Hned na začátek nutno dodat, že i bez nich by tenhle 160 let starý chrám stál za návštěvu. Nad zdobeným vchodem se houpají velké lampiony a návštěvníci zapalují další a další vonné tyčinky. Jejich vůně je omamná, takže na chvíli zapomenete na predátory, kteří číhají vevnitř a jen obdivujete ornamenty a bájná zvířata zdobící fasádu.
Kolem nás procházejí věřící a podle tradice přinášejí čerstvé ovoce. Klaní se směrem k oltáři a nám se v tu chvíli naskytne dost zneklidňující pohled: z obou stran je pozoruje asi desítka hadů. Jsou obtočeni kolem kruhových stojanů, ani o milimetr se nepohnou. Jen malá cedulka upozorňuje návštěvníky, že dráždit se je nevyplatí.
Podle legendy není náhoda, že se zjevili zrovna v chrámu na jihu Penangu. Mnich Chor Soo Kong, jemuž je zasvěcený, choval hady z džungle v lásce a poskytoval jim přístřeší.
Po dostavění chrámu se prý do něj hadi začali sami plazit, i proto po nich nakonec dostal jméno.
Bazén nevhodný pro koupání
Ustupujeme a procházíme dál do velké zahrady za chrámem. Stojí v ní velký bazén, voda však chybí; místo ní v něm stojí spoustu košatých stromů. První pohled to ještě neodhalí, ale při bližším zkoumání spatříte, že jejich zeleň slouží jako dobré maskování stejně barevným plazům. Nedopočítáte se. Jestli to zkusíte, skončíte u vyšších desítek - a pak mezi jasně zelenými listy stejně najdete další plazy.
Většina jen líně leží na větvích. Chřestýšovec Waglerův je noční lovec, který přes den odpočívá na stromech. Po setmění se stává nebezpečným pro všechny ptáky, hlodavce a ještěry v okolí. Loví je zavěšený hlavou dolů.
Ti z chrámu se snažit nemusí, mniši je krmí myšmi, které hadí jed dokáže rychle paralyzovat. Pro člověka tento druh zpravidla nepředstavuje smrtelné nebezpečí, je mírný a útočí jen v sebeobraně.
Hadi jsou obtočeni kolem kruhových stojanů poblíž oltáře. Dráždit se je nevyplatí.
Chřestýšovec dorůstá délky kolem jednoho metru. Někteří jedinci to ale dotáhli až na úctyhodných 1,5 metru.
Před bazénem v chrámu stojí velká nádoba, ze které se táhne dým a návštěvníci v ní zapalují stále nové vonné tyčinky. Jejich vůně údajně hady omamuje; pro jistotu jsou však také zbaveni jedu. Ale ani tak se tu návštěvník necítí ve své kůži, zvlášť když obcházíme kolem stromů a vidíme chřestýšovce takřka všude, kam se podíváme.
Z hadího bazénku si aspoň návštěvník neodnáší trpký pocit, tak jako z mnoha jiných míst v Asii, že jsou tu zvířata týrána a je s nimi špatně nakládáno. Mají velký prostor, jsou odděleni od lidí a mniši je nechávají v klidu. Na rozdíl od obchodníků u brány.
Jeden z nich vyndává z malého terária velkou krajtu. Na nic nečeká, neptá se, hada chce rovnou přehodit na rameno příchozímu. Někteří utíkají vyděšeně rovnou, jiní znechuceně odchází poté, co brýlatý Malajsijec ukáže skutečnou motivaci svého konání. “Čtyřicet ringgitů,” řekne si o zhruba dvě stě korun za fotku s hadem. Díky, netřeba.
Jinak je ale toto místo až překvapivě neturistické. Na deset věřících připadá jeden návštěvník, který dorazil spíš pro dávku adrenalinu a zajímavé fotky. V okolí nejsou žádné velké poutače, obchody v okolí nabízejí z tematických předmětů jen gumové hady.
Chrám si stále zachovává svoji mystičnost a náboženský význam. Tisíce buddhistů do něj míří pokaždé, když se přiblíží narozeniny mnicha Chor Soo Konga. Leckdo by mu mohl závidět, jelikož je má dokonce třikrát ročně.
Když nastanou, dostane se armáda hadů oproti lidským návštěvníkům alespoň na chvíli do oslabení.
Může se hoditJak se tam dostat Hadí farma |
