Malé červené autíčko si uhánělo příjemnou rychlostí krajinou, jako by zde jezdilo odjakživa. Byl prosinec, poslední neděle před V ánocemi, tzv. »zlatá neděle adventní«. Nebe bylo blankytně modré bez jediného mráčku, slunce stálo vysoko na obloze a bylo nádherné teplo 35 stupňů Celsia. V autě jsme si pouštěly magnetofonovou kazetu s českými vánočními koledami. Jely jsme s kamarádkou na víkend kempovat do »buše« na jih Austrálie. Měla jsem zcela zvláštní pocit na duši. Venku parné vedro, auto si poklidně frčelo kolem Indického oceánu, který se pod námi zvedal do úctyhodných vln, jež zdolávali statní surfaři. Teplý vítr profukoval staženými okénky a hlavou se mi honily všelijaké vzpomínky na dětství a na zasněžené Vánoce u nás doma. O to větším citovým šokem jsem prošla, když jsme zastavily v jedné vinařské oblasti v »Margaret River« a šly se podívat do obchodu s nábytkem, obrazy, keramikou a uměleckými díly. Jen co jsme vstoupily do obchodu, slyším hudbu - ale jakou! Smetanovu Vltavu reprodukovanou z CD. Strnuly jsme obě a dá se říci, že zcela bezhnutě, a v němém úžasu jsme poslouchaly tu nádhernou melodii Vltavy, která nám připomněla domov. Zůstaly jsme ještě dlouhou chvíli se slečnou prodavačkou a povídaly si o Praze a jejím pobytu u nás a o tom, jak miluje českou hudbu a jak má ještě z českých skladatelů ráda Janáčka a Dvořáka. Odjížděla jsem a v srdci si odvážela s sebou i kousek domova. Tam jsem si uvědomila, že i já si zpátky přivezu kousek australského domova. Člověku je všude hezky, když má pohodu na duši a mezi lidmi jiné národnosti vznikne porozumění. A tak jsem si domů přivezla hrst červené hlíny jako vzpomínku na domov v Austrálii.
12. února 2000
