Rudé vlajky vlají ve větru nad rýžovým polem a po hrázi nad bahnitou vodou tlačí propagandistická brigáda kárku s nápisem "Více potu pro lepší budoucnost". Vodou rýžoviště se plahočí asi dvacet sehnutých starých žen.
Opravdu se potí a dřou pro světlejší zítřky, které však zřejmě zabloudily cestou.
Na hrázi je teď nával. Z polí se vracejí skupiny žen, některé nesou velkou rudou vlajku. V čele jednoho zástupu tančí žena s bubínkem.
V Severní Koreji právě vrcholí boj o zrno. Přesazuje se rýže. Každá volná ruka je odvelena do polí, a tak večer prý nepůjdeme na slibovaný koncert, protože hudebníci ze symfonického orchestru teď také někde zařezávají na poli.
Po poli jezdí traktůrek jak z muzea.
Traktorista i pomocník však mají šťastně odhodlaný výraz stachanovců.
Slunce svítí, prapory vlají, ženy zpívají, ale celkový obraz je ponurý.
Všechno je to nějak povědomé.
Dělníci jdou pomoci rolníkům na pole
Udřené, prosté tváře žen, jejich šátky, špatné zuby, montérky. Stařičká technika, mobilizace lidí. Hesla i atmosféra, že jediné zrnko, které spadne do vody, ohrožuje vítězství socialismu a rozhoduje o světovém míru.
Z oparu času se vynořuje vzpomínka na nikdy nepoznané časy. Připomíná to filmy pro pamětníky, kresby ze starých, směšných časopisů, kde vpředu byl povinně soudruh Stalin s knírem.
Náhle to zapadá do sebe: Severní Korea v dobách, kdy už už sahala po atomové bombě, vypadá úplně stejně jako Sovětský svaz v oněch dávných dobách, kdy i on sahal po své první atomové bombě.
Tohle je země zamrzlá v době, kdy všechny rekvizity Stalinových časů - sochy, hesla a lidé, kteří se vám neodváží podívat do očí - jsou ještě plně funkční.
Orwell měl pravdu. Ale je to ještě horší
Někdy je to dokonce ještě horší. Severní Korea je nepřístupnější a uzavřenější, než byl tehdejší Stalinův SSSR. Když se tam loni dostali na čtyři dny dva reportéři MF DNES, stali se jedněmi z mála Čechů, kteří do této země od roku 1989 nahlédli.
Tajnůstkářská země
Tajnůstkářská země1. Celá desetiletí je KLDR jedním z nejizolovanějších států. Je jednou z posledních zemí na světě, kde dosud vládnou komunisté. Je z nich jednoznačně nejstalinističtější.
2. Ekonomicky je země v podstatě na dně, přestože celá desetiletí na tom byla lépe než Jižní Korea, která ji předběhla koncem 70. letech.
KLDR rovněž doplatila na rozpad sovětského bloku a na přírodní pohromy, které znásobily neblahý dopad socialistického hospodářství.
3. V KLDR žije zhruba 23 milionů lidí na území o rozloze bývalého Československa.
4. Nelze nijak zjistit, co si Severokorejci o režimu ve své zemi myslí, protože s nimi o tom nelze mluvit. Podle diplomatů však upřímně věří, že se mají nejlépe na světě a jiné národy jim závidí jejich životní úroveň i jejich vůdce.
Rychle zjistili, že je to stát, který udělal z Orwella velkého spisovatele, protože potvrdil platnost všeho, co napsal.
Když tam kráčíte večer kolem desáté po ulici, je tma, jakou ve městě neznáte. Po širokém bulváru neprojede jediné auto, aby rozčíslo temnotu.
Nesvítí lampy ani výkladní skříně.
Okna domů kalně mžourají a zářivky blikají, jak jim dochází dech, protože v drátech je napětí jen na slabou žárovku.
Občas se ze tmy vynoří obrys člověka.
Když lidé zjistí, že proti nim kráčí cizinec, neškubnou sebou ani zvědavě nekoukají. Nedělají vůbec nic. Jako by míjeli ducha. Prostě tam vůbec nejste.
Okny paneláků je vidět do bytů.
Polosvětlo zářivek matně těká po obrazech Kim Ir-sena a jeho nástupce Kim Čong-ila.
Zkusil jsem si udělat malý test.
Když někoho potkám, ptám se ho na cestu k hotelu. Cizinec, který se ztratil. Nikdo mi neporadí. Někteří mladí lidé rozhodí rukama, jeden mladík se usměje. Starší lidi, a těch je většina, vůbec nezajímá, že na ně mluvím. Nepohnou hlavou. Ani nezpomalí a jdou dál.
Je to skutečně orwellovský zážitek.
U snědeného krámu a atomové bomby
Zdálky vypadá Pchjongjang hezky. Když se podíváte zblízka, zjistíte, že byl postaven zřejmě k tomu, abyste se na něj koukali zdálky.
Monumentální pyramida, která se tyčí nad městem, je zblízka mrtvý vrak, z něhož už nikdo nepostaví největší hotel na světě. Došly peníze, a tak má režim shnilý, rozpadávající se pomník, který je vidět široko daleko.
Zemřelý Kim Ir-sen a jeho syn
Kim Čong-il (na snímku), zvaný
Velký vůdce, přivedli zemi na
dno, udělali si z lidí otroky a
současně je přiměli, aby je
upřímně milovali a považovali
za bohy.
Na silnicích v Severní Koreji nejezdí téměř nic. Proto když už se dopravní prostředek objeví, je náležitě využitý, a mnozí ocení i jízdu na korbě nákladního auta.
Lesy bílých mrakodrapů jsou zblízka olysalé, drolící se výškové paneláky, v nichž výtah už dávno nejezdí.
Dálnice nejsou pusté, jak se občas o KLDR tvrdí. Když po některé jedete, potkáte tam chodce, cyklisty a třeba vojáka, jak převádí stádo koz. Jen auta tam nejezdí. Není benzin.
Ale vlastně to moc nevadí, protože už nejsou ani auta.
Tak jako se u nás kdysi roky šetřilo na škodovku, šetří teď Korejci na kolo.
Tahle země však má atomovou bombu. Je zvláštní raritou, protože spousta lidí tady v minulých letech neměla co jíst, pojídaly se údajně kořínky a populaci kosil hladomor.
Největší severokorejský atomový paradox: režim má bombu, jíž ohrožuje ty, kteří zemi krmí, aby nepomřela hlady.
Země, která je stíhána ranami přírody, neúrodou a hlavně desítkami let budování socialismu, přežívá jen díky pomoci z ciziny.
Severokorejky v "plné polní"
S nadsázkou by se dalo říci, že bombu, jíž se obávají Jihokorejci, Japonci, Američané, či dokonce Číňané, si Severokorejci postavili za jejich peníze.
KLDR po všech těch létech "pokroku" je jako u snědeného krámu.
Šel jsem nakupovat do obchodního domu a dopadlo to trapně. Vzbudil jsem prodavačku.
Regály byly plné, jenže hojnost měla dvě chyby. Police přetékaly zbožím proto, že celou jednu řadu tvořily šampony, další bloky, jinou nádobí. A všechno to bylo zaprášené.
Bylo zřejmé, že tohle zboží je tady už léta a nikdo ho nevzal do ruky, natož aby ho snad koupil.
Na patře jsem byl jediný zákazník.
Totéž se opakovalo o patro níž.
Na druhém konci města jsem viděl něco úplně jiného. Zárodek kapitalismu, k němuž režim přinutila bída. V tržnici Tomil jsou povoleni soukromníci. Prodavačky nespaly, ale rvaly se o zákazníky. Nabízely mi med, kufry pašované z Číny, psí maso i britské cigarety. Málem jsem koupil nějaký kořen, abych podpořil soukromníky v boji proti stalinismu.
Až na výjimky uvidíte na korejských silnicích hlavně cyklisty.
Hlasy ze stalinského Disneylandu
Tyhle drobné reformy vyvolaly spoustu spekulací o tom, jak režim praská zevnitř. Ale skutečná KLDR je ta, jaká byla na rýžovém poli. Zatímco ženy dřely, krásné mladé dívky z propagandistické čety na ně něco pokřikovaly z mikrofonu.
Zeptal jsem se předsedy zemědělského družstva, proč dívky také nepřiloží ruku k dílu. "Přeci je povzbuzují," odpověděl s převahou člověka, který je o krok napřed. "Radí jim, jak úspěšně pracovat, a oznamují jména těch nejlepších." Disneyland stalinismu. Nikdo se neusmívá a nikdo nehovoří. Jako by všichni byli vtaženi do svých vlastních světů.
Ve škole visí hesla o tom, že je nutné "přinutit USA, aby platily cenu krve". Děti odpovídají jako roboti.
Třináctiletý Pak Song-čor neumí odpovědět na otázku, kde leží Česko a která země je největším přítelem KLDR. Ví však, co je to Amerika.
"Je to náš nepřítel i nepřítel celého světa." Dívky z propagandistické čety mají na hlavě rudé čepice. Barva je správná, ale z revolučního hlediska mají jednu zásadní chybu. Je na nich značka americké firmy Nike.
"To nevadí," vysvětluje s úsměvem oficiální dohlížitel. "Řekli jsme jim, že jsou to golfové hole."
