Ráno: z hraničního přechodu do Lvova
Ukrajina, to jsou mršiny přejetých psů, vzorně udržované domy i zahrádky, desetiletí kluci, co řídí motorky bez přileb.
Poslední Polák před hranicemi mě varuje: "Tady končí civilizace, dál ti bude trudno." A ono to tak vypadá.
Těsně před ukrajinskou celnicí se snažím odrecitovat satelitním telefonem článek do Prahy, což mi jde těžko, neboť jsem zapomněl vytáhnout anténu, a v tom na mě voják pustí stovku Ukrajinců, kteří až doposud kdesi čekali, nalepení zpocenými těly jeden na druhého.
Autostopem do ČínyRedaktor MF DNES Tomáš Poláček se vydal stopem do Číny. Za tři týdny chce dojet do dějiště olympijských her, do Pekingu. Čeká ho deset tisíc kilometrů, jeho cestu můžete sledovat na www.idnes.cz/stop. |
Každý z nich se teď snaží být první s pasem u okýnka a nikdo si nevšimne, že mě povalili i s batohem a satelitním telefonem. Pro jistotu na ně řvu - kdyby mě v té mele chtěli okrást.
Když konečně vkročím do Ukrajiny, přivítají mě žebráci. Jdu na stopa, ale za první hodinu zastaví jediný žigulik, jehož šofér žádá peníze. Nechci.
Pak najednou paní Roxana, která se za volantem láduje řízkem a radí mi: "Pásem se nepřipoutávej, tady jsi na Ukrajině, na silnicích si každý může dělat, co chce."
Roxana by se ráda pochlubila rodným městem Lvovem, o kterém říká, že ho zná jak "svých pět prstů". Těžkopádně kličkujeme dopravní zácpou mezi nádhernými chrámy, Roxana vypráví o jejich historii, lvovští žebráci zpívají národní písně. Roxana si pak se mnou zajede daleko za město jen proto, aby se mi co nejlíp stopovalo.
Čtěte 14. srpna v magazínu DNES
Velkou reportáž o cestě Tomáše Poláčka do Pekingu i s fotogalerií všech řidičů, kteří ho vezli, najdete ve čtvrtek 14. srpna v Magazínu DNES.
Poledne: ze Lvova do Brody
Aut tu jezdí spousta, často silných, rychlých, nádherných, ale dlouho mi jenom tak víří oblaka prachu do očí. Když začíná pršet, zastavuje mladíček Dmitro: "Na," vnutí mi nejdřív lívance s mletým masem, pak smaženou rybu, nakonec rajče.
Po hodině se ukáže, že za svou pohostinnost něco chce - abych mu prý vyprávěl anekdoty. Jenže já si až do městečka Brody nevzpomenu na jediný vtip, ani v češtině...
Ukrajina jsou scvrklé babičky v šátcích, které u cesty prodávají česnek, cibuli, mrkev a mohyly melounů.
Odpoledne: z Brody do Žitomiru
Ukrajina je šmolkově modrá barva dřevěných kostelíků, čápi, čápi, čápi a nekonečné míry žita kolem města Žitomiru.
A zas stopuju hodinu, což nevadí, nečinně zevlovat dovedu skvěle i ve vedru, až mi konečně zabrzdí kamion.
S řidičem Ivanem pojedu příštích pět hodin. Auto se ve výmolech třese, že nepřečtu esemesku, a každou chvíli musíme čekat, dokud úzkou ulicí neprojede kolona mířící opačným směrem.
Nové silnice se sice staví, ale hotové budou až před příštím mistrovstvím Evropy ve fotbale, které by se mělo konat právě v téhle zvláštní zemi.
Na odpočívadlech postávají mladé holky: "Za deset dolarů pro tebe udělají cokoli," tvrdí Ivan, ale ony to žádné krasavice nejsou.
Náhle spatřím postarší ženu, která má na sobě jediný kus oblečení - šátek na hlavě. "To je taky prostitutka?" ptám se vyděšeně, ale Ivan si není jistý. "Tuhle možná jen vyhnal manžel z domu," konstatuje.
Pátek, 18. července v 10:00Tomáš Poláček dorazil do ukrajinského města Borispol, dvacet kilometrů východně od Kyjeva. |
Noc: ze Žitomiru do Kyjeva
Ukrajina jsou kozlové s dlouhými bradkami, kříže zdobené květy i fábory, koňské povozy na silnicích.
Další kamioňák neříká nic. Máme úplněk, takže vidím jen jeho obrysy, občas světlušku cigarety.
Vysadí mě na konečné metra a právě jede to poslední. Vystoupím v centru, dojdu si na nádraží. Mají tu hlídanou čekárnu, tak zaplatím čtyři dolary, sednu si do koženého křesla a usnu.
Ukrajiny bylo na první den příliš.
