Na každém hraničním přechodu se stávám hercem - nasadím co nejpokornější škleb, na dálku všechny zdravím, pas mám otevřený na poslední stránce s fotkou.
V Podněstří ani tohle všechno nepomohlo: "Pojď dovnitř," zve mě celník do malinké kanceláře a hraje si s migrační kartou, kterou jsem při vstupu do země vyplnil a teď bych ji měl odevzdat. "Máš problém," začne. "Tady jsi vyplnil, že chceš Podněstřím jenom projet na Ukrajinu, ale nakonec jsi tu byl přes noc."
Snažím se to celníkovi vysvětlit; na migrační kartě je napsáno, že odjet můžu i dnes. A celník na ten kus papíru cosi připíše. 04:15. "Da, ale měl jsi odjet do čtvrt na pět ráno," ukazuje mi čerstvý nápis. "Jsem ale ochotnej přimhouřit oči."
Otráveně otevřu batoh a položím na stůl pět krabiček cigaret, ale to ho spíš rozčílí: "Co si to dovoluješ, já jsem sportovec. Dej peníze, eura, kolik jich vůbec máš?"
Zapeklitá situace. V tuhle chvíli nemám menší bankovku než padesát eur. "Dej padesát," pokyne celník a vesele říká, že jsme stejně staří - oba prosinec 1977.
"Tak neblázněte," prosím ho. "Já vám přece nemůžu dát padesát, to je spousta peněz."
A celník přestává být veselý. "Tak jdi s krosnou na sluníčko a pořádně si to tam promysli. Buď zaplatíš mně, nebo to budeme řešit úředně, zaplatíš taky a navíc se dostaneš do policejních registrů přinejmenším u nás a na Ukrajině."
Celá situace je bizarní. Půl hodiny stojím na slunci a nikdo si mě nevšímá. Volím taktiku. Vykulím oči a sepnu ruce. Začnu si prozpěvovat Čechomor a pendluju po celnici tam a zpátky. Řidiči se tlemí, policajti taky, ale za deset minut mě ten náboženský fanatik začne vytáčet. "Zachadí!" zve si mě zpátky prosinec 1977. "Padesát nedám," odpovím mu znovu. "Zavřete mě do basy, nedám."
A je to finále: "Dobře," vyřkne ortel. "Vrať se o půl kilometru zpátky do vesnice Pervomaisk a tam zaplať v bance oficiální pokutu."
Risknu to a jdu. "Je tu nějaká banka?" ptám se v Pervomaisku. Prý jediná, a to v bufetu, kde jsem si ráno dával polévku saljanku s chlebem.
Na cestěČtvrtek 23.7. 13:00 |
Ovšem, že ne.
"Tak víte co?" napadá mě: "Rozměňte mi padesát eur na drobné."
Za chvíli jsme zpátky u celníka, který se ptá: "Vyřešil jsi svůj problém?"
Přikyvuju a podávám mu deset eur. "Maladěc," pochválí mě. Smekne čepici, hodí bankovku mezi desítky ostatních a zase si svou tajnou peněženku nasadí na hlavu.
Oděsa, žena si přepočítává peníze
S nabíječkou na mejdan
Do přístavu Oděsa mě veze ve škodovce Jevgenij. Povídá, že Ivan Glinka byl nejlepším trenérem všech dob, po jeho smrti že prý Moskvané nosili květiny na českou ambasádu, a ať si všimnu, že to jde od té chvíle s českým hokejem z kopce.
Sedmdesát kilometrů rychle uteče, jsme ve městě: "Oděsa má jednu velkou nevýhodu," utrousí Jevgenij, "příliš mnoho hezkých holek, nikdo se tu za volantem nedokáže soustředit... Kamarád žije v Kanadě a vysvětlil mi, proč se té zemi ekonomicky tak daří. Holky tam nejsou nic moc. A tak se všichni soustředí na svoji práci, to by tady nešlo."
Ubytuju se za 200 korun v pokojíku 2x3 metry, který nabízejí v bývalém tramvajovém depu, a pak se procházím. U Puškinovy sochy se za pár drobných můžete vyfotit se živým krokodýlem a na slavných Potěmkinových schodech se sovou, které ustřihli křídla, takže tu celý den trpělivě sedí.
A pak už je tu Černé moře.
Proti mně jde mladá dívka a překvapeně vyjekne: "Vy máte stejný foťák jako já! No a mně se vybil a ztratila jsem nabíječku!"
Času mám dost, takže se seznámíme. Já půjčím Natálii akumulátor, ona mě pozve na večírek do jednoho krásného bytu v centru. Plná lednice piv, hrajeme na kytaru, zpíváme Vysockého.
Můj nový kamarád Boris recituje Majakovského a nová kamarádka Valerie říká: "Víš, proč jsem si hned zapamatovala tvoje jméno? Tomáš, to je přece hlavní hrdina Nesnesitelné lehkosti bytí, mého nejmilejšího románu..."
Když o půlnoci piva dojdou, koupíme pár staropramenů ve večerce. Od moře se zdvihá vítr, z korun vysokých stromů hustě sněží bílé květy.
Fotoaparát PowerShot G10 zapůjčila na cestu Tomáše Poláčka firma Canon.
