Špicberky: zima na druhou

- Saně lehce vržou po sněhu, jen na ledových plotnách to vždy těžce duní. Zepředu, kde v přítmí kmitají nohy sedmičlenné smečky, je občas cítit vůni psiny. Vůdce spřežení zvětřil soba a jde po něm. Rozhodne se neposlouchat. Instinkt překrývá na chvíli výcvik. "Nanok, venstre, venstre! Nanuku, doleva!"

Druhé "doleva" už zní výhrůžně. Nanok, kterému už jeho šest let bere rychlost, zastavuje a s ním stojí celé spřežení.
V metelici a tmě se sob ztrácí jako přelud.
V polární noci je všechno přeludem. Věci, hory a zvířata nemají tvary, jen obrysy.
Polární noc změkčuje drsné rysy Špicberků, ostrovů hluboko v Arktidě, vysoko na severu. Špicberky jsou na glóbu posazeny mnohem výš než Aljaška, leží na úrovni severního Grónska.
Temnota polární noci má i svá světla. Jsou magická. Hvězdy svítí tak jasně, že stačí ozářit bílou divočinu. K tomu se přidává Měsíc, někdy polární záře.
Špicberky, holé bez jediného stromu a nehostinné, pak vypadají jako cizí planeta.
Na severní pól není už moc daleko. Výpravu k němu tady začínali mnozí polárníci. A někteří poblíž bojovali o život, jako Nobile a muži z jeho vzducholodi Italia.
Dnes se dá do poslední výspy civilizace dorazit pravidelnou linkou z Oslo, letenka je překvapivě levná - i s ubytováním lze cestu pořídit za 15 000 korun.
Longyearbyen, jediné městečko na Špicberkách, kde žije něco přes tisíc lidí, nevypadá jako dramatický předstupeň bílé pustiny. Bazén, muzeum, obchůdky s polárnickým vybavením i tmavými obleky, sportovní hala - to vše spíš připomíná ospalé hnízdo kdesi v Norsku.
Ale za posledním domem je všechno jinak. Už na úbočích skalnatých hor, které městečko obkličují, vládne divočina. A za nimi už je, jak místní zdůrazňují, panství ledního medvěda.
Medvěd je nebezpečný a je zakázáno vyjít za hranice města bez pušky. Nosí ji všichni průvodci a všude narazíte na varování: Nepodceňujte nebezpečí ledního medvěda, útočí rychle a bez varování.
Medvědi, které si vzaly Špicberky za svůj symbol, mají za poslední roky na svědomí několik úmrtí.
Zatímco medvěd je nebezpečný, divočina je drsná. Teploty mohou výjimečně klesnout až na čtyřicet stupňů pod nulou. Koncem ledna bylo minus pětadvacet, kupodivu stále velmi snesitelných. Ale také jen minus šest, neboť západní část Špicberk olizuje nejsevernější výběžek Golfského proudu a trochu drží zimu na uzdě.
"Naším problémem je vítr, když se spojí s mrazem," říká průvodce Ken Monsen.
Jezdí se psím spřežením, což je jeden ze dvou způsobů, jak se v zimě dostat za město. Druhým je sněžný skútr.
Řídit skútr je příjemné. Páčkou přidáváte plyn, levou rukou brzdíte a řídítky zatáčíte, toť vše.
Není to romantické, ale člověk uvidí mnohem víc z bílé i ponuré měsíční krásy Špicberků. Vidí špičaté hory a údolí, nad nimiž blízko jako ozdoba na stromku visí Měsíc. Kolem poledne, když je noc nejsvětlejší, dostane nebe namodralý, někdy i slabounce nachový nádech a vypadá, jako by rozbřesk měl právě začít.
Místo toho se začne stmívat, neboť Arktidě zatím vládne polární noc.

KDY VYRAZIT: Pokud se chcete řídit cenou letenky a ubytování, nejlepší je březen. V té době sice již přijdete o zážitek polární noci, ale zase víc uvidíte. Od 16. února začíná být kolem poledne denní světlo, 1. března je již den od sedmi do sedmnácti hodin.

CO PODNIKNOUT: Výlety se psím spřežením a na sněžných skútrech, lze jít do bývalého dolu a jeskyně uvnitř ledovce. V podvečer lze zajít do místního muzea (velmi zajímavé) a prohlédnout si místní galerii, kde mají výbornou show diapozitivů o barvách Špicberků.

INFORMACE: Základní informace dodá i zašle Info-Svalbard, tel. 004779022303, fax 004779021020. Všechny potřebné najdete na www. svalbard.com.

NA CO POZOR: na sněžný skútr potřebujete řidičský průkaz, dodržujte povolenou rychlost ve městě 30 km/hod. Za město nejezděte sami a když, tak nikdy ne bez pušky.

Pravé poledne za polární noci - jen Měsíc a lampy ozařují mrazivou zimu

Psí spřežení dorazilo domů