Bylo to předloni v létě,ten den se počasí opravdu vydařilo. Večer jsme na Lipně s kamarádem odvázali loďky a veslovali na předem vybrané a prokrvené místo. Pramice zakotvena, pruty nahozeny a mohu se naplno kochat večerní náladou pomalu odcházejícího dne,pozorovat klidnou hladinu rudou od zapadajícího slunce a vnímat ticho přerušované jen občasným šplouchnutím rybí ploutve nebo hlasitým projevem vodního ptactva. Bylo teplo a bezvětří. K olem jedenácté začalo trošku foukat a občas se v dálce zablesklo. Za chvíli už foukalo silněji, nebe se hrozivě zatáhlo. Najednou bylo slyšet nepříjemný hukot, který sílil, čím více se blížil. Honzo, slyšíš ten hukot? Cože? Nic neslyším, odpověděl nechápavě kamarád. Pak ale otočil hlavu a podíval se směrem ke břehu, kde se začínaly hrozivě ohýbat stromy. Bleskově sbalil pruty,odstrčil loď a křikl na mě: Jedem a honem!! Přepadla nás vichčice, a to na Lipně, navíc na plovoucí lodi, m ůže být i osudné. Připadal jsem si jako účastník hororu. Černou tmu občas prořízl blesk, na vodě se udělaly veliké vlny a do toho se spustil hustý liják. Břeh sice nebyl daleko, možná ani ne sto metrů, ale muselo se k němu díky zmíněným ostrůvkům dost kličkovat, což za dané viditelnosti, vichřici a vlnám, bylo dost obtížné. Jen díky občasným bleskům se dalo orientovat a odhadnout polohu zmítané pramice. Nestydím se přiznat, že mě přepadl veliký strach a připadalo mi, že přes veškeré úsilí a veslování se nemohu pohnout z místa. Dolehla na mne beznaděj a přistihl jsem se, že přestávám věřit v reálnou šanci dostat se ke břehu. Teprve když mi další záblesk umožnil zahlédnout Honzu, jak se snaží na mě mávat a blikající baterkou ukazovat cestu ke břehu, začalo se mi vracet sebevědomí. Nakonec se nám přece jen podařilo dostat se do bezpečí. Při uvazování loďky se mi tak třásly ruce, že bylo obtížné trefit zámkem do ok řetězu. Celá situace nemusela být tak dramatická, kdybychom se rozhodli k návratu včas, ale naše loďky byl při rybolovu ukotveny bokem k levému břehu, od kterého vichřice přišla, a zkušený Honza nemohl žádný hrozivý hukot slyšet, protože je na levé ucho nedoslýchavý. Tohle vím až dnes.
11. března 2000
