Potká-li se v takové situaci křesťan, žid a muslim, vypukne pravděpodobně napínavá a poněkud bezvýchodná hádka o prapůvodu všeho.
Uctívači ohně
Vloni jsem však na předměstí Teheránu potkal Faršáda, který nad podobnými otázkami znuděně mával rukou a říkal: "To my jsme to vše začali."
Faršád patřil k zoroastrovcům, "uctívačům ohně", pradávnému náboženství staré Persie, jehož vliv je možné vystopovat v judaismu, křesťanství i islámu. Při vstupu do svatyně si musíte zakrýt hlavu, tak jako v synagoze, věřící se klaní věčným plamenům pohyby podobnými těm, jimiž muslimové vzývají Alláha, a jejich tichá meditace připomíná křesťanské modlitby.
A i klíčová poučka zní povědomě. "Žij dobrý život, věnuj se své rodině, konej dobré skutky," opakovala klidným hlasem předsedkyně místního spolku uctívačů ohně Tadžogohar Chádemová.
"Představ si, že žiješ uprostřed krásných muslimek. Ale jsi zoroastrovec, a proto se s nimi musíš nakonec rozejít. Je to opravdu otrava. Ale tradice je tradice," popisuje Faršád poněkud roztrpčeně praktické záležitosti víry.
V Íránu jejich ohně hoří již po tři tisíce let, zoroastrovců však zbylo jen několik desítek tisíc.
Mongolský jezdec
Nejnáruživější popisovatele věcí nadpřirozených jsem potkal v Burjatsku, kusu Sibiře u jezera Bajkal, kam kdysi dávno přinesli lamové tibetský buddhismus. Ten se trochu namíchal s vírou místních národů, u nichž klíčovou roli rádců a prostředníků mezi minulostí a budoucností hrají šamani.
Po pár dnech nepřetržitých historek nabudete dojmu, že lesy kolem vás se opravdu hemží různými nadpřirozenými bytostmi, z nichž část připomíná mongolské jezdce z dob Čingischána, část nabírá podobu dle potřeby, neboť zosobňují hory, řeky a jezera.
Lapálie s křížkem
A jedna historka vpravdě novinářská: Za války v Sarajevu jsem si ve sklepní hospůdce, za jejímiž okny duněly exploze, povídal se srbskou dívkou, která byla nesmírně krásná - stejně jako její příběh, a já se o ní zmínil v textu o lidech v tom šíleném městě. Popsal jsem ji jako hrdou Srbku, jíž se na krku hrdě houpal srbský kříž.
Jenže ten článek se k ní nějak dostal a ona, když dlouho poté navštívila Prahu, mi velmi vyhubovala. "Pitomče," řekla, "to nebyl srbský kříž - ten je mnohem hezčí. Byl to úplně obyčejný křížek pro štěstí, globálně univerzální symbol plodnosti a naděje, který zná každé malé dítě." Určitě měla pravdu, i když já ten rozdíl dodnes nechápu. Ale snažím se, aby mi postavy z mých článků nemohly říkat pitomče.
 Bahman Mehrabání, strážce plamenu, v teheránské svatyni zoroastrovců, uctívačů ohně |
