Přitom nechybělo mnoho a tento zámecký skvost s ovocnými stromy a zeleninou mohl být navždy ztracen. Zahradě vrátil původní renesanční podobu Španěl Joaquín Carvalla před sto lety, bylo to na počátku dvacátého století. Podle odborníků vytvořil jedno z nejvýznačnějších děl francouzského zahradního umění, které je srovnatelné třeba i s proslulým areálem ve Versailles."Óóó, skvělé! Ještě kousek doleva!" naviguje mladá americká turistka svou kamarádku, aby v hledáčku fotoaparátu byla vidět kapusta v popředí a zámek v pozadí.
Zahradní areál je souborem desítek, možná stovek malých zahrádek se záhony, vyrovnanými v pravidelných obrazcích jako skládanka. A mezi nimi se proplétají písčité pěšinky. Někde jsou rovné jako podle pravítka, jinde umně zatočené. O turisty tu není nouze. Posedávají na lavičkách, vyhřívají se na sluníčku a kochají se pohledem na ten zázrak okolo. Anebo se pomalu procházejí podél záhonů a zblízka zkoumají zahradnické výtvory, o které se musí neustále starat zástupy zahradníků a studentských brigádníků.
Španělu Carvallovi, který koncem 19. století vystudoval pařížskou Sorbonnu a pak strávil dvanáct let bádáním nad slinivkou břišní a žaludkem, posloužil jako podklad k jeho zahradnickému dílu plány francouzských benediktinských opatství ze 17. století. Objevil je poté, co se přestěhoval se svou mladou americkou ženou z Paříže na venkov a společně hledali dostatečně prostorné sídlo na své pokusy. Vybrali si zámek Villandry, který leží na břehu řeky Loiry, asi hodinu cesty od Paříže. Pak už byl jen krůček k tomu, aby zámku a zejména jeho okolí začal vracet původní podobu.
S tím, co tu Carvallovi předchůdci zanechali, se španělský badatel vyrovnal jednoduše. Různé nepřirozené kopečky, vyvýšeniny, umělé skály a jeskyně vyhodil do povětří. A na jejich místě začal vyrovnávat záhony se zeleninou a ovocnými stromy. Vznikla věrná kopie toho, jak to kdysi vypadalo v klášterních a zámeckých zelinářských zahradách.
Prakticky každá rostlina ve Villandry má svůj význam a nebyla zde vysazena jen tak nazdařbůh. Například dýně symbolizovala plodnost, hlávkové zelí zase sexuální a duševní zkaženost. Zahradníci mysleli rovněž na praktické použití: zelí byl lék na kocovinu, speciální odrůda papriky zase podporovala dobré trávení. Zelinářská zahrada je ovšem jen jednou z částí zahradního areálu. Stačí vyjít několik schodů a návštěvník se ocitne v druhé, vyšší úrovni, v takzvané okrasné zahradě.
Jedna její část, zahrada Amorova, původně sloužila jako místo, kde si dávali rande zamilovaní. Tomu ostatně odpovídají i tvary vysázených keřů: Například vějíře a motýli znázorňují lásku cizoložnou, srdce lásku něžnou, dýky a rudé květy lásku tragickou. V druhé části okrasné zahrady vytvářejí okrasné keře a květiny tvary hudebních nástrojů.
Carvall se při tvorbě této druhé vrstvy parku nechal inspirovat vyhledávanou zahradou Generalife ve španělské Alhambře, a dokonce si pozval na pomoc umělce ze Sevilly. V okrasné zahradě ovšem procházka parkem nekončí. Chce to vyšlápnout ještě jedno krátké schodiště a dostanete se do třetího, nejvyššího patra, do vodní zahrady. Její dominantou je jezírko, odkud vytéká voda, která protéká celým zahradním areálem.
Chybou by rozhodně bylo opomenout návštěvu zámku, i když většinu turistů to táhne spíše ven, do zahrad. Jenže právě ze zámku je výhled na celý zahradní areál nejpůsobivější. Jak návštěvník postupně stoupá z přízemí až na střechu zámku, která je upravena na vyhlídku, a vykukuje z oken ven, otevírá se mu park pod nohama jako mapa. Uvnitř zámku je na každém kroku poznat, že je "živý". Část bývalého šlechtického sídla je totiž stále obydlena. A tak například v jednom z "obýváků" je z krbu cítit kouř, protože se tam běžně rozdělává oheň.
Kousek dál, v kuchyni - i když je to nakašírované pro turisty - zase leží na starodávném stole v ošatce nefalšovaný čerstvý domácí chléb. A vedle něj jsou v košíku naskládány pravé papriky, cibule, mrkev, petržel a další "dary" zahrady. Svazek cibule, anebo hlávkové zelí na salát tu však nekoupíte.
 |
