Detaily neřeš
Byla to samozřejmě úplně jiná sklenička, než jakou mi ukazovali před lety, když jsem tam byl poprvé. Ale to nevadí, on ani ten dům pochopitelně není ten Stalinův, ten už dávno strhli a po letech vybrali jiný, hezčí, o kousek dál, a slavnostně ho prohlásili za "rodný dům".
Takže ani ta sklenička nemusí být pravá. Gruzíni patří k nejpřátelštějším národům na světě. Ale na Stalina jim nesahejte. Zachránil svět od Němců, říkají, a na protiargument: "Ale povraždil několik desítek milionů lidí!" odpovídají po kavkazsku: "Detaily neřeš. Dáme si trochu koňáčku a šašlíček?"
V Jaltě, v tom příjemném lázeňské městě na Krymu, kde Stalin řekl, že Praha je jeho, jsem kdysi rozlítil průvodce dotazem: "Jak dlouho vám tady vydrží kvést ty krásné rododendrony?" Dával najevo, že ptát se na podružné věci v tak významném místě je drzost.
V Jaltě byl také Churchill a s tím to je snazší: většina Britů o něm mluví jako o "tom našem milém kořalovi" a občas též zaslechnete: "Jen na toho Gándhího byl trochu měkkej." Oni totiž Britové operují tím, že když je Gándhí vyhnal z Indie, zahynulo v následné řeži přes milion lidí.
Na tento argument jsem si vzpomněl, když jsem se jednou na indicko-pákistánském pomezí málem otrávil nesnesitelně pálivým curry a na někoho jsem se tu újmu v duchu snažil svést.
Hnusný Rasputin
A zde je přímý historický důkaz, že Rasputin, šarlatán s velkým vlivem na carskou rodinu, byl opravdu divný typ: "Jednou vám tak jdu parkem tady v Carském selu a najednou vidím takového opravdu hnusného chlapíka. Fuj, říkám si. A on to Rasputin! Odporný chlap!" vyprávěla mi bezmála před deseti lety v petrohradském domově důchodců Věra Vladimirovna Gedrojcová, důstojná dáma, která to všechno neuvěřitelné pamatuje.
"To carevič Alexej, toho jsem viděla v parku, a maršál Žukov, tomu jsem jednou recitovala báseň, to byli jiní štramáci!"
Hoříte, pane
Počátkem devadesátých let jsem se potloukal po Kambodži a v té době ještě bylo možné zahlédnout stín Pol Pota, jednoho z největších řezníků 20. století. "Koukaj na nás! Sedej, zdrháme!" vykřikl na mě při jedné zvlášť ospalé procházce po zapadlé vesnici můj průvodce. "Partička rudejch Khmerů na nás civí," opakoval hospodskou ruštinou, kterou pochytit na studiích, a na mopedu jsme poté uháněli krajinou, aniž jsem měl šanci zahlédnout tu skupinku pod velkým stromem, skupinku z armády fanatiků, na něž by byl Stalin hrdý.
Poté jsem se vracel taxíkem do hlavního města, povídal jsem si s řidičem o Khmerech, a on v jednu chvíli pravil: "Hoříme." "Ano také něco cítím." "Hoříte." "Ano, něco tu hoří." "Vy hoříte, pane." "Já nehořím, auto hoří." "Hoříte, pane," pokračovala diskuse.
Po několika minutách jsem musel uznat, že opravdu v důsledku pádu cigaretového vajglu do mého obrovského tropického šátku koloniálního střihu plápolám jasným plamenem. Připouštím, je to opravdu příhoda velmi, velmi banální. Mám ji však hodně rád. Budiž důkazem, že na podobné historky se vzpomíná lépe než na pomníky "velkých" mužů.
 Stalinův "rodný" dům v gruzínském městečku Gori. Ten původní se nehodil, tak vybrali jiný a postavili kolem něj muzeum. |
