Čtěte také |
Kdysi hrbolatý kopec u silnice. Zkraje Špindlerova Mlýna. Je to třicet let, co jsem se na něj dívala z okna penzionu Gabi na protějším svahu. Bylo ráno, vlekař u kotvy ještě odhazoval noční sníh ze stopy, další půl hodinky zevloval kolem boudy a srkal kafe z plechového hrnku, než vlek pustil.
Sledovala jsem ho, zatímco mi máma šněrovala červenomodrobílé lyžáky Botas. A očima jsem těkala po výzvě onoho dne: vykroužené boule čekaly, až mezi nimi protančím na fungl nových elankách s vázáním Marker, co mi poslal strejda Enzo ze západního Německa!
Tohle mlhavé krkonošské ráno se ukázalo být pro můj další život určující. Tenkrát, s prvním lanem nahoru a pak dolů po sněhovém manšestru, jsem se vydala na dráhu vášnivého lyžaře. Celoživotního šílence, který má tendenci ráno co ráno budit vlekaře, aby už roztočil kotouče lanovky, a který vyháněním z postelí otravuje život všem svým partnerům, dětem a nakonec i psovi, který jako jediný z party nemusí ani chvíli lyžovat.
Štvance, který celý rok podvědomě šetří na sezonu, blázna, co se i v relativně pozdním snowboardovém věku spouští ze svahů na prkně, když je sníh čerstvý nebo měkký a bere lyže, když to zmrzne. Lyžovala jsem za ty roky leckde - od italské Monterosy přes Rakousko, dokonce v americkém Coloradu i v Kanadě. Ale stejně. Na špičce mojí hitparády je pořád to dávné ráno tady na Hromovce.
Tam, kde se člověk naučil lyžovat...
A zase stojím pod Hromovkou. Chystá se na letošní sezonu. Je čerstvě rozšířená, boule zmizely. Namísto starodávné dlouhé kotvy tu mají sedačkovou lanovku, namísto udusaného bláta asfaltové parkoviště. Místo střízlivějícího dědy, co spouštěl vlek, to tu už před lety obsadil personál v uniformách.
Letos navíc na Hromovce, kde kdysi nebyl ani stánek s buřtem, vystavěli nejlepší a nejmodernější aprés-ski bar v celé zemi, který pojme dvě stě padesát lidí a má i vlastní kuchyni. Jako bych to tenkrát tušila, že to obě jednou někam dotáhneme! Hromovka se od letoška stane novým centrem Skiareálu Špindlerův Mlýn. Natřela to údolí Svatý Petr, které se už před lety přelidnilo, takže teď mu odlehčí.
Umělohmotný opile se komíhající plůtek z tenkých barevných tyček tu vystřídaly držáky na papírové kapesníčky, lyžařská škola, rostoucí infocentrum a shopping mall. "V celém areálu máme pět lanovek, jedenáct vleků, pětadvacet kilometrů tratí, celkem 85 hektarů plochy na lyžování. A novým centrem areálu teď bude Hromovka. Dokonce ve dne v noci, protože tady se i v dřevních dobách lyžovalo za umělého osvětlení, " vypočítává Čeněk Jílek, ředitel akciové společnosti Skiareál Špindlerův Mlýn. A potvrzuje můj vzpomínkový optimismus, respektive dokládá, že jím též trpí: "Tam, kde se člověk naučil lyžovat, je to pro něj vždycky nejlepší a tam se taky rád později vrací. Mám to stejně."
Areál sjezdovky Hromovka
Já ale tak úplně ne. Roky jsem se sem nevydala: "Máte pověst snobského areálu, kam se jezdí jen s lyžemi s platinovým vázáním. Takový český rádoby Aspen - ale to asi víte, ne?" Jílek reaguje logicky z pozice člověka, který má areál na starosti teprve druhým rokem: "Máme za sebou první sezonu, stojíme před druhou a chceme tuhle pověst rozbourat. Přicházíme s pobytovými balíčky ski & stay - za tři dny v hotelu dvacetiprocentní sleva na permanentku a třicetiprocentní při šestidenním pobytu. Naší vizí je přilákat zpět rodiny s dětmi a celý koncept tomu uzpůsobujeme, to je naše cílová skupina, kterou chceme více oslovit."
Jdeme spolu ven do mlhy, zatímco v rádiu hlásí blížící se víkendové sněžení. Sezona tu začne 13. prosince. Zatím se to tu hemží lidmi, kteří se na ni připravují. Automechanici seřizují rolby, v obou moderních půjčovnách se dolaďuje systém a rovnají nové modely lyží, prken a saní. Odevšad z garáží se ozývají zvuky těžkých klíčů dopadajících na beton. Současná sestava zaměstnanců se v sezoně rozšíří na sto sedmdesát lidí. Pět tisíc lyžařů si tu i díky nim má zajezdit bez front: každá z pěti lanovek přepraví během hodiny 2 000 - 2 200 lidí.
Investovat miliardu. Čeněk Jílek, ředitel Skiareálu Špindlerův Mlýn chce do deseti let celý areál propojit lanovkami, rozšířit ho a staré lanovky vyměnit za vyhřívané bublinové.
S kotvou v břiše a větrem v zádech
Provádím fotografa Michala Sváčka Špindlerovým Mlýnem. Tady jsem trávila v dětství celé zimy. Tady jsem se naučila lyžovat - tenkrát na Bedřichově (část Špindlerova Mlýna, pozn. red.) s provazem opatřeným z jedné strany dřevěnou kotvou a rezavým hákem na druhém konci. Ten hák jsem dole umně zahákla na železné lano, nahoře vyhákla a pak si celou tu věc uvazovala do pasu přes červené oteplovačky tak, abych si ji při eventuálním pádu nezapíchla do břicha.
Někdy se to s větrem v zádech nepovedlo. Díky té kotvě jsem si zrovna tady kdysi vykloubila koleno. A když mi pak máma v pokoji u tety Soni, majitelky místního penzionu, ohřívala lančmít, tak jsem hrozně brečela, že už nebudu moct nikdy lyžovat. To bylo na kopečku pod vojenskou zotavovnou v dobách omrzlých pletených čepic a rukavic; tenkrát, kdy lyžařské helmy byly sci-fi.
Kopeček tu pořád je, vlek taky, ale jiný, hraje barvami.
Špindlerův Mlýn, restaurace Labužní
Špindlerův Mlýn, budova bývalého kina, nyní restaurace
Přibyl stánek s občerstvením s cizojazyčnými nápisy a kolem vyrůstají - kdysi tu byla stavební uzávěra, asi už není - nové stavby. Byty pro Pražáky? "Věci se mění k lepšímu. Jen množství bytů, co se kolem staví, je podle mě šílené. Domy rostou jako houby po dešti a mimo sezonu jsme městem duchů. Prázdno," povídá mi teta Soňa dnes, po dlouhých letech, kdy mě neviděla. Naposledy jsem sem přitáhla v sedmnácti z příšerného tahu Špindlem, a to ke mně tak klidným hlasem nepromlouvala.
V časech řezníků
Do Špindlu na tah dnes prý jezdí jen Janouškové a Verešové. Lidé bohatí, celebritního typu. Za nás - před lety - se tu pařilo zřejmě jinak a zjevně úplně jinde. Ukazuji Michalu Sváčkovi místa, kudy jsme tenkrát táhli. Kdysi vyhlášený klub, dnes už nudná (protože po 23:00 zavřená) restaurace Labužník.
Tady bývala nejvyhlášenější diskotéka, tady jsme s kamarádkou Dinou tenkrát sbalily pražského řeznického učně. Vyprávěl nám, že tady v Labužníku ve Špindlu je skutečná VIP zóna. Tehdy vládli skutečnou mocí nad občany nikoliv kmotři, ale řezníci.
Druhý den jsme pak šli i s řezníkem po celodenním lyžování na Medvědíně (který je dnes k nepoznání) do kina. Bylo za bílým mostkem přes Labe šikmo naproti Labužníkovi. Hráli Blázny ze stadionu. Francouzská komedie z roku 1972 tenkrát, koncem osmdesátých let, asi konečně dorazila i do Špindlu. Špindl totiž nebyl centrem všehomíra, kdepak! Rozhodně v tom kině je, jak mi řekla trafikantka na náměstí, "už hodně hodně dáááávno" půjčovna elektrokol. A z amfiteátru, který byl před třiceti roky léto co léto "frčák", jak dodává, jsou ruiny.
Špindlerův Mlýn, u centra
Hračkářství, jak si ho pamatuji, se zdá být na místě. Má prasklou výlohu, zaprášený sortiment v ní a je zavřeno. Takže se nezeptám, jak se tu mají. Odnaproti z půjčovny lyží, v níž dřív bývalo bůhvíco, je slyšet vrtání a smích a muzika. "Jdou fámy městem, že se tady to všechno bude bourat," mávne paní trafikantka rukou směrem k silnici - k bývalé Hvězdě a penzionu Labe - prý do dvou let. "Ale možná ne, zeptejte se na to," povídá a nechce prozradit svoje jméno, ačkoli moje zná.
Nedivím se. Ten údajný český Aspen je pořád maloměsto. Bez urážky. V sezoně do něj přibude i patnáct tisíc lidí najednou, s vlastními příběhy a vlastními drby. Ale mimo sezonu je to pořád ten starý Špindl - počet stálých obyvatel možná 1 300.
"Lidi odtud odcházejí, stěhují se pryč. Hodně se tady změnilo," povídá mi se vším srovnaná Soňa, co měla na místě, kde se podle tvaru střech říká "V áčkách", onen penzion Gabi s vyhlídkou na Hromovku. Pokoje už nepronajímá, protože dům prodává. "A odstěhuju se do Vrchlabí, protože tady mi nabídli 37metrový byt za pět a půl milionu!" diví se. A zase jsme víc v Coloradu než v Krkonoších a rekapitulujeme: "Když jsem někdy v roce 1975 začala pronajímat, platilo se patnáct korun na osobu a noc. Pak pětadvacet a před dvěma lety jsem chtěla v sezoně 450 na osobu a padesát za snídani. A to jsem byla daleko široko nejlevnější," povídá Soňa.
Stěhuje se pryč. Majitelka penzionu Gábi s vyhlídkou na Hromovku, Soňa Mikšátková: "Lidi odtud odcházejí, stěhují se pryč. Hodně se tady změnilo."
Špindlerův Mlýn, hotel Montana
Co bude za deset let?
A pak fotografa vláčím po místních pamětihodnostech. Ukazuji mu Krakonošovu krčmu, kde už před třiceti lety stálo kyselo čtyřicet korun. Dneska vypadá nějaká menší a je zavřená jakoby napořád. Ale je teprve listopad, uvidí se.
V hotelu Montana - vyhlášeném a luxusním - jednou bydlel můj táta, když se na nás přijel podívat. A v téhle zatáčce jeho červené sportovní auto nahoru tlačila půlka vesnice. Moje máma tam nebydlela, auto tedy netlačila, byli čerstvě rozvedení.
Dole pod kopcem - to už jsme zase na náměstí - tam u Labe stál papírák. Domek, kde Soňa pracovala jako kadeřnice a kde to vonělo lakem "švarckopf" a který asi zbourali po revoluci jako první, protože byl odporný. Navíc by se na něj teď dívali z luxusního hotelu Savoy ti, kteří na něj mají. Ti, kteří po večerech vysedávají v restauraci Kogo, kam v Praze chodí kdekdo, i Václav Klaus. Ve zdejších restauracích ale exprezidenta nepotkáte, jezdí výhradně do Pece po Sněžkou.
Špindlerův Mlýn, restaurace Kogo
Špindlerův Mlýn, akvapark
V restauraci Lomnice jsem si kdysi poprvé dala tatarák a hrozně mi nechutnal. Táhnu Michala na roh do tzv. Špindlerovky na polévku a řízek a pak mu ukazuji poštu, kde jsme telefonovali babičce Mathildě z odhlučněných kójí s telefony na ciferník. Hovor přepojili, když bylo zrovna příznivé počasí. Jako ve filmu Anděl na horách.
Dneska je tu Czech Point. Bůh ví, co tady bude za deset let. "Co za deset? Za pět!" povídá na to sebevědomě ředitel Čeněk Jílek ze Skiareálu Špindlerův Mlýn a mává nad mapou rukama. "To, co vidíte, je jen deset procent změn, které bychom chtěli nabídnout. Klíčová věc je propojení celého areálu systémem lanovek."
A už ukazuje: "Z parkoviště P1 (u Hromovky) půjde lanovka dlouhá 2 600 metrů na Pláně a z téhož místa lanovka i na druhou stranu na Medvědín. A k tomu vybudujeme další sjezdovky. A to nebude za deset let. Ale za pět!"
"A co tedy bude za deset let?" ptám se. "Za deset let už budeme mít rozšířený celý areál, vyměněné staré lanovky za nové, bublinové, vyhřívané... Pohybujeme se v investici přes jednu miliardu korun," dodává.
Za deset let už bude Soňa bydlet jinde a já budu přemýšlet, jestli z druhého pilíře uškudlím tu a tam i na lanovku. A ani pan Jílek už nebude ten mladý vizionář, kdepak. Jedinou konstantou zůstává Labe, které tudy pořád, době navzdory, poteče. Ale Krakonoš, pokud ještě není, už bude tutově v důchodu. Na tohle s jednou holí a sojkou práskačkou při nejlepší vůli nemůže stačit.
