Špionem v muzeu špionáže

  • 5
Mladá černoška Hasina Mtumbeová kráčí muzeem. Vypadá úplně jako já. Opravdu jsem to já, ale nikomu to nesmím říct. Všichni si musí myslet, že jsem černoška. Mám v kapse i černé brýle. To jméno, Hasina Mtumbeová, mi vůbec nesedí. Škrtí mě jako malé sako. Neumím ho ani vyslovit.

Dokonce i vzorec dibutylftalátu bych si zapamatoval líp. A to je zlé, protože mě mohou kdykoliv dostat. Taková jsou pravidla hry. Stále čekám, kdo mi položí ruku na rameno a zeptá se, jak se jmenuji.

Nenápadně se rozhlížím v davu a odhaduji, kdo z těch lidí okolo mě má vyhmátnout. Ten urostlý chlápek s hranatou bradou, který si tak nápadně dlouho prohlíží vystavený umělý nos? Nebo snad ten malý chlapec? Byl by to geniální převlek... Okamžiku dopadení se bojím, protože tuším, že selžu. Ale taky se těším, jak ti lidé budou zírat, až jim řeknu, kdo jako jsem. Tak úžasné maskování tady ještě neměli.

Jsem běloch po čtyřicítce, ale vydávám se za šestadvacetiletou černošku z Keni. Narodila jsem se ve vesnici Mbemba v Tanzanii, jsem bankovní úřednice a jedu navštívit příbuzné v německém Mnichově, kde hodlám strávit osm dnů. Na zvládnutí své osobní legendy jsem měl asi minutu. Dostal jsem na vybranou - mohl jsem být Číňanem, Skotem, Arabem, Američanem, ale vybral jsem si černošku. Zdálo se mi to jako největší výzva.

MŮŽE SE HODIT
*International Spy Museum najdete v centru Washingtonu na adrese 800 F Street, NW.

*Internetová adresa: www.spymuseum.org.
*Otevřeno mají každý den od deseti hodin do pěti (to od listopadu do března), ve zbytek roku ještě o hodinu déle.
*Vstupné stojí třináct dolarů.
*Je to zajímavá expozice pro dospělé i děti. V objektu je restaurace Zola, která však nemá žádná „špionská“ jídla. Zato v obchodu se suvenýry mají špionské přístroje pro vodní vidění, špionské hrníčky, paruky, špionské kravaty s nápisem Přísně tajné a spoustu dalších věcí hlavně pro děti včetně dětských odposlouchávacích přístrojů.

V tomhle muzeu musí mít každý svoji krycí identitu. Hned za vchodem vám jich nabídnou spoustu na výběr a varují vás dopředu, že kdykoliv na vás někdo může udeřit a zeptat se na vaše krycí jméno a další podrobnosti.

Jsem - totiž Hasina Mtumbeová je - v muzeu špionáže. Všechno tady berou dost vážně: při jeho zřizování radili dva bývalí šéfové CIA, William Webster a Stanfield Turner, a také ruský velkošpion a slavný přeběhlík Oleg Kalugin. Hned u vchodu vás varují: Mějte na paměti, že vás sledujeme.

Asi to tady bude opravdu na úrovni, protože kromě turistů muzeum přitahuje i opravdové špiony. CIA a FBI sem posílají své výcvikové kurzy a prý to okukují i cizí špioni. Mohou tady vidět třeba to, jak vypadá polibek smrti. Tváří se jako rtěnka, ale ve skutečnosti je to pistole na jedno použití. Počátkem 60. let ji Američané zabavili jedné agentce Moskvy v západním Německu.

Mohou tady na vlastní uši slyšet, jak mezi sebou hovoří kdesi v Pacifiku američtí spojaři kódem, který byl tak dokonalý, že si na něm vylámal zuby výkvět japonských kryptografů. Určitě je ani ve snu nenapadlo, že to jen mladí Navajové mluví mezi sebou do vysílaček jazykem svého kmene. Vůbec se těm Japoncům nedivíte: posloucháte nevzrušené indiánské hlasy a nerozumíte taky.

Můžete vidět i jiné věci. Třeba sovětskou botu s kamerou v podpatku. Francouzského holuba, jenž za první světové války nosil zprávy tak spolehlivě, že dostal vysoké vyznamenání. Anténu zamaskovanou v psím hovínku. Fotografii československého špiona Karla Koechera, který ve Washingtonu se svou hezkou ženou tahal informace z hostů na večírcích končících gruppensexem, stříbrný Aston Martin Jamese Bonda, jímž jezdil ve filmu Goldfinger, ampulky s jedem v obroučkách brýlí či poštovní schránku, kterou používal pro předávání vzkazů Aldrich Ames, jenž byl zaměstnán u CIA, ale pracoval pro KGB.

Není to tady jen ke koukání. Kdo chce, z toho je akční hrdina: právě lezu po čtyřech větrací

"Polibek smrti" - vypadá jako rtěnka, ale je to pistole na jedno použití

šachtou úplně stejně jako Bruce Willis ve filmu Smrtonosná past. Musím si dávat pozor, aby mě ti dole neslyšeli. Zato já je slyším pěkně. Právě hovoří Fidel Castro. Jsem tedy až na Kubě. Mluví rychlou španělštinou, trochu chraptí a říká jistě nesmírně závažné věci. Zastavuji se, najdu si dobrou polohu, v šumu uvnitř trubky konečně začnu rozeznávat jednotlivá slova. Ale jaké revoluční pikle zase kuje, se už nikdy nedozvím. Za mnou se hlučně připlazily tři děti a je jim úplně jedno, že dole mluví vousatý El Comandante.

Pak procházím krátkou lekcí převleků a maskování. "Nic vás neoklame snáz než očividný fakt," cituje ústy Sherlocka Holmese hlavní pravidlo mistrů převleků, které visí nad fotografií čtyř rozdílných osob. Na jedné fotce je sympatická dívka, na druhé vousatý Sikh s turbanem, na další špinavý a zarostlý bezdomovec, na poslední stará ošklivá bába. Co mají společného? Je to pořád tatáž osoba, ona mladá dívka.

O kus dál se Hasina Mtumbeová dozvídá, jak změnit rychle podobu. Některé rady se zdají stupidní, ale asi to zabíralo. Dali je sem odborníci z CIA. Takže: sundej kabát, dej si oblázek do boty, změň vzhled, nasaď si tmavé brýle, změň výraz, přimhuř jedno oko, sevři rty. Jinde prochází Hasima Mbunteová či Mtumbeová, nebo jak vlastně zní to moje krycí jméno, školou šifrování, kde si na interaktivním přístroji může zkusit vytvářet vlastní kódy a rozbíjet jiné. Jak jí to šlo, je přísně tajné, což naznačuje, že nic moc. Průměrná byla i u fotek, kde měla hledat skryté kamery a mrtvé schránky. Označila si třeba odpadkový koš, zmáčkla knoflík - a rozsvítilo se světýlko na noze zahradní lavičky.

Nejlépe si v

Z nabídky špionského obchodu

Špionské "nádobíčko"

Aston Martin Vanquish (boužel, jen jako rádiem řízený model)

edla, když měla hledat na ulici něco podezřelého. Tam už šlo uvažovat logicky. Dva pánové, kteří jdou parkem a mají nachlup stejné aktovky, to je divné. Že si je chtějí prohodit! Chlápek v baloňáku, který si za šera čte noviny? Tam přihořívá, až hoří.

 Jak praví nápis v muzeu: ne všechno je tím, jak to vypadá. A tak ani zapalovač není zapalovačem, ale střelnou zbraní nebo kamerou. Dokonce ani velký, ze dřeva vyřezaný znak USA není tím, za co se vydává. Byl to dar sovětských dětí americkému strýčkovi, velvyslanci Henrymu Cabot Lodgeovi. Dostal ho v roce 1946, děti ho vyřezaly samy a zjihlý ambasador si ho pověsil do pracovny. Teprve za mnoho let se přišlo na to, že tam " děti" nějakým nedopatřením zapomněly i odposlouchávací zařízení.

Takových exponátů jsou v muzeu stovky. Slyšíte tam originál Verlainova verše „Ó, podzime, jak teskně tvé housle lkají“, jímž Londýn prostřednictvím BBC vyzýval francouzské odbojáře k pohotovosti v předvečer invaze. Přečtete si příběhy o Matě Hari, dvojitých i trojitých špionech, dozvíte se o rudém teroru praktikovaném KGB, lstích a tajných pastech...

Nakonec zjistíte, že dějiny mají ještě své tajné dějiny. Hasina Mtumbeová objevila ještě jednu strašlivou věc, která ukazuje, jak krutý může být svět tajných služeb. Agenti CIA si ji dávali přesně tam, kam si Motýlek dával peníze: byla to tuba, v níž byly pilka, vrtáček, kleště, nožík a šídlo. Hasinu obcházely mdloby, když si představila, jak se tuba samovolně otevírá...

Pak se ještě stavila v podzemním tunelu, jímž Američané a Britové odposlouchávali Rusy hluboko v jejich sektoru východního Berlína, a poseděla chvíli v berlínské kavárně z konce 50. let. Po třech hodinách jsem konečně s úlevou odhodil u východu to nezapamatovatelné jméno a nechal jsem Hasinu Mtumbeovou spánembohem odjet, kam si chce, třeba opravdu do Mnichova.

Jen mě mrzelo, že moji identitu nakonec nikdo nekontroloval. Vyndal jsem oblázek z boty, přestal jsem mhouřit oko a vrátil jsem se zase do normálního světa. V černých brýlích už nebyla kapsle cyankáli, kamera byla na krku a ne v knoflíku... Špion se vrátil z chladu.