Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Stopem přes krvavý Kavkaz: Dagestán mě nechce pustit

  17:45aktualizováno  19:41
Ráno jsem si do batohu přibalil i nostalgii. Myslel jsem, že opouštím nejhezčí zastávku své cesty, město Derbent na jihu Dagestánu. Ovšem po hodině jsem se do něj vrátil. A teď už žádám Alláha, abych se do Derbentu vracet nemusel.

V poledne mě znovu zadrželi na dagestánské hranici - V cele jsme tentokrat tři, já a dva Dagestánci. Důvod neznám - mám platné ruské i azerské vízum. Hranice na jih se projet nedá. | foto: Tomáš Poláček, MF DNES

Jedu pořád směrem na jih a docela se bavím, neboť jsem součástí těžko uvěřitelné sestavy.

Řidič Nadir je sice o hlavu menší než já, zato dvakrát tak těžký. Kdykoli někomu telefonuje, zapne hlasitý odposlech, abychom hovor všichni slyšeli, a potom na nebožáka, kterého vytočil, po vojensku řve: "Zděs polkovnik Ibragimov!" a sádlo mu z kalhot teče až ke kolenům...

na cestě

Počet dnů: 17
Počet aut: 81
Místo: Kasumkent,
hranice Dagestánu a Ázerbájdžánu

Ujeto: 4 250 km

Vedle něj si něco huhlá do knírku jednooký Zugrab, který kdysi otevíral vodku kudlou natolik šikovně, že se nůž zapíchl nahoru, lehce napravo od jeho nosu.

A vzadu já. Největší prase mezi tuláky. Za sedmnáct dnů jsem využil dvě trika, modré a hnědé, a jednu kostkovanou košili. Ale nejspíš mi už otupěly smysly, protože nákup náhradního prádla pořád odkládám - nesnesitelný zápach necítím, mouchy kolem mě nekrouží.

Prokalili jsme víkend na chatě a teď tedy padáme dolů, k Ázerbájdžánu, do Derbentu. Ovce u cesty se k sobě choulí, jako by byl prosinec v Betlémě. "Tóóómaš!" řve na mě plukovník Nadir Ibragimov, který je ve skutečnosti dobrosrdečným úředníčkem s cukrovkou, vysokým tlakem a náběhem k alkoholismu.

Jen malá část pevnosti Derbent. Ve skutečnosti je velká jako Pražský hrad"Da?" Už jsem si zvykl, že místní obracejí přízvuk v mém jméně - jsem pro ně Tóóómaš. A tlouštík září. "Teď uvidíš, co jsi ještě neviděl. Tady v Derbentu je pevnost, která vznikla před pěti tisíci lety. Víš vůbec, co je to UNESCO? I tam už Derbent zapsali."

A nade mnou je skutečně pevnost jako z Barrandovských ateliérů; velká jako Hradčany, z kopce hledí do Kaspiku. 

"No to je perfektní, Nadire," přikyvuju jenom polonadšeně, "ale pevnost už si prohlídnu sám, vy dva jeďte potěšit své rodiny."

Nadir a Jednoočko mě samotného nenechají: "Ne, na rozloučenou si ještě dáme berana."

Mého přítele Nádira neopouští apetit nikdy. Objednal berana.

Mého přítele Nadira neopouští apetit nikdy. Objednal berana.

Na kraji pevnosti je restaurace neboli deset samostatných kabinetů s výhledem na moře, v každém vždy sedí jedna uzavřená společnost, u které žebrá o zbytky jídla několik hladových koťat.

Dostáváme mísu beraního masa, kopec salátu, piva a lahev vodky - to by ještě šlo. Jenomže jsme na východě, kde má každý chlap nějakého bratra, potom dost dvojrodných bratrů, spoustu trojrodných, což jsou podle mě už bratranci bratranců, a tím pádem je jasné, že máme v okolních kabinetech dvacet bratrů, kteří okamžitě zaregistrují Nadirův plukovnický řev a posílají nám další vodky, další berany.

Jakýsi trojrodný bratr hraje na tahací harmoniku, za každého z přítomných se vymýšlí jedna oslavná sloka. A po každé sloce všichni vstaneme, zvedáme pěsti a řveme "Uráááá," jako by Bohemka vstřelila góla.

Každá společnost má v restauracích svůj uzavřený kabinet. Než servírka donese plné talíře, vyhrává harmonika

Sleduju, jak mi roste pupek

"Tak a teď už sbohem, jdu na stopa," zabečím po dvou hodinách a Nadir řekne, no jasně, ale sveze mě jen do města, kde mi zařídí hotel. "Vypil jsi toho dost, stopuj až zítra," loučí se a já si nanejvýš tak v duchu můžu říkat, že on toho vypil dvakrát tolik, a vesele si řídí po městě.

Konečně jsem sám a věnuju se oblíbené činnosti - bloudím si podvečerním městem. Nádhera. Modré moře, zlaté věže arménského kostela, minarety mešit, uzounké ulice chrání svrchu majestátní pevnost.

Starobylý arménský chrám v Derbentu.

Starobylý arménský chrám v Derbentu

jak se dostanu domů

Nemám už moc času, musel jsem vymyslet, kudy a jak zpátky domů, v ideálním případě takto - přes Ázerbájdžán a Gruzii do tureckého Trabzonu stopem, odtud příští čtvrtek letadlem přes Istanbul domů. Má to však dva háčky. Dnes mě pohraničníci musí pustit do Ázerbájdžánu a za týden pak hlavně do Turecka, kde jsem podle všeho pořád ještě nežádoucí osobou.

Změnila se kultura - tady už se pije čaj. Chlapi sedí ve stínu, nalévají si ho z konviček a k tomu hrají "nardy" - hážou dvěma kostkami a různě přemisťují dřevěné kroužky po desce.

"Můžu si vás vyfotit?" ptám se jednoho hráče, pozve mě ke stolu. Jmenuje se Achmed, a když vyhraje partii, posadí mě do mercedesu a převeze mě do své vlastní restaurace, kde přede mě postaví tři ledové plechovky baltiky a talíř plný placek s masem, které si namáčím do adžiky. Sleduju, jak mi roste pupek.

Ani nevím jak, ale potom si mě půjčují tři velmi mladí lidé, dívka a dva chlapci. Všichni už mají rodiny, v Dagestánu se holky vdávají v patnácti, kluci v osmnácti letech. "A teď s náma pojedeš na pevnost a zítra jsi pozvaný na svatbu našeho dvojrodného bratra," rozhodují.

Ne. Svatbu bych viděl rád, běžně se tu na ní sejde tisíc hostů, ale jednou už se přece s Dagestánem rozloučit musím.

Ovšem přece jen těm třem rozumím, turistů si tady užijí málokdy, byli by smutní, a tak se všechno opakuje - taxíkem do kopce, harmonika, maso a přípitky na družbu.

Město Derbent už připomíná Turecko. Muži pijí na ulicích čaj a hrají "nardy".

Město Derbent už připomíná Turecko. Muži pijí na ulicích čaj a hrají "nardy".

Nervozita před hranicí

Bylo tu božsky, říkám si ráno, a zastaví mi první náklaďák, na který mávnu. Po deseti kilometrech si chci vyfotit hřbitov, tisíce trojmetrových kůlů trčících z oranžové hlíny, ale foťák nefunguje. Já vůl. Zapomněl jsem si v hotelu baterii.

Ale že jsem v Dagestánu, řidič to bere. Otočí auto a křivolakými uličkami plnými lidí se za půl hodiny procourá k mému hotýlku, kde popadnu baterku a můžeme se zase dlouze motat Derbentem.

Začínám být nervózní. Blížím se k Ázerbájdžánu. Vízum sice mám, ale podle našich diplomatů je i tenhle jediný možný průjezd po silnici na jih Kavkazu pro cizince uzavřený. Ovšem nikdo to prý zatím nevyzkoušel. Já projet musím, protože nemám žádný náhradní plán...

Opět na skok v cele

Z posledních MMS, které Tomáš Poláček zaslal: V poledne mě znovu zadrželi, na dagestánské hranici. V cele jsme skončili tři, já a dva Dagestánci. Důvod neznám - mám platné ruské i azerské vízum. Hranice na jih se projet nedá. Nechali nám osobní věci a chovají se slušně, jenom si nás, jaksi, nevšímají.

Po dvou hodinach čekání mě slušně doprovodili nazpět do Dagestánu. Musím promyslet, co dál.

Ilustrační mapa - Stopem přes krvavý Kavkaz, odkaz vede na všechny články s mapou



Nejčtenější

V Paříži nainstalovali nové eko-pisoáry. Nechutné, bouří se místní

Pařížané si stěžují na výrazné pisoáry bez zástěn v centru města. (13. srpna...

Paříž přišla s novým nápadem, jak ekologicky využít lidskou moč. Nové červené pisoáry se slámou uvnitř dokážou vytvořit...

Izrael postavil své první mezinárodní letiště. Teroristé zde nemají šanci

Nové letiště postavili v Negevské poušti a pojmenovali po astronautu Ramonovi a...

První letadla s turisty tady sice mají začít přistávat v zimě, ale už je hotovo. Izrael nedávno slavnostně otevřel...



Musíte sebrat odvahu a se žralokem bojovat, řekl v Rozstřelu filmař žraloků

Steve Lichtag byl hostem pořadu Rozstřel.

Na začátku srpna usmrtil českého turistu v egyptském letovisku Marsá Alam žralok. V Egyptě nejde o ojedinělý útok, za...

Slovenský šerpa napsal historický milník, na vrchol Sněžky vynesl 165,5 kila

Slovenský šerpa pokořil sedmdesát let starý rekord (18. srpna 2018).

Tři padesátiletí extrémní vynašeči dohromady na zádech odnesli čtyři metráky vody. Čekala je kamenitá cesta i dvě stě...

Makarskou Češi milují, k nádherně zbarveným jezerům zabloudí málokterý

Modré jezero v Imotski

Krajina kolem Makarské si získala srdce českých turistů už v první polovině 20. století a dodnes patří mezi námi...

Další z rubriky

Musíte sebrat odvahu a se žralokem bojovat, řekl v Rozstřelu filmař žraloků

Steve Lichtag byl hostem pořadu Rozstřel.

Na začátku srpna usmrtil českého turistu v egyptském letovisku Marsá Alam žralok. V Egyptě nejde o ojedinělý útok, za...

Chcete vidět Černobyl na vlastní oči? Máme návod k použití

Před opuštěním zóny absolvují návštěvníci dozimetrickou kontrolu.

Pozůstatek černobylské tragédie dnes ukazuje následky společenského selhání i panenskou přírodu. Proč stojí za to...

Do Pákistánu prý jezdí jen hlupáci, ale Žlutý cirkus si to stejně užil

Babu, trabant, který se nikdy nezastavil, se nám začal rozpadat. Čím dál jsme,...

Skoro čtvrt roku jsme cestovali Indií. Bylo to krásné, bylo to intenzivní, ale bylo toho dost. Před námi je Pákistán,...

Najdete na iDNES.cz