Šporkův Betlém je scénou osamění a naděje

-
Na západ od Kuksu, cestou do Nového lesa nechal hrabě Špork zbudovat utěšenou Alej sedmi fontán. Ale na sklonku svého života změnil Nový les v místo rozjímání, které dodnes fascinuje návštěvníky sochařskými výtvory Matyáše Brauna.

Ve skvělých dobách kukských lázní se mohl návštěvník procházet po aleji stranou světského ruchu. Míjel pečlivě udržované zahrádky, prýštící fontány a úhledné budovy pousteven, jejichž obyvatelé, žijící na náklady hraběte, se starali o kolemjdoucí a také jim vyprávěli biblické příběhy či legendy ze života svatých. A nejen to. "Dva poustevníci u sv. Antonína a u sv. Pavla museli lidem hlásat, že čert se zmocnil této hory (Nového lesa) a že si ji vyvolil za místo svých rejdů, poněvadž Otcové Jesuité nechtěli na tomto místě postaviti Kristův kříž," vzpomíná František Rakovský, Šporkovo páže, na ostrý spor mezi kukským pánem a Společenstvím Ježíšovým, které mělo konvent v nedalekém Žírči. Z poklidného života poustevníků zbývá stejně málo jako ze Šporkova pomlouvání - nad studánkou v jižní stráni, která se svažuje do Labe, upomíná najednou z pousteven reliéf stigmatizace svatého Františka, v lese kousek od Betléma je to pečlivě vybroušená kamenná mísa fontány. Teď už ale na Betlém jen málokdo přichází od Kuksu, po červené značce kolem sloupu Nejsvětější Trojice ve Stanovicích nebo po žluté, kolem studánky sv. Františka. Vždyť o tolik jednodušší je vyjet na parkoviště v kopci nad Žírčí. Pro takového návštěvníka začíná kamenná galérie Betléma dramaticky - ze skal se plazí zarostlí muži s divokým či zoufalým výrazem ve tváři. V mohutných postavách poustevníků svatého Onufria a Garina tu Braun zachytil obrazy osamělosti a pokory, ale i zděšení svatých, kteří se po dlouhém čase samoty znovu setkávají s lidmi, se světem. Vedle nich tiše rozjímá Jan Křtitel s ovcí a o kus dál se usmívá Maří Magdaléna, snad na obří lebku u nohou. Plastiky tu byly snad i ve stromech, do jejichž živého dřeva ryl Braun na Šporkův pokyn své výtvory. Zprávy mluví aspoň o reliéfu svatého Huberta, řezaného do buku. Kvůli tomuto světci, patronu lovců, Betlém vlastně začínal. Špork lovu vášnivě holdoval zavedl u nás nejen lesní roh, který v lesích tak krásně zní, ale z Francie přinesl i novou formu lovu, parforsní hon. A navíc založil Řád sv. Huberta. Na počest světce dal v Betlémě už roku 1726 vytesat výjev, kde Hubert klečí před jelenem, z jehož paroží září obraz Ukřižovaného. Je to velmi zvláštní sousedství pro milý, byť těžce poškozený výjev Narození Páně nebo pro reliéf Příchodu tří králů. Ten si uchoval nejvíce z původní podoby: ze skály se vynořuje dlouhé procesí velbloudů, které tvoří pozadí pro výrazně modelované polosochy mudrců na koni a před nimi se vzpínají už volné sochy žen. Scéna narození v Betlémě si uchovala méně z původní podoby - ale zato dává celému areálu jméno a je jeho myšlenkovým jádrem. Jakousi tečkou za celým dílem může být dále v lese stojící Studna Jákobova. Nad vodní hladinou se tu sklání bezhlavá Samaritánka a napřahuje zmrzačenou ruku po džbánu ve vodě. I rozevláté soše Krista naproti ní chybí hlava. A přece tu může před našima očima ožít scéna, v níž Ježíš této ženě říká: "Kdo by se napil vody, kterou mu já dám, nebude žíznit na věky." (Jan IV)


Témata: Francie, Labe, lázně, Socha