Slavonice, skvostná renesanční "díra"

Až jednou dostaneme odvahu utéct z činžáků, ty se odstěhuješ do Telče a já do Slavonic. Odtud si budeme psát o neskutečných krásách těchto měst, napsal spisovatel Ladislav Fuks svému příteli a měl pravdu. Vstoupit do Telče nebo do Slavonic je jako vkročit do pohádky. Jenže přes nádhernou renesanční architekturu, která obě města spojuje, slavnější Telč je vyhledávaným turistickým městem, zatímco Slavonice zůstávají jakousi zapadlou dírou na konci světa...

Do Slavonic vjedete středověkými pevnostními branami, které nechali vybudovat Přemyslovci, když se za jejich vlády stalo z bývalé slovanské osady na křižovatce obchodních cest významné strategické město. Gotické domy však pohřbil v 16. století požár, takže za branami vás přivítá ve své něžné náruči renesance. Je to jako by člověk vešel do minulosti. Jen život je tu sakra současný. Před poštou, kam už v šestnáctém století přijížděl dostavník na pravidelné trase Praha - Vídeň, stojí místo páru statných koní mercedes a má pod kapotou dvě stě koní.

V podloubích čtyři sta padesát let starých domů, jejichž průčelí zdobí nově restaurovaná sgrafita a členité, bohaté štíty, kralují trhovci s nejlevnějším zbožím. V "mázhausech", přízemních síních, jejichž klenba bývala vizitkou bohatých měšťanů, mají svá skladiště a krámky Vietnamci. A bývalé sídlo policie, které se pyšnilo unikátní vějířovou klenbou, je už několik let novými majiteli zamčeno a zanedbáváno. Stejně jako hotel Arkáda s půvabným podloubím. "Je nejméně pět let zavřený," krčí rameny sousedi a brumlají cosi o praní špinavých peněz zahraniční mafií.

"Achtung, Wolfgang," volá Rakušanka, vrávorající ve dveřích cukrárny se šlehačkovým dortem, na nákupními taškami ověšeného syna, zatímco otec vláčí z vedlejší samoobsluhy basu piva. Rodinka hornorakouských venkovanů přijela přes hranice levně nakoupit. Bez zájmu míjí renesační skvosty, které se dochovaly jen díky zvláštnímu historickému paradoxu. "V době třicetileté války Slavonice vyplenila švédská armáda," vysvětluje Olga Žampová ze Slavonické renesanční společnosti, která se významně podílí na kulturním růstu městečka. "Když pak přišlo v polovině 17. století baroko, zchudlí lidé neměli na přestavby domů peníze. Úpadek dokonalo v roce 1760 přeložení poštovní cesty přes Znojmo. Slavonice tak zůstaly po staletí stranou hospodářského a obchodního spojení. Proto se jim vyhnul průmyslový pokrok i další architektonické úpravy."

Naproti kostelu Nanebevzetí panny Marie stojí jeden z nejkrásnějších slavonických domů, jehož fasádu zdobí bohatá sgrafita. Je tu Ikarův pád vedle podobizen rakouských arcivévodů, doplněných švabachem psanými nápisy. Turista zaplesá, když zjistí, že právě tady je možné na noc složit hlavu. Příjemná paní domácí vám ve starobylých stěnách nabídne malé apartmá s nesourodým umakartovým nábytkem pod prastarou klenbou, předělenou příčkami. Také "moderní" cukrárna, v jejímž vchodu se rozpíná nejvzácnější slavonická sklípková klenba, působí v historických prostorách jako pěst na oko. "Po odsunu Němců přišli do Slavonic lidé, kterým chyběly v tomto kraji kořeny, neměli vztah k městu, ani k jeho historii," vysvětluje architekt a herec David Vávra, ale dodává, že v dobách, kdy komunisté bourali památky, aby místo nich stavěli kulturní domy a paneláky, byly Slavonice jako neperspektivní město v uzavřeném hraničním pásmu socialistického budování ušetřeny.

"Když jsme s několika Sklepáky Slavonice objevili, nebyly ani v turistických průvodcích. Byl to takový fízlovský kraj, do nějž přišli po válce lidé, kteří měli náturu vzít si něčí barák. A když něco dostaneš zadarmo, chováš se k tomu ledabyle, ale při tom jsi vděčný režimu, který ti to umožnil. Snad proto tu ještě dnes radnici vedou komunisté." "Kde se tady dá ohřát a dobře najíst?" ptá se u renesanční kašny na náměstí hlouček prokřehlých cyklistů. "Můžete do Alfy," pokyne maminka, pohupující kočárek, k hotelu s narůžovělým průčelím, na němž ve zdobných krakorcích pozdně gotického křídla hnízdí vlaštovky. "Nebo jděte na pizzu do Besídky," dodává a ukazuje k Hornímu náměstí, kde v okně téměř půl tisíciletí starého domu bliká mezi barevnými keramickými hrnky červený neon.

Na zápraží slavonické pizzerie postávají známé osobnosti z pražského Divadla Sklep, jehož členové tu v roce 1988 z recese koupili tajemný renesanční dům na náměstí, který po revoluci proměnili v "evropský bar Besídku", společenské a kulturní centrum takzvané pražské náplavy. "Slavonice mají magii a příjemnou atmosféru. I proto se staly se jakousi kolonií Prahy, kde umělci a architekti začali budovat své ateliéry," potvrzuje textilní návrhářka Zuzana Krajčovičová, která si do Slavonic přenesla svou dílnu. Také sochař Martin Ceplecha si tu přestavěl venkovskou školu na ateliér a restauruje slavonické fasády. Jeho dílem jsou třeba sgrafita na domě, který opravuje manželka malíře Libora Fáry s cílem přenést do jižních Čech Fárovo muzeum.

Zatímco pohostinství hotelu Alfa se pyšní nejstarší slavonickou freskou s výjevem rytíře z počátku 16. století, postmodernistickou Besídku zdobí nápady akademického malíře a skláře Kryštofa Trubáčka. Jeho modrý kostnatý slon odhazuje u barpultu Besídky chobotem srpy a kladiva stejně jako kdysi, přestože Kryštof už není a proslulá keramická dílna Maříž, kterou tady s Janem Boháčem v porevolučním nadšení založil, se rozdělila. Od té doby ve Slavonicích pár metrů od sebe - poněkud absurdně - existují dvě konkurenční téměř stejnojmenné firmy: Původní autorská a Originální autorská keramika Maříž... "Pro mě jsou Slavonice místem setkání s lidmi. Nejen s umělci, co sem přijíždějí, ale hlavně s místními. Mám ráda jejich opravdovost, která tak kontrastuje s virtuální realitou městského života," říká mladičká vdova Markéta Trubáčková ve své dílně u náměstí, kde si parta turistů maluje vlastní hrnečky.

"Moc hezké městečko," rozplývají se výletníci nad výstavkou vzácných dobových fotografií v klenutém sále malé galerie. Je tu i blízký mařížský zámek se vzorně udržovanou zahradou. "Můžete se jít na něj podívat," říká dívka, hlídající expozici. "Uvidíte holé zbytky zdí, co mizí v bujném porostu. Komunisté nechali zámek vyhodit do vzduchu." "A co tu ještě máte zajímavého?" ptají se návštěvníci. "Nudu," vyhrkne upřímně slečna. "Nic se tu neděje. Chci vypadnout. Je to tu taková renesanční díra."


Může se hodit

CO JEŠTĚ VIDĚT:

Poutní kostel Božího těla nad Slavonicemi. Poutní kostel v lesích Monserat. "Zámek Šípkové Růženky" v Českém Rudolci. Židovský hřbitov v Dolním Bolíkově. Český mini-Montmartre Maříž, pražskými umělci probuzenou pohraniční vísku. Hrad Landštejn. Výstava In memorian Kryštof Trubáček v rakouském Fratres v galerii Museum Humanum od 16. června.

JAK SE TAM DOSTAT:

Z Prahy po dálnici na Brno, odbočit na Jihlavu a pak přes Telč a Dačice, nebo z dálnice odbočit na Benešov a jet přes Tábor, Jindřichův Hradec a Novou Bystřici.

CO VYZKOUŠET:

Malování keramiky v mařížské keramické dílně. Potisky na látky v textilním ateliéru Zuzany Krajčovičové. Obchůdek U dobré duše s nabídkou ručně dělaných výrobků.


Ve Slavonicích mohou turisté pozorovat nádherná okna s freskami.

Ve Slavonicích si člověk připadá jako kdyby vešel do minulosti.

Malebnost Slavonic vynikne i při pohledu na zdejší náměstí shora. Co dům, to architektonický skvost.

Stovky let staré domy zdobí krásná sgrafita.