Soumrak dlouhých uší

Ještě před pěti lety žili Dajakové z vesnice Pampang hluboko v pralese v oblasti nazývané Apokayan. "Život tam nebyl vůbec jednoduchý," vzpomíná jeden z nich. Často jedli pouze jednou denně a oděv si vyráběli z kůry stromů. Před pěti lety se vydali na dlouhý pochod. Pěšky, lodí, letadlem. Až do Pampangu ležícího v jihovýchodní části indonéského ostrova Kalimantan. V nejširším slova smyslu se označení Dajak vztahuje na obyvatelstvo žijící ve vnitrozemí Kalimantanu, kam bylo vytlačeno po příchodu malajských osadníků. Jindy je tento termín užíván pro odlišení od muslimského obyvatelstva, neboť Dajakové jsou převážně animisté nebo křesťané. Samotní Dajakové však upřednostňují rozlišení podle kmenových skupin. Východní Kalimantan obývá sedm hlavních skupin o celkovém počtu asi 400 000 lidí, obyvatelé Pampangu patří k nejpočetnější z nich Kenyahům.
V Apokayanu žili lidé z Pampangu společně v dlouhých domech, laminech. Tradiční obydlí o šířce jednoho pokoje a délce až tří set metrů, který byl schopen pojmout obyvatele celé vesnice. V novém domově však každá rodina žije odděleně. Dlouhý dům je zde pouze jeden. Slouží při slavnostních příležitostech nebo setkáních s vládními úředníky. Vesničané jsou sice ještě svolávány údery na dřevěný buben, ale střechu laminu již zdobí televizní anténa. "Všechno se mění," říká náš tlumočník Rusli. "Když se vydáte na sever, ještě čtyři sta kilometrů ve vnitrozemí najdete vesnice se satelity." Jedním z posledních "opravdových" Dajaků v Pampangu je paní During. Údajně stoletá žena si zachovala tradiční odznaky krásy kmene - tetování a kroužky v uších. "První jsem dostala v deseti letech od své babičky," říká paní During. V každém uchu má okolo dvaceti kroužků, které ji vytáhly boltce tak, že visí až na ramena. "Kdybych si je teď vyndala, přestala bych slyšet."Dlouhé uši ještě před nedávnem měly i děti paní During. Když však poprvé přišly do prvního města východního Kalimantanu, Samarindy, lidé se jim smáli. Proto se své ozdoby zbavily.Tvrdí, že zákrok, při kterém je používán pouze nůž, není bolestivý. "Za pár let už tady nikdo s dlouhými uši nebude," předpovídá Rusli. Dnes si v Pampangu tuto ozdobu uchovaly pouze tři ženy. Ze znaků typických pro pravého Dajaka zůstalo dcerám paní During pouze tetování - tmavomodré pásy na rukou a nohou, vytvořené pomocí přírodního barviva. Paní During si však s odcházejícími tradicemi těžkou hlavu nedělá. Ve svém věku tráví většinu času v domě, občas vyrábí košíky. "Život v Pampangu je mnohem jednodušší," připojuje se k nám její syn. Paní During sice indonésky nerozumí, ale souhlasně pokyvuje hlavou. Každý den do vesnice přijíždí lékař, místní děti chodí do nedaleké školy a jednou týdně se konají bohoslužby. Paní During, kdysi věřící v přírodní síly, se již čtyři roky hlásí k protestantismu. Vykácené stromy v nejbližším okolí vesnice svědčí o intenzivním zemědělství. Lidé z Pampangu se tak za vhodnou půdou musí vydávat stále dál. Často na svých zahradách pracují celý týden a teprve poté se vracejí domů. Poprvé se vstříc modernímu světu vydali Dajakové z Apokayanu již v šedesátých letech. Jejich následovníci z Pampangu si ještě pamatují dobu, kdy jedli pouze rýži se solí. Dnes mohou jídlo nabídnout i návštěvníkům jejich vesnice. Nejsmutnější je tak nakonec tlumočník Rusli, který ví, že moderní Dajakové, bez tetování, dlouhých uší a rituálů už turisty nebudou zajímat.

Detail dajackého domu

Údajně stoletá paní During je jednou z posledních "opravdových" dajackých žen.

Dům ve vesnici Pampang

Na trhu v Samarindě