A že už jsem něco zažil. Docela dost na svátečního freeridera, který si rád zkusí "divočáky" vedle sjezdovky a výjimečně si dá i něco víc. Třeba extrémní terény ve Verbier, sjezd Mer de Glace pod Mt. Blankem nebo freeride na Krippenstein u Dachsteinu.
Ale tohle je jiné. Dost jiné. Chystám se na čtyřhodinový výšlap a sjezd v oblasti St. Anton, který je mekkou volného ježdění. Se mnou budou jen znalci a odborníci. A skupinu povede opravdový profík: hlavní vývojář freeridových a freestylových lyží švýcarské firmy Scott Martin Wehren. Budu jim vůbec stačit?
Amatér zůstává v klidu
"Kde máš batoh?" udeří na mne kolegové. Okamžitě mi spadne brada. Tak už je to tady; stojím si v klídku jen s obrovskými prašanovými freeride-freestyle speciály Scott Dozer, jako bych měl vyrazit na sjezdovku. My ale na žádnou sjezdovku nepojedeme. Vůbec mě nenapadlo, že jen helma nestačí. Potřebuji freeridový batoh s lavinovou sondou, vysílačkou a lopatou. Co kdyby skupinu zasypala lavina a nahoře bych zůstal jen já a závisela na mně záchrana?
Za chvíli jsem zpátky s batohem, který jsem nafasoval ve skladu. Ale přichází další sprcha: "Tak ok. A pípák sis vzal?"
Sakra, nevzal. Pípák, aktivní lavinový vyhledávač, je přitom stejně důležitý jako batoh. Náhodou to spadne zrovna na mě a bez pípáku mě vyhrabou už mrtvého. Tak ještě jednou do skladu. Konečně mám všechno a můžeme vyrazit. Cejch amatéra už ale ze sebe jen tak nesmyju.
Autor článku s freeridovými "plácačkami"
Dřina
Jedeme lanovkou na Galzig do výšky 2 185 metrů nad mořem. Slunce, azuro, sjezdovka plná lyžařů. Připadám si mezi nimi ve freeridové výzbroji jako astronaut, který míří na Měsíc. Sbohem lidičkové. Martin dává první testovací jízdu pro zahřátí mimo trať. Zná to tu perfektně. Je skoro neuvěřitelné, jak divoký terén je 50 metrů od normální červené sjezdovky.
Jakž takž sjíždím první krkolomné pasáže v trochu udusaném hlubokém prašanu. Je to dřina, ale ještě mnohem víc je to záležitost psychiky. Nesmím se bát zapustit to dolů. Ale tím stačím, jen ty lyže jsem si mohl vzít ještě širší. A klidně i o trochu delší.
Další lanovkou vyjíždíme ještě výš a traverzujeme opět mimo sjezdovku pod kamennou špicí Trittkopf (2 720 m.n.m.). Jedeme snad kilometr daleko do míst, kde je svah nejprudší a všude kolem neposkvrněný terén. Na bílé stěně visíme jako pavouci. Za chvíli už jeden po druhém krájíme oblouky nekonečným svahem dolů do Stubenu o 700 výškových metrů níž. Ale na jeden zátah to nedám, tahle výška a těžký terén dávají pěkně zabrat. Funím jako parní válec.
Autor při sjezdu do St. Christoph
Čeká nás poslední lanovka pod Albonagrat, do výšky 2400 metrů. Přes údolí se rozpíná St. Anton a nad ním se ve výšce tyčí skalnatá Valluga, úplně nejvyšší vrchol široko daleko. (2 811 m.n.m.)
Martin Wehren mezitím na lanovce popisuje alchymii při vytváření nových modelů freeridových a freestylových lyží. Muži od Scottu udělají lyži a pak ji drsně zkoušejí v terénu, na sjezdovce. Potom jí berou zpátky do laboratoře, kde přiřezávají, mění poloměry, pak znovu zkoušejí, přidávají a ubírají plátky kompozitů. Trvá to měsíce.
Jdeme vzhůru
Přichází další nádherný, ale kratší sjezd do sedla, ve kterém poprvé zouváme lyže. Vidím, k čemu všemu je dobrý freeridový batoh. Lyže na něj přivážeme pomocí jednoduchých popruhů a háčků tak, aby nebouchaly do hlavy a nepřekážely nohám v chůzi. Někdo se převléká do lehčího, aby se tolik nezpotil. A jde se na túru. Docela svižně v lyžákách stoupáme na první z vrcholů. Směr Wirt nad St. Christoph.
První šlape Martin Wehren a mám co dělat, abych mu stačil. Kondička není zlá, jdu s většinou ostatních a o hodně mladších, ale chvilkami je to docela krkolomný terén a udržet se ve stopách na prudkém svahu není žádná sranda.
Stoupání na Wirt
Podmínky se střídají. Někde jdeme po trávě pokryté ledovou krustou, kde to šíleně klouže, jinde je sníh, který je pořádně hluboký. Místy musím i párkrát zakopnout špičkou, abych si udělal oporu. Freeridové hůlky si chytám i v půlce délky, když traverzujeme po příkrém svahu.
Mám dost
Ještě dvakrát nandáme a sundáme lyže, než po nějakých dvou hodinách staneme na vrcholku hory Wirt (2 339 m.n.m.), přímo naproti našemu cílovému místu St. Christoph, který se krčí o stovky výškových metrů níž. Přichází poslední královská pasáž, sjezd snů. Prudký, neposkvrněný terén. Sjíždíme jeden po druhém a každý se snaží co nejvíc vytáhnout. Tohle je naprosto dokonalá přehlídka freeridového umění.
Jenže já už toho mám dost. Mám co dělat, abych alespoň trochu udržel rytmus a aby se na to dalo dívat. Jen někdy se mi oblouky daří tak, jak si představuji. Zato Martin na téměř 190 cm dlouhých speciálech Scott Stunt jede jak profík. Lehce krájí stopu v půlmetrové vrstvě prašanu; freeride v jeho pojetí vypadá jak legrácka. Tohle je vrcholná forma lyžování.
Těžko se to líčí, ale když se člověk konečně odváží do strmého kuloáru a chytí rytmus, máloco to překoná.
