Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu


Stopem přes krvavý Kavkaz: další šílený výlet Tomáše Poláčka

aktualizováno 
Když jsem přesně před rokem bláznivě stopoval do Pekingu, zapípala mi kdesi na okraji pouště zpráva: "Tak na Kavkaze se už zase válčí." Do Pekingu jsem tenkrát dojel snadněji, než jsem doufal: za tři neděle, a ani jsem nemusel přemýšlet, kam příště. Kavkaz se mi hlasitě nabízel.

Reportér MF DNES Tomáš Poláček vyjíždí na téměř měsíční cestu stopem po Kavkazu | foto:  Nguyen Phuong Thao, MF DNES

Ale už před rokem jsem se ptal, zda se dá vůbec celý Kavkaz projet. A ptám se tak i dnes, v den, kdy vyjíždím.

Skutečně nevím. Nikdo to neví, ani diplomaté. Cestu, kterou jsem si naplánoval, v posledních letech nikdo nevyzkoušel.

Chci připít na boha

S Kavkazem se trochu známe, párkrát jsem už o dovolené vyrazil za národem Svanů na severu Gruzie. Tuším, do čeho jedu. Z mandarinkového kraje u Černého moře vyjedu do hor, které jsou vyšší a působivější než Alpy. A hlavně divočejší, nejen reliéfem, ale tím, co se tu děje.

Že se hodně pije samohonka, nevadí. První čtyři deci, které jsou ve společnosti povinné, pořád ještě zvládnu. "Tak zaprvé bych rád připil na boha, díky kterému jsme se tu dnes sešli," první sklenka. "Potom na anděly v čele s Gabrielem, do třetice na svatého Jiří, patrona Gruzie, a nakonec na naše mrtvé předky," což bývá nejlepší, protože se trocha kořalky musí odlít na podlahu.

Na Kavkaze, jak jsem ho alespoň zatím poznal, platí podivná pravidla. Některá se hodí. Když s někým posedíte u jednoho stolu, stáváte se jeho bratrem, a tím pádem bratrem jeho blízkých i vzdálených příbuzných. "Tobě tady nikdo nesmí zkřivit vlas," říkají na horách, a zatím mi ho nikdo nezkřivil.

Ovšem v některých situacích se Středoevropan jenom diví. Listuju starými cestovními deníky a namátkou z nich vybírám jednu scénu, které jsem neporozuměl, ale gruzínský Kavkaz v ní je vystižen vcelku přesně. Nepsal jsem ji tenkrát pro noviny, nýbrž pro sebe. Malinko jsem básnil, ale nevymýšlel si.

Gruzie, Svanetie (2005)

Gruzie, Svanetie (2005)

Na cestě s loupežníkem

Stopem přes Kavkaz

Kolik se chystá Tomáš Poláček ujet: 6-8 000 km
Začátek: 17. července Trabzon v Turecku
Konec: 10. srpna - Oděsa, Ukrajina

Tak tady je ta historka stará šest let. Od úpatí hory Ušby mě tehdy vezl zpátky do civilizace náčelník policie. Já vedle náčelníka, za námi urostlý vojín se stále připraveným automatem. A v úložném prostoru je k sedadlu připoutaný zajatec, hrdý, zarostlý, špinavý zločinec... Mlčí.

Náčelník je magor. Pořád svého podřízeného stírá. "Seběhni sto metrů po skalách k řece a naber do flašky minerálku, je tam pramen," poroučí.

Dobrák vojín maká, hledá, a pak zpoceně řve, že nic nevidí. Náčelník popadne automat a začne do míst pět metrů od nebožáka střílet. Tam! Tam má podle něj být pramen, ale nic tam není, to se jenom mafián předvádí. A za chvíli odmítá pokračovat v jízdě, dokud nebudu střílet i já, takže jako hlupák straším ptáky.

Přijíždíme do první větší vesnice a náčelník jde na oběd s místními kolegy. Najednou je u našeho auta fronta horalů. Všichni nosí dárky budoucímu vězňovi. Vojín dělá, že nic nevidí, takže je loupežník za chvíli zasypaný cigaretami, plackami plněnými ostrým masem, kterými se pak přejíme v autě všichni, ale lidi nosí i lahve se samohonkou a vodkou, a řeknu vám, že nic takového jsem ještě neviděl: poněvadž se ten zloděj bojí návratu naobědvaného náčelníka, nalije do sebe dva litry tvrdého za tři minuty.

Po hodině ujíždíme dál, vesničani mávají a vězeň jenom mlčky přimáčkne dlaň na sklo. Po pěti minutách míjíme jeho rodný dům. Příbuzní nám zatarasí cestu, mladá holka vstupuje do auta jako první, nic neřekne, vrhne se na zajatce a minutu ho líbá. Zoufale brečí, dává mu svůj kapesník, a pak nastupují i ostatní; přinesli čepice, odznaky s portréty svých blízkých, další jídlo, další cigára.

V téhle zavšivené zemi se vězni rozhodně nekrmí, tady nic nedostanou ani osamělé matky s dětmi, ty většinou žebrají... A opravdu nevím, co ten chlap ukradl, ale i já mu pak ve městě pod horama, v Zugdidi, věnoval svoji nerozbalenou krabičku Monte Carlo.

Ilustrační mapa - Stopem přes krvavý Kavkaz, odkaz vede na všechny články s mapou

Oko sem, oko tam

V horách na západě Gruzie tedy začnu, abych se přeptal na další osudy loupežníka, a potom poputuju do míst neznámých: na východ, směrem ke Kaspiku. Nepojedu vlakem ani autobusy, kde to půjde, pokusím se stopovat, abych se mohl každého zeptat: Proč pořád s někým válčíte? A kdy s tím chcete přestat? Vždyť nás už dovolené na chorvatských plážích nebaví a tady by mohlo být tak hezky...

Podle diplomatů dnes neexistuje možnost, jak se dostat po zemi z jižního Kavkazu na severní, ale tohle jsem slyšel i loni, cestou do Pekingu: "Do Číny se nedostaneš."

A ono to šlo.

I tentokrát jsem si našel skulinu, jak by se snad na sever přejet dalo. Po břehu Kaspického moře, z Ázerbájdžánu do Dagestánu. A potom zase zpátky na východ, přes malé, ale neslavně známé země, jejichž jména tu zatím z lásky ke své matce nehodlám vyslovovat. (Ale třeba ve městě Groznyj bych si velmi rád zašel na fotbalovou ligu, to jo.)

O své cestě hodlám psát každý pracovní den na iDNES.cz a dvakrát týdně, vždy ve středu a v pátek, do přílohy Léto v MF DNES.

A věřím, že to bude legrace, pro své čtenáře udělám mnohé. I proto jsem se rozhodl odstartovat z Turecka, které mě nemá příliš rádo. Před třemi lety, když jsem tam vypil víc čaje než snesu, mě uvěznili, odsoudili za hloupé řeči, neboli za "propagandu proti jednotě státu a národa", a po třech dnech deportovali.

Letošní cesty se nebojím, i když mezi námi: z posledního českého snu jsem procitl zpocený. Vrátil jsem se v něm totiž z Kavkazu do Prahy a měl jen jedno oko.

"Teď už si moc neužiješ," konstatovali mí přátelé. A já, jako bych na těch horách nějak zmoudřel. Alespoň ve snu: "Ale užiju. Oko sem, oko tam..."

Do snáře jsem se už nestihl podívat.

Stopař se balí

"Jak se na ty svoje cesty připravuješ?" slýchávám častou otázku a odpovídám stručně, zní to až frajersky. "Já jsem cestovatel - pankáč." Ve skutečnosti na to nejsem hrdý a cestovat mé děti, jako to dnes dělám já, nadšený nebudu.

Tak například - sám sobě vždycky vsugeruju, že očkování rozhodně není třeba. Koupím si tři čtyři mapy svého regionu, dnes se dá snadno sehnat i mapa Atlantidy, tak proč by neměli Dagestán, strčím je do padesátilitrového batohu vedle spacáku, náhradního páru bot, svetru, několika triček a trenýrek... Prostě batůžek. Nemám s sebou nůž, baterku, natož ešus - já přece nechodím po hřebenech, to mě nebaví. Přemisťuju se po hospodách.

Chvíli přemýšlím, odkud jet a kam. Ale jen chvíli, Trabzon je jasná volba pro většinu cestovatelů, kteří vyrážejí na jižní Kavkaz, Gruzie už je z něj na dohled. Nepídil jsem se po levných letenkách do Turecka, cestu do Istanbulu jsem pořídil za normálních šest tisíc. A v Istanbulu si pak na letišti dokoupím za dva tisíce spoj do Trabzonu.

I cílová Oděsa mě napadla hned, z ekonomických důvodů. Odsud už jezdí autobusy i vlaky do Prahy, víc než tři tisíce stát nebudou.

Vysilující je shánění víz, i když mě překvapilo, že by mohla stačit jen dvě. Ázerbájdžán chce nejprve pozvání, které vám do týdne a po mailu vyřídí tamní cestovní kancelář, ale o to víc zaplatíte. Patnáct stovek na ambasádě, patnáct dalších cestovce.

Gruzie vízum nechce a severní Kavkaz projedu, doufám, na jediné vízum, a to na ruské. Pořídil jsem si jeho dražší verzi na dva vstupy, která vyjde na dva a půl tisíce. To proto, abych se mohl dostat do Abcházie, což bude takový černomořský Kocourkov. Poslali mi z Abcházie mail: "Máte povolení vstoupit v srpnu na naše území."

Ptal jsem se, čím se mám na hranici prokázat. Prý ničím. Prý tam o mně vědí...

Jinak si na cestu beru dvacet tisíc korun, i když by se ta cesta jistě dala zvládnout za polovinu - jenom by nesměl být kavkazský region tak zkorumpovaný. A já navíc tentokrát nepojedu pouze stopem. V horách bývají cesty, po kterých projedou jen džípy, a za ty se dost draze platí. I tak se letos považuju za trapně bohatého cestovatele.





Nejčtenější

Campari na led, v tomto případě na ledovou tříšť. Lehce nahořklé a osvěžující
Módní Aperol slaví úspěch. Recept na skvělý aperitiv je ale starý 100 let

I když je Itálie kolébkou mnoha slavných aperitivů připravených z cinzana, martini, campari a dalších hořkých a kořeněných bitterů, mladí lidé z celé Evropy si...  celý článek

Jezero Onneto na úpatí sopky Meakan
Mlha a medvědi ostrova Hokkaidó. Výlet do snového Japonska bez turistů

Nejodlehlejším místem celého Japonska je poloostrov Širetoko, který vybíhá jako severovýchodní cíp ostrova Hokkaidó do Ochotského moře. Stejnojmenná rezervace...  celý článek

Dvaaosmdesátiletá Nina při tangu s devadesátiletým Oscarem v Buenos Aires (18....
Argentinské tango od srdce. Je jim 172 let a tančí na mistrovství světa

Vášnivé tango tančí už od 40. let minulého století. Devadesátiletý Oscar a dvaaosmdesátiletá Nina se v srpnu společně zúčastnili světového mistrovství v tangu...  celý článek

Útočiště zde ovšem najdou i následovníci květinových dětí. Nepotřebují nic. Jen...
Chleba z banánů a radost ze života. Na Havaji jsou naštěstí všichni divní

Rozvalit se na lehátku a nechat o sebe pečovat, to je častá možnost, jak si užít dovolenou na Havaji. Jak se na sopečných ostrovech v Tichém oceánu žije na...  celý článek

Další z rubriky

Jezero Onneto na úpatí sopky Meakan
Mlha a medvědi ostrova Hokkaidó. Výlet do snového Japonska bez turistů

Nejodlehlejším místem celého Japonska je poloostrov Širetoko, který vybíhá jako severovýchodní cíp ostrova Hokkaidó do Ochotského moře. Stejnojmenná rezervace...  celý článek

Eiffelova věž po pátečních útocích v Paříži zůstává zavřená (15. listopadu 2015)
Rozhodnuto. Stavba neprůstřelné zdi okolo Eiffelovy věže začíná

Okolí Eiffelovy věže se brzy změní ve staveniště. Na začátku října začnou dělníci okolo symbolu Paříže budovat 2,5 metru vysokou neprůstřelnou zeď, která má...  celý článek

Útočiště zde ovšem najdou i následovníci květinových dětí. Nepotřebují nic. Jen...
Chleba z banánů a radost ze života. Na Havaji jsou naštěstí všichni divní

Rozvalit se na lehátku a nechat o sebe pečovat, to je častá možnost, jak si užít dovolenou na Havaji. Jak se na sopečných ostrovech v Tichém oceánu žije na...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.