Stopem do Pekingu 6: do kazašského Oralu jedním vrzem

Autostop je dřina. Abych to dokázal, rozhodl jsem se popsat svou pondělní etapu do Pekingu hodinu po hodině. Že dlouho stopuju, pak chvíli jedu, a zase dlouho stopuju... Jenomže všechno dopadlo jinak.

2:00
V Rusku jsou čtyři ráno a já nemůžu zabrat. Spím v jakési maringotce mezi lesy, na břehu jezera.

6:30
Budí mě padesátníci Viktor a Sláva, jsou střízliví, takže milí. Nazí se koupeme v jezeře, voda je teplá.

Autostopem do Číny

Redaktor MF DNES Tomáš Poláček se vydal stopem do Číny. Za tři týdny chce dojet do dějiště olympijských her, do Pekingu. Čeká ho deset tisíc kilometrů, jeho cestu můžete sledovat na www.idnes.cz/stop.

7:00
Snídáme na slunci salám. Já ho zapíjím kávou, chlapi vodkou.

8:00
Procházíme se po kraji a Sláva si ukopne nehet u palce. Nabízím mu lékárničku, skoro se urazí: "Když se my, Rusové, zraníme, tak si ránu pomočíme a je nám dobře."

8:15
Viktor se mi omlouvá: "Promiň, okupoval jsem vás. Jako voják jsem sloužil v Plzni."

8:25
Sláva mi strká do krosny konzervu a bochník chleba. Když to zase vyndám, je smutný.

9:00
Viktor se Slávou mě zavezou tři kilometry na saratovskou silnici. Koupím jim piva a za rok se tu zase sejdeme.

9:30
Slunce svítí. Dopíjím v bufetu ledový čaj a jdu na stopa. Chtěl bych dnes dojet ke Kazachstánu.

10:30
Stojím tu už hodinu, projelo dvacet aut. Pozoruju bělásky a pasoucí se krávy, opálím se hezky.

11:00
Zastavuje mi tmavomodré BMW, v něm sedí Andrej. "Jedu pořád rovně," říkám mu. A on se usměje: "A kazašské vízum máš?"

11:30
Jedeme do kazašského města Oralu, které je známější jako Uralsk. Cesta prý nebude kdovíjaká: "Když bůh dá," přemýšlí Andrej, "dojedem tam zítra ráno."

Čtěte 14. srpna v magazínu DNES

Velkou reportáž o cestě Tomáše Poláčka do Pekingu i s fotogalerií všech řidičů, kteří ho vezli, najdete ve čtvrtek 14. srpna v Magazínu DNES.

11:45
Zastavuje nás policajt, že prý jsme jeli po okresce stovkou. Andrej mu dává do kapsy tři eura.

12:10
A další policajti. Nechápeme sice proč, ale dáme jim deset dolarů a chvíli se družíme.

13:00
U města Saratov si zastavíme v restauraci, dostaneme pečené kuře.

15:30
Právě přejíždíme dva kilometry širokou řeku Volhu.

15:45
Míjíme odbočku na města Marx a Engels.

16:30
Sto kilometrů za Saratovem už si dovedu představit, jak vypadá step. Okolo cesty není vůbec nic, jenom dvakrát do hodiny vesnička. "A v Kazachstánu bude hůř," varuje Andrej.

Krajina v okolí ruského Saratova

17:00
Civilizace skončila. Nechytneme už žádnou rozhlasovou stanici.

18:00
Jsem nadšený. Uprostřed stepi si připadám jako na žlutozelené hladině nekonečného oceánu, obzor nic neruší. "A kdybys viděl," zasní se Andrej, "jak je step krásná v květnu, když je plná květů..."

19:00
Poslední ruská hospoda, kafe prodávají za dolar, čemuž se Andrej směje: "Zloději. Zneužívají toho, že tu není kam jinam zajet. Všude káva stojí 25 centů."

20:00
Ruská hranice. Postupně si nás zblízka prohlížejí liška, zajíc a sova. Já musím před celníky vybalit celou krosnu.

20:30
Hranice kazašská, všude na bundě mám nějaké šváby. Zpívám si Nohavicovu píseň o tom, jak se snáší noc na střechy Petěrburgu. Tady už je tma dávno, podle kazašského času zbývá půlhodina do půlnoci. Celníci se pořád vyptávají na Andrejovo BMW, sedají si mu za volant.

Úterý, 22. července ráno

Tomáš Poláček je v kazašském Oralu (Uralsku).
Ujel 3 250 kilometrů, stopnul už 45 aut.

22:00
Projeli jsme sto kilometrů rovnou stepí a nepotkali jediné auto. Hvězdy tu hoří krásněji než ve Splitu.

22:30
Jsme v Oralu, neboli v Uralsku. Konec. Jezdíme barák po baráku a sháníme točené pivo.

23:00
Přidávají se k nám dvě dívky. Jedna už dávno patří Andrejovi, druhé to moc sluší. Každý vypijeme půllitr chladného kazašského piva na lavičce před Andrejovým domem, místo chipsů žvýkáme sušené ryby.

23:59
V Andrejově obýváku jsou na stole rajčata, jakési maso, chléb a lahev vodky. "Jednu malou skleničku vypiješ," říká mi, "a budeš spát jako dítě." Sedám si do sedačky vedle té hezké dívky, Iriny. Budeme tu sedět i za dvě hodiny, kdy začne svítání.