Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Starý pevnostní hřbitov odhaluje svá tajemství

  11:28aktualizováno  11:28
Procházet se pevnostním hřbitovem v Josefově v okrese Náchod lze jen naslepo, nebo si k tomu je možno vzít tištěného průvodce od Václava Nováka. Vůbec nejlepší však je nechat se po hřbitově doprovázet samotným autorem. Málokdo o něm totiž ví tolik, jako tento fotograf a publicista, který se pevnostní památkou intenzivně zabývá od doby, kdy josefovští patrioti za podpory města začali s jeho postupnou obnovou. Za tu dobu bylo na hřbitově zrestaurováno či obnoveno nejen několik desítek hrobů a pomníků vojáků, radních a purkmistrů pevnostního města i honosných hrobek rakouských generálů a maršálů, šlechtičen a šlechticů připomínajících rozkvět a rušný život někdejší josefínské pevnosti, ale i hroby místních podivínů, bláznů či žebráků.

V několika případech se podle dobové dokumentace nebo fotografií podařilo doplnit chybějící fragmenty plastik, některé hroby vydaly po desetiletích svá tajemství, jiné vypovídají o dávno mrtvých: Proč se dodnes říká kopci nad řekou Metují Šobrák? Protože tam míval domek c.k. vojenský zahradník Josef Šobr, jak stojí na jeho pískovcovém náhrobku.

A hrob věhlasného hostinského Martina Veselého? "Ač nevysoké postavy, jeho hmotnost představovala 204 kilogramů, a to byl důvod, proč hotel Veselý, založený roku 1803, patřil k nejvyhledávanějším v širokém okolí. Pro své ukrutně velké břicho měl u výčepního pultu vyříznutý otvor. Byl nejznámějším Josefovanem. Dokonce se o něm zmiňuje Alois Jirásek v F. L. Věkovi. Když hostinský zemřel, byl vezen na dělové lafetě, protože pohřební vůz by se probořil," popisuje Novák.

Někdy musí k rozluštění záhady pomoci náhoda. Například taková, když Novák hledal hrob prvního velitele josefovské pevnosti generálmajora Mikuláše z Kleindorfu. "Z matrik jsem vyčetl, že generál byl v roce 1810 na josefovském hřbitově skutečně pohřben, ale když jsem ono místo podle čísel hrobů našel, po náhrobku ani stopy. Až jsem náhodou kopl vedle mimo označené hroby a narazil na kámen. Byla to generálova náhrobní deska. Z nepochopitelných důvodů ležela stranou mezi hroby," vzpomíná Novák. Když byla deska očištěna od nánosů zeminy, nastal další problém. Rozluštit starý německý nápis.

Novák se obrátil na několik odborníků, dokonce napsal do Německa potomkovi hraběte Šporka, ale bez výsledku. Nápis byl psán ve starobylé němčině, s níž si už málo současníků ví rady. Rada nakonec přišla z velvyslanectví Rakouské republiky. Pomoci by mohl snad jedině rakouský Černý kříž, organizace, která se stará o hroby válečných veteránů. Až odtud přišla Novákovi uspokojivá odpověď od prezidenta organizace Dietera Winklera i s upozorněním na chyby, kterých se v textu zřejmě dopustil tehdejší kameník. "Nápis i s chybami hodláme příští rok nechat zrestaurovat," plánuje Novák. Ne u všech hrobů se však podařilo jejich tajemství odhalit. O prazvláštním osudu vypovídá například skromný rov vojína Rudolfa Mlejnka. "Mlejnek 13. června 1898 v zahradnickém domku proti vojenské plovárně zavraždil svého kamaráda Antonína Václavíka. Prý pro stříbrné hodiny a spodky. Mrtvolu zakopal nedaleko a utekl. Jeho oběť však náhodou objevil lovecký pes, Mlejnek se k činu doznal a byl odsouzen k smrti provazem za loupežnou vraždu... Pokaždé, když nešťastná matka oběti přicházela na hřbitov, nesla dvě kytice: tu druhou pro vraha svého syna, na jehož hrobě se plačíc modlila. Možná, že pravou příčinu krvavé události znala jenom ona," líčí Novák.

Před takřka shakespearovské drama bude postaven ten, kdo si prohlédne hrobku rodiny velkoobchodníka Kosteleckého, jehož dcera Josefína si z nešťastné lásky vzala život ve stejném domě jako jiná proslulá josefovská sebevražedkyně Katynka Betsageová.

Jinou tragédii připomíná hrobka Engeových: "Obchodník Gustav Enge stáčel vysoce hořlavé, tenkrát nově užívané svítidlo - fotogén. Aby na to dobře viděl, svítila mu jeho sestra Matylda svíčkou. Nastal výbuch a celý obchod okamžitě vzplál. Matylda Engeová byla na místě mrtva, hořící obchodník vyběhl ven a na náměstí skočil do kašny, aby se uhasil. Oheň zachvátil i jeho matku Františku. Ani jeden z nich nepřežil a společný pohřeb tří obětí tragické události se konal za účasti mnoha josefovských občanů 4. září 1860."

Od lidských dramat nebývá daleko ke frašce. Na josefovském hřbitově je kupříkladu hrob, v němž chybí nebožtík. V roce 1916 zemřel v litoměřické nemocnici na následky útrap první světové války josefovský rodák Antonín Mertlík. I když to prý bylo během války neobvyklé, jeho ostatky byly převezeny do Josefova, kde měl pohřeb s veškerými vojenskými poctami. Když se však v roce 1998 hrobka opravovala, přišlo se na to, že tam ostatky mrtvého nejsou. "Z Litoměřic pravděpodobně poslali rakev s neznámým obsahem a vojína Mertlíka zemřelého v létě na úplavici pohřbili přímo na místě," míní Novák.

Podivuhodné příběhy z josefovského hřbitova se však zdaleka netýkají jen obyvatel pevnostního městečka či oficírské garnizony, ale i věcí zdánlivě obyčejných. Takovým může posloužit například zvláštní osud hřbitovního zvonu. Ten historický, zavěšený na hřbitovní zdi vedle vstupní brány, v roce 1993 ukradl neznámý zloděj. Mít však hřbitov bez zvonu? Josefovští patrioti dlouho neváhali a začali hledat vhodného výrobce. A protože si Václav Novák vede o hřbitovu podrobné zápisky, může doložit, že 4. března 1998 směřovala do kovolitecké firmy Jana Šedy v Kostelci nad Orlicí objednávka na zhotovení nového zvonu. "Abychom předešli případné další krádeži, navrhli členové Klubu přátel Josefova vybudovat vysoko na střeše márnice zvoničku. Ta byla zhotovena podle vlastního návrhu Václavem Štverákem," vzpomíná Novák. Uvedení zvoničky do provozu dali Josefováci slavnostní ráz. "Nejprve byl zvon 6. září 1998 slavnostně vysvěcen královéhradeckým arcibiskupem Karlem Otčenáškem a o pět dní později měl poprvé zvonit při panychidě za oběti první světové války," popisuje Novák, "krásně a slavnostně se rozezněl, ale bohužel jen krátce. Najednou se srdce zvonu vyvlíklo, se značným rámusem padlo na novou střechu márnice a velkou rychlostí se skutálelo do křoví." Bůhví, zda to nebylo zlé znamení. Za půl roku, 8. dubna 1999, totiž zvon ze zvonice zmizel. "Zajištěn byl stoprocentně, ale nepočítali jsme s tím, že by zloději byli schopni ukrást dvaadvacetikilogramový zvon vážící dohromady s vahadlem pětačtyřicet kilo!

Jeho umístění a jeho vyjmutí bylo složité. Musel se odklonit jako Foglarův ježek v kleci. Pokud byli zloději jen dva, museli být velmi silní a obratní. Přesto, když zvon pouštěli, vypadl jim a ješt ě dnes je po něm zřetelný otisk na pískovcové dlažbě," líčí Novák. Přivolaný policejní pes sice našel stopu zlodějů, ale ta končila hned před hřbitovem, kde měli zřejmě zaparkované auto. Protože ani další vyšetřování nepřineslo kýžený výsledek, policisté po čase případ odložili. Po zvonu se slehla zem. "Až v pátek 7. července navečer u nás zastavilo auto. Vystoupil z něj Václav Pleskač z Klubu přátel Josefova a prý abych hádal, co veze. Kdyby mne v té chvíli radostí klepla pepka, nebylo by se čemu divit. V kufru auta byl náš ukradený zvon i s vahadlem!" vypráví Novák.

Podrobnosti o nálezu zvonu si vyslechl za dva dny v Úpici. "Jan Kohn pracoval v pondělí 19. dubna 1999 s výsuvnou lávkou na likvidaci nefunkční čistírny odpadních vod a zahlédl v řece Úpě podivné kovové oko," nahlíží do svých zápisků, "po vylovení se ukázalo, že je to vrchní část zvonu s nápisem Klub přátel Josefova 1998. Zvon schoval v garáži a až prý pojede k příbuzným do Vlkova, staví se v Josefově a řekne o tom někomu z klubu." To se však nepodařilo, a tak zvon čekal v úpické garáži více než rok na to, až se o něm přes známé dozvěděli Pleskačovi a do Úpice pro něj dojeli. Jak se však zvon dostal na dno Úpy? Nad tím si Novák dodnes nepřestává lámat hlavu. "Zvon byl nalezen 19. dubna, to znamená, že mohl být ve vodě nejdéle dvanáct dnů. Do řeky však shozen nebyl, ale pečlivě uložen na kamenitém dně, aby se nepoškodil. Jen jeho srdce se nenašlo," říká Novák. Kdo a proč takto se zvonem naložil, se už asi josefovští patrioti sotva dozvědí. Hlavně se nyní těší, až se opět do dálky o zve krásný kovový zvuk úderů jejich zvonu.
 

Autor:


Nejčtenější

Nejsilnější cestovní pas už nemají Němci, nejslabší mají stále Afghánci

Pokud by prý města a obce ze svých peněz nedotovaly úkony, které na ně přenáší...

Nejsilnější cestovní pas už nemají Němci, ale Singapurci. Obyvatelé tohoto městského státu v jihovýchodní Asii se díky...

Experti varují před tuningem elektrokol. Stroj zničí a je nebezpečný

Redaktor MF DNES Miloslav Lubas s manželkou si vyzkoušeli, jak se v Jizerkách...

Někteří majitelé elektrokol své stroje upravují a navyšují jejich maximální rychlost s podporou motoru. Proti tuningu...



Tady nepospíchá ani řeka. Pěšky naším nejmenším národním parkem

Ráno u Dyje na rakouské straně

Řeka Dyje vyhloubila za miliony let mezi Vranovem a Znojmem divoký a zalesněný kaňon se spoustou meandrů, kamenných...

Na Mount Everestu řádí pojistná mafie. Horolezce okrádaly i nemocnice

Horolezci se kochají pohledem na Mount Everest

Stovky milionů dolarů během několika posledních let měly vydělat na pojistných podvodech nemocnice, společnosti s...

Bez stativu nejdu. Největší hříchy fotografa při cestě za skvělými obrázky

Hříchy fotografů 01

Fotíte dobře a rádi? Možná, že čtete i odbornou literaturu, časopisy, diskuse na internetu, nebo se bavíte se stejně...

Další z rubriky

Nejmenší skanzen a opuštěné lázně. Moravským krajem, který ani nemá jméno

Skanzen v Horním Smržově

Tento kraj nemá žádný zažitý zeměpisný ani národopisný název, a možná právě proto patří k nejhezčím venkovským oblastem...

S balonem do oblak. Výcvik pilota je tvrdý, byli jsme při něm

Pavel Štol, pilot začátečník

Výcvik pilota balonu musí být velmi precizní, vždyť jediná chyba ho může stát život. V pátém díle seriálu S balonem do...

Magický masiv Ondřejníku trápí kůrovec, přesto jde téměř o povinný výlet

Hřeben Ondřejníku z Palkovických hůrek

Panorama Beskyd si nelze představit bez masivu Ondřejníku, výrazně a izolovaně vystupujícího z podbeskydské krajiny....

Najdete na iDNES.cz