferrer objevil kouzlo infračervené fotografie v roce 2010 při studiích na vysoké škole....

Podzimní balada v Tatrách. Dokonalý výhled z Barance vyváží náročnou dřinu

Vrchol Barance

Štíty pocukrované jinovatkou, modrá obloha bez bouřek, téměř nekonečná dohlednost a námaha bez potu. To vše čeká na...



Najdete na iDNES.cz