Kapské Město patří k nejmalebnějším přístavům světa, které jsem kdy navštívil. Je to zásluha především skalního masivu vypínajícího se majestátně nad městem, okolní přírody a velmi příjemného klimatu mírného pásma. Při školní praxi na polské nákladní lodi Pekin jsem si známé panorama užíval téměř celý týden.
Přestože většina nákladních lodí stráví v Kapském Městě obvykle jen několik hodin při doplnění zásob proviantu, paliva a také pitné vody,která je zde vynikající, nám Neptun přichystal jiný program. Silný severní vítr způsobil v zátoce takové vlnobití, že vjezd do přístavu nebyl povolen z důvodu možné havárie u nábřeží. Zato se nádherně vyčistila obloha, zmizely mraky i smog nad městem, takže jsme z lodního můstku mohli pozorovat dokonce kabinu lanovky pomalu se sunoucí na okraj Stolové hory. Na palubě lodi to však žádná selanka nebyla, vodní tříšť znemožňovala jakékoli palubní práce. Druhou noc nápor větru a vln natolik zesílil, že se přetrhl kotevní řetěz a nám se málem podařilo narazit do sousední kotvící lodi. Noční kotevní manévry a montáž náhradní kotvy dala námořníkům pořádně zabrat. Naštěstí kromě utopené desetitunové kotvy k jiným škodám nedošlo. Počasí se uklidnilo až po pěti dnech, kdy jsme v ranních hodinách mohli přistát u nábřeží. Kdo neměl službu, šel se po třech týdnech projít do města. Večer se totiž znovu vyplouvalo. Hned za přístavní branou rozdělená lávka přes koleje ukázala vnější podobu apartheidu. Uposlechl jsem výstražnou tabulku "Whites Only" a docela sám prošel po pravé straně lávky oddělené uprostřed drátěným plotem. Na autobusovém nádraží mě zaujala nástupiště zvlášť pro bílé a zvlášť pro barevné obyvatele. Příslušníci těchto dvou ras se nesměli v autobusu setkat. Do centra města se dalo dojít pěšky, takže už jsem nezjistil, jak byl upraven přepravní prostor. Nicméně na všech veřejných místech byly obě rasy důsledně segregovány. Tehdejší zákon údajně reguloval i soukromý život a týkal se i cizinců. Britská loď v sousedství platila dost vysokou pokutu za to, že si námořníci pozvali do kajut černošky. Návštěvu města se podařilo docela dobře načasovat. V ulicích slavili studenti začátek školního roku a trochu to připomínalo náš maturitní ples a majáles dohromady. Na studenty se z obou stran sypaly drobné mince,které rodiče a přátelé plnými hrstmi házeli do davu. Tehdy ještě platily měděné půlcenty a tímto způsobem se dostávaly do oběhu. Jenom se dost špatně křepčícím studentům sbíraly ze země. V takovém veselí jsem snadno zapomněl po výměně filmu v kameře na půjčený fotoaparát. Ten zůstal odložený na kapotě parkujícího automobilu. Až po čtvrthodině jsem si uvědomil, že jdu nějak nalehko. Ihned jsem se vydal nazpět k místu své poslední technické zastávky. S úlevou jsem již oželený fotoaparát uviděl na kapotě auta a pod dohledem malého černouška coby spolehlivého hlídače. Za jeho výkon jsem ho odměnil několika mincemi. A však po zkušenostech z Dakaru jsem ho raději nefotografoval. Do Kapského Města jsem se podíval ještě dvakrát, ale dojmy z první návštěvy se mi nepodařilo výrazně rozšířit. Na zpáteční plavbě z Austrálie jsme přistáli v neděli, kdy se centrum města vylidňuje. Procházka s několikahodinovým limitem nebyla nijak objevná, navíc podzim tu výrazně pokročil do sychravé podoby. Nejhůře se přístav prezentoval pod československou vlajkou na lodi Brno. Lodní ekonom se rozhodl podpořit oficiální hospodářské sankce protirasistického režimu a nevydal posádce místní ani jinou měnu. Loď se sice zásobila na dlouhodobý pobyt v Lagosu, což by jinde nebylo dost dobře možné, posádka však svým kapesným měla poslat rasisty do krize. Navíc jsme připluli k nábřeží až v podvečer za vytrvalého deště, takže návštěva města ztratila veškeré kouzlo. Náš kapitán tak musel riskoval pokutu jako před časem jeho anglický kolega.
Autor je bývalým námořním důstojníkem, který procestoval řadu zemí světa. Je rovněž autorem mnoha odborných a cestovatelských publikací.
- sobota 8. července 2000
