Ve druhé části reportáže z putování po nejtěžší stezce světa (první díl najdete zde) se vydáme do nejodlehlejší oblasti Bhútánu, do téměř liduprázdného kraje Lunana.
Tato nejsevernější oblast země je krajem obrovských hor, ledovcových jezer, dravých řek a také kočovných pastevců jaků. Najdeme tu minimum domů, vlastně jen pár malinkých osad, vzdálených od nejbližší vozové cesty týden chůze.
Pastevci jaků většinou přebývají v sezonních kempech a s příchodem podzimu, než sníh uzavře horská sedla, se spolu se zvířaty stěhují do nižších poloh.
Trasa Snowman treku vede ve své druhé třetině právě tímto vysokohorským regionem a postupně prochází většinou osad oblasti: Woche, Lhedi, Chozo a konečně Thanza, ležící pod majestátní sedmitisícovkou Table Mountain.
Oblast pěšky prošel v roce 2016 i současný bhútánský král Jigme Khesar Namgyel Wangchuck, který mimo jiné navštívil nebezpečná ledovcová jezera, která hrozí protržením a zaplavením vesnic pod nimi.
Denní rytmus v horách
Většina výprav má v Laya o den delší pauzu, nám však jedno odpoledne pro odpočinek a prohlídku stačilo a také náš tým stihl doplnit veškeré zásoby, které budeme potřebovat až do konce cesty.
Některé výpravy v Laya také mění muly nebo přepřahají na jaky, my však jdeme stále se stejnými zvířaty, která zatím vypadají opravdu neúnavně.
Po půldenním relaxu v Laya tedy sestupujeme jedenáctý den ráno do hlubokého údolí řeky Mo Chu. Tato mohutná řeka, jedna z největších v Bhútánu, je nazývána „ženskou řekou“. Ve městě Punakha se spojuje s řekou Pho Chu („mužská řeka“), k jejímuž prameništi po několika dnech také dojdeme.
Po půldenním relaxu opouštíme vesnici Laya. V pozadí je sedmitisícovka Masagang.
Po pár hodinách přicházíme na nenápadné rozcestí, kde doleva odbočuje do prudkého svahu vlastní stezka Snowman treku a rovně vede cesta do dva dny vzdálené Gasy, tedy do civilizace. De facto tedy teprve odtud půjdeme po trase Snowman treku, naprostá většina poutníků si však přidává právě úsek Jomolhari–Laya, který patří k nejkrásnějším.
Kdo má málo času, může tak na Snowman vyrazit i z Gasy, ovšem je třeba dobře si ohlídat aklimatizaci, protože nástup do vysokých nadmořských výšek je odtud velmi rychlý.
My jsme si na vysokou nadmořskou výšku již zvykli a také jsme se sžili s denním rytmem. Kolem půl sedmé nás budí asistent průvodce Pema s horkým čajem v ruce a lavorem s teplou vodou na umytí, následuje snídaně a v osm většinou vyrážíme. Dopolední pochod přerušuje krátká pauza na čaj nebo kafe a v poledne se servíruje teplý oběd, který kuchař ráno připravil a Pema jej nese v termosce. Skoro vždy máme rýži a k tomu tři až čtyři přílohy (maso, zelenina, chili, luštěniny apod.), většinou i nějaké ovoce, čaj a džus.
Do kempu přicházíme většinou mezi druhou a čtvrtou hodinou odpoledne, to už máme postaveny stany a v jídelním stanu si můžeme dát svačinu. Do večeře, která se podává po setmění, většinou odpočíváme, hrajeme karty, já občas vyrážím na okolní kopečky fotit. Ve spacáku jsme většinou po deváté večer, takže jsou to vlastně takové spací lázně...
Záchodový stan většinou stojí na místě s nádherným výhledem.
Kromě stanů na spaní a jídelního stanu disponujeme také stanem záchodovým, který tým většinou postaví na místo s nádherným výhledem. Skutečně, nikde jsem neměl možnost vykonávat potřebu a přitom se kochat tak kouzelnými výhledy!
V neposlední řadě neseme také stan sprchovací, ve kterém se čas od času můžeme opláchnout v teplé vodě. Většinou však hygiena představuje omytí rukou a obličeje v misce s ohřátou vodou a občas se smočíme v ledové vodě řeky.
Skoro měsíc dlouhá cesta klade také poměrně značné nároky na naše vybavení, na jehož kvalitě také závisí, zda dojdeme úspěšně do cíle, nebo ne. Třeba pohorky v bahně, kamení, suti, sněhu a jačím trusu dostanou zabrat jako za několik let normálního občasného nošení.
Tábořiště Rodophu a večerní hra slunce a mraků
Také oblečení a zejména ponožky je čím dál těžší udržet v přijatelně nepáchnoucím stavu. Opět se mi osvědčilo oblečení z vlny, která ani po několika týdnech nenese nepříjemný odér. Tedy aspoň máme ten pocit.
Přes liduprázdný kraj Lunana
Po sestupu z Laya k řece nás čeká dlouhé stoupání na tábořiště Rodophu a rovněž následující den funíme v řídkém vzduchu do kopce, k zatím nejvýše položenému kempu pod sedlem Karchung La. Stanujeme ve výšce 4 900 metrů a oddáváme se výhledům na strmé stěny šestitisícového masivu hory Gangla Karchung.
Přes noc napadl sníh, naštěstí zhruba jen deset centimetrů, takže stezka do 5 160 metrů vysokého sedla nečiní nám ani koním zásadní potíže. Mimochodem, neprůchodnost stezky kvůli sněhu je jedním z rizik na Snowmanu a také jedním z hlavních důvodů nedokončení treku.
Když staneme nahoře, uvědomujeme si, jak důležitým místem naší cesty právě procházíme. Jsme ve druhém nejvyšším sedle celého treku, vstupujeme do kraje Lunana a kromě toho jsme na dny přesně v polovině celé cesty. Za dvoudenní stoupání jsme odměněni nádhernými výhledy na okolní jezera a hory pokryté sněhem a ledovci.
Jezero pod stěnou šestitisícového masivu Gangla Karchung
Jednomu z jezer pod námi se v roce 1955 protrhla přírodní hráz a vylitá voda zdevastovala nejenom horské vesnice, ale i města daleko v centrálním Bhútánu. Takovýchto nebezpečných vysokohorských jezer najdeme v bhútánském Himálaji doslova stovky, není tedy divu, že místní z nich mají obavy a některá jezera bedlivě monitorují.
Během strmého sestupu do údolí jsme svědky toho, jak se na úzké a kamenité stezce musí vzájemně vyhnout naše karavana mul s karavanou jaků, jdoucí opačným směrem. Ne zrovna lehký a bezpečný manévr nakonec zvířata zvládají a obě výpravy tak mohou pokračovat svým směrem. Sestupujeme do údolí, kterým se valí západní přítok řeky Pho Chu a přímo nad naším kempem můžeme obdivovat další nádherný vrchol, šestitisícovku Tsenda Kang.
Čtyři dny jdeme totálně pustou krajinou, než spatříme první z několika domečků osady Woche. Lesy nad vesnicí se barví podzimními barvami a připomínají tak blížící se zimu. Pořád nám však zbývají skoro dva týdny v horách a bezpočet vysokých sedel, kde by příval sněhu mohl naši cestu ukončit. Tím následujícím sedlem je „jen“ 4 640 metrů vysoký průsmyk Keche La, za kterým už se budeme rychle blížit k cíli druhé etapy, vesnici Thanza, jedné z nejvýše položených osad v Bhútánu.
Vesnice Thanza leží ve výšce 4 200 metrů, hned pod tři kilometry vysokou zasněženou stěnou sedmitisícovky Zongophu Kang, zvané též Stolová hora.
Tikající bomba pod Stolovou horou
Ale než dorazíme do Thanzy, zastavujeme na noc na pozemku školy v osadě Lhedi. Stany stavíme na travnaté terase vysoko nad řekou a díky výmluvnosti Pemy se nám nakonec daří sehnat od místních několik lahví piva „Druk 11000“. Po týdnech pití čaje na nás působí chlazené pivo s obsahem alkoholu 8 % doslova jako elixír života.
To na jídelníček si stěžovat nemůžeme, náš kuchař dokáže i v jednoduchých podmínkách vždycky překvapit a vykouzlit něco nového – třeba pizzu, dort nebo po dešti nasbírat houby a připravit je s rýží a tradičním chili se sýrem.
Poslední úsek krajem Lunana jdeme do vesnice Thanza, ležící ve výšce 4 200 metrů, pod tři kilometry vysokou zasněženou stěnou sedmitisícovky Zongophu Kang, zvané též Stolová hora. Odpoledne překračujeme rozlehlou písečnou planinu s pasoucími se jaky a zakrátko už jsme v našem dalším kempu, ve kterém strávíme dvě noci. V plánu totiž máme odpočinkový den v jednom z nejkrásnějších koutů Himálaje.
Odpočinkový výlet z Thanza se nakonec protahuje na docela náročnou pěti hodinovou túru. Pohled na jezero Raphstreng uprostřed divoké krajiny ale rozhodně stál za to.
Tři kilometry vysoká stěna Stolové hory při východu slunce
Namísto odpočinku nám to nedá a následující den vyrážíme směrem k hradbě hor, kde pod mohutnými ledovci leží několik jezer, která jsou sice malebná, zároveň však představují velké nebezpečí pro celé údolí pod nimi. V roce 1994 například praskla moréna jezera Luggye a vlna usmrtila 21 lidí.
Mnohem vážnější hrozbou je však sousedící jezero Thorthormi, jehož případné protržení ohrožuje stovky lidí na životech a představuje tak jakousi časovanou bombu. Při případném provalení by vlna pustošila až ve vzdáleném městečku Punakha, kde by mohla zničit jeden z nejkrásnějších bhútánských klášterů. Proto byla v roce 2009 za úmorné ruční práce kopáčů hladina jezera snížena o necelý metr a další snížení je v plánu.
Odpočinkový výlet se nakonec protahuje na docela náročnou pětihodinovou túru, pohled na jezera uprostřed divoké krajiny však rozhodně stál za to. Před námi je v následujících dnech poslední třetina trasy, kdy nejprve musíme zdolat nejvyšší sedlo Gophu La, pak projdeme kolem nejvyšší hory Bhútánu Gankar Puensum, abychom těsně před koncem celé túry spočinuli v nejhezčích a nejizolovanějších himálajských termálech Duer Hot Springs. Ale o tom až příště!
Může se hoditSnowman Trek Kdy jet? Letecká doprava Zajištění cesty |
