Srovnání s alpskými ferratami asi není v tomto případě až tak na místě, ale adrenalinu si na nich lze užít víc než dost. Zvlášť druhá z nich je chvílemi bez nadsázky podobně dramatická jako zajištěné úseky v Alpách. Zvládnete ji bez zvláštních pomůcek, ale jistě s bušícím srdcem a snad i staženým hrdlem.
Na rozdíl od stoupání po kramlích a žebřících zde máte v rukou řetěz a na něm teprve ukážete, co umíte. Pro nepřipravené to může být nečekaný oříšek.
Vtáčnik je druhým nejvyšším vulkanickým pohořím na Slovensku. Zároveň nejzápadnějším. Třetihorní stratovulkán chrlil a rozléval lávu i vrstvy sopečného popela a jeho stopy jsou v krajině dodnes poznat.
Nejpůsobivější památku na bouřlivou minulost představují skalní výchozy, izolovaná skaliska či menší skalní města.
Impozantní až sto metrů vysoké andezitové stěny mají na Slovensku jen sotva obdobu. Ztuhlé lávové proudy si oblíbili skalní lezci a díky nim mají i běžní návštěvníci příležitost zažít něco, co se skalnímu lezení vzdáleně podobá. Technické pomůcky, řetězy a žebříky instalovali ve Vtáčniku lidé z horolezecké party.
Hrádok – ferrata pro děti
Za první zajištěnou cestou zamíříme na západní okraj pohoří. Trasa s umělými pomůckami slouží k snadnějšímu a rychlejšímu sestupu lezců ze stěny. Už řadu let je totiž Hrádok známý jako nejlepší slovenská lezecká oblast, samozřejmě po Tatrách.
Dvanácť mníchov
Stometrová, většinou zcela kolmá stěna v délce několika stovek metrů je zčásti přirozeným odkryvem lávového proudu, zčásti umělá jako pozůstatek těžby v lomu. Nesmí vás překvapit, že při výstupu nebo za odpočinku na horních partiích Hrádku kolem vás každou chvíli projdou lezci s helmami u pasu a chrastící spoustou karabin a kovových pomůcek.
Hned na konci stěny na vás čeká první z řady žebříků. Strmý výstup usnadňuje několik řetězů na místech, kde trasa prochází skalními pilíři. Ale na její zdolání nepotřebujete speciální vybavení. Technické úseky jsou krátké a celý zhruba stometrový výšvih zvládnou s pomocí dospělých i děti.
Příkrý hlinitý a kamenitý terén je ovšem zrádný a kluzký i za sucha, a tak zvlášť cesta dolů, jak už to bývá, může být pro někoho problematická. Po pěti až patnácti minutách podle výkonnosti jste nahoře na skalní hraně. A co vás za odměnu čeká, je z kategorie nej!
Krajinné panorama Hrádku patří k nejúchvatnějším místům na Slovensku. Dvojitý kaňon s náručí zeleně v hloubce a věncem skalních výchozů vytváří podobu amfiteátru. Jednoznačně nejmagičtější místo celého pohoří dokáže na dlouho nabít energií.
Hrádok. Nástup na cestu
Kaňonem na Hrádok
Při pohledu z kamenného balkonu se tají dech nad propastí pod vámi. Vyhlídka odtud je přímo stvořená k meditaci: s borovicemi na strmých skalách jako z čínských hor poustevníků a básníků, malířů a filosofů. Jen ty upravované chodníky se spoustou schodů tady nahradily žebříky.
K romantické atmosféře přispějí křivolaké duby a k nim nezvykle jalovce. Nostalgickou atmosféru si vychutnáte právě teď na podzim, kdy jsou bukové a javorové lesy plné teplých a zářivých barev. Seskupení skalních věží, přímo sousoší, nese příznačný název Dvanáct mníchov.
Nejimpozantnější je ovšem Velká skala naproti Hrádku se skalní jehlou zvanou Dračí zub. Podobná štíhlá věž Strážce doliny se vypínala kdysi v místech dnešního opuštěného lomu, než padla za oběť těžbě.
Malé Tatry
Z Bystričianské doliny se přenesme na východ Vtáčniku. Kolem města Handlové se to ježí homolemi a kužely, až si připadáte jako ve skutečné v krajině sopek. Nejde o pravé sopky, jaké známe třeba ze středomořských ostrovů nebo z Islandu, ale o vypreparované přívodní kanály, kudy proudilo magma na povrch.
Mezi sopečnými útvary vyniká originálně tvarovaný Velký Grič (971 m n. m.), pro domácí Kric. Díky své východní stěně získal vrch podobu horského štítu. Zatímco od západu se zvedá nenápadně jako slabě ukloněná plošina, reliéf na opačné straně má vysokohorský ráz. Dvousetmetrová stěna vás přitáhne už při pohledu z dálky, z náměstí v Handlové. Vzrušení se mění v nepříjemný pocit a dostaví se podvědomý strach. Ze vzdálenosti skoro čtyř kilometrů se zdá stěna stejně strmá jako svahy tatranských štítů. Ne náhodou místní říkají, že Kric, to jsou malé Tatry.
Velký Grič z Handlové
Velký Grič z Handlové - část trasy řetězů
Velký Grič je navíc velmi podivná hora. Vysokohorský terén je dílem probíhajících sesuvů a vzniklými trhlinami stále proudí teplý vzduch. A v létě svah řádně sálá. K tomu aromatické byliny všude kolem. Je-li Velká skala naproti Hrádku taková malá velkofatranská hora Tlstá, pak Velký Grič připomene České středohoří a ještě spíš bizarní aridní vrchy na Balkáně či dokonce v Malé Asii.
Zatímco na žebřících pod Hrádkem to byla spíše dětská zábava, druhá „ferrata“ je úplně z jiného soudku. Výstup východní stěnou Velkého Griče je něco, s čím nemohou soupeřit ani zajištěné cesty v Tatrách. Aspoň to tvrdí handlovští horolezci. Můžeme se přesvědčit, co je na tom pravdy.
Řetězy na Griči
Ani tady nejde o obvyklou ferratu, pohyb vzduchem po kolmé stěně a po umělých schodech nečekejte. Cestou na Grič se ke svahu doslova přitisknete. Dokonalé spojení s horou zajistí volné, nijak neukotvené řetězy. Ideální je absolvovat výstup bez zátěže, ale zvládnout se dá i s plným batohem. Zmiňovat průměrný čas potřebný k zdolání nemá význam, extrémně odolní jedinci to zvládnou za třicet minut, ale nezkušení tu mohou uvíznout i na hodiny. Pouštět se sem osamoceně se každopádně nevyplácí.
Nástup na horu je dramatický. Strádání začíná v pohyblivém kamenném moři a poté přístupová pěšina projde lesem. Všechno jsou to pěkně strmé úseky, ale směrem vzhůru ještě přituhne.
Asi nejtěžší úsek
Ještě jedno skalní žebro
To nejhorší nejsou řetězy, ale závrať. Přes jednotlivé skalní prahy terén strmí víc a víc, a i na delších úsecích tak může mít až 60 stupňů. Být to na hladké skále, je to regulérní lezecká záležitost. Ale díky výstupkům v andezitových plotnách se dá ve stěně udržet. Nejjednodušší je chytit se řetězu jednou rukou a druhou se přidržovat pevných kamenů a výčnělků skal, a kde to jde, trsů trav nebo křovin.
Zkušení to zvládnou s řetězem v obou rukou, ale takto postupovat nejde všude. S dvacetimetrovým řetězem v ruce může stoupat nanejvýš jeden, ostatní raději počkají už kvůli padajícím kamínkům. Ve skupině to tak trvá nekonečně dlouho.
Plných sto výškových metrů stoupá trasa přímo, kolmo k vrstevnicím. Následuje traverz doleva, kde si každý může oddechnout, protože to nejhorší má za sebou. Řetězy se tu rozdvojují, pravý úsek končí hned vzápětí za skalním pilířem. Ale ani uzounký chodníček není nedělní korzo, doslova visí nad propastí. Otrlí ho přeběhnou, ostatní budou bojovat se závratí. Dolů se raději příliš nedívat.
Chrámový štít a Baštový múr z Velkého Griče
Kroky jistí rozvěšené řetězy. Pro někoho příliš vysoko, pro jiné zas nízko. Nad vámi se teď tyčí kolmé skály Baštového múru, překonáte dvě skalní žebra pod nimi a už snadnějším výšvihem dosáhnete Vetrového sedla.
Zašpičatělý Chrámový štít nad ním je mohutný blok hory odtržený a vychýlený z masivu. Najdete na něm lezeckou vrcholovou knihu. A konečně budete mít čas a chuť pokochat se pohledem dolů. Východní stěnu teď máte před sebou v plné kráse a z dvousetpadesátimetrové hloubky se až zatočí hlava.
Řetězy tady končí, ne ovšem útrapy, na Grič totiž ještě zbývá skoro stovka metrů. Nijak zvlášť vyšlapaná cesta vede krkolomným terénem a houštinami na skalnatý vrchol. Komu snad zbyly síly, dopřeje si krátkou lezeckou vložku a vyškrábe se na vyhlídkovou plošinu. Obtížné místo ovšem lze lesem obejít.
Může se hoditVyhlídkový Velký Grič Jak na Hrádok Na Grič podél bílých šipek |
