Vždy večer před Thaipusamem je na zdobeném kočáře převezen obraz boha Subramhaniana z chrámu Šrí Mariamman do chrámu Nattukotai na západním předměstí Georgetown, asi 6 km od centra. Obraz je následován procesím oddaných, pokračujícím i dnes, kteří přinášejí oběť za přání, jež se jim, samozřejmě za přispění Subramaniana, v uplynulém roce vyplnila.
Tisíce hinduistů se má během tohoto svátku přijít poklonit a přinést obětiny ve formě kokosu, mléka, květin. Některým z nich však obyčejná obětina nestačí, a tak přinášejí obětiny masochistické: nechají si propíchnout tváře trojzubci, mléko nesou v nádobkách zavěšených na háčcích zapíchnutých do těla nebo provádějí ještě jiné kousky. Takovým obětinám se říká kavadi a oddaným, kteří je nesou „nosiči kavadi“. Možná stojí za povšimnutí, že tento svátek je v samotné Indii zakázán a legálně se proto slaví jen v Malajsii a Singapuru.
Oddaní mají procházet po stanovené trase od chrámu Šrí Mariamman k chrámu Nattukotai. Vyrážím pěšky na ulici Dato Keramat vedoucí k chrámu Nattukotai. Ještě předtím jsem se byl podívat před chrámem Šrí Mariamman, ale tam už se po zemi válelo jen pár rozbitých kokosových ořechů.
Teď, když je obraz boha Subramaniana v chrámu Nattukotai (vrátí se, opět v čele procesí, pozítří ráno) se všechno důležité asi děje tam. Už na ulici Dato Keramat je vidět, že se něco děje. Před hinduistickým chrámem jsou rozbité ořechy a na ulici stojí každých 200 nebo 300 metrů něco jako provizorní svatyně, postavená z bambusu a palmového listí. Uvnitř je vysvěcená soška a před nimi, přímo na silnici, nakreslené barevné obrazce. U některých svatyní je dokonce i „občerstvovací“ stanice, kde si oddaní podnikající tuhle pouť mohou zdarma dát limonádu. Svatyň a stánků neustále přibývá a začínám míjet i Indy směřující stejným směrem jako já. Nesou nádobky s mlékem a květiny.
Asi tak v polovině trasy se přede mnou objevují první nosiči kavadi. Jedni jsou přímo obsypáni maličkými nádobkami s mlékem nazývanými paal kudam, které visí na háčcích zapíchnutých do jejich těla. Jiní mají do zad zapíchnuté háky, od nichž vedou provazy, které táhnou dalšího člověka. Jelikož oddaný většinou táhne jako kůň, jsou provazy napnuté a háčky napínají kůži na jeho těle. Vypadá to hrozivě, nikde ale není vidět žádná krev. Ani na tvářích, které mají oddaní propíchnuté tenkými tyčkami zakončenými trojzubci (Šivův symbol, to on stvořil Subramaniana). Oddaní prý necítí žádnou bolest, čehož částečně dosáhli i přísnou vegetariánskou dietou drženou celý měsíc před Thaipusamem.
Pohled je to zvláštní. Tím spíš, že na tvářích nosičů kavadi není vidět žádná bolest, naopak ještě u svatyň po cestě tancují a snad si to i užívají. Spolu s nimi tancují i další hinduisté kteří je doprovázejí. Řady lidi pomalu začínají houstnout, už se musím začít prodírat. Svatyně přibývají na pompéznosti, začínají na nich být nakresleni hinduističtí bohové a vedle oltářů se občas objeví i vodotrysk nebo květinová skalka. Skoro na každém z nich je jméno sponzorující firmy. Zrovna teď jdu kolem Siemens, AMD a Hewlett-Packard.
Dav je většinou soustředěn kolem nosičů kavadi, kteří pomalu jdou k chrámu Nattukotai. Teď už ale vidím další zvláštnost. Některým oddaným nejsou dost ani nádobky s mlékem zavěšené na těle, ani háky zapíchané v zádech, protože na sobě mají celou konstrukci, až tři metry vysokou, zdobenou třásněmi, motivy vyřezanými z polystyrénu nebo květinami.
Konstrukce drží na tyčích zasunutých přímo do těla nosiče. Těmhle konstrukcím se říká vel kavadi a jsou pravděpodobně nejbizarnějším průvodním znakem Thaipuasmu. Celé procesí mi teď trochu připomíná naše prvomájové průvody. Taky tu jsou transparenty (ve formě už zdálky viditelných vel kavadi), taky se tu prodává občerstvení (místo párků s hořčicí ale vegetariánská rýže, nudle se zeleninou a místo piva sojové a kokosové mléko, nebo jahodový a pomerančový džus), jen je to celé asi 100× spontánnější a zajímavější.
Přicházím ke chrámu Nattukotai. Před ním je na zemi velké hromada rozbitých kokosových ořechů a dovnitř proudí davy hinduistů. Přinášejí svoje obětiny a zanechávají je v chrámu. Nosiči kavadi jsou zbaveni háků zapíchaných do těla a tyček trčících z jejich tváří a i vel kavadi se stávají obětinou bohu Subramanianovi. Pro oddané tu cesta končí, ale příští rok sem přijdou znovu, obzvlášť pokud se jim během následujícího roku vyplní další přání.
Ještě jsem se ani nestačil vzpamatovat a je konec. Poslední kokos je rozbit, poslední tyč vyjmuta z těla oddaných. Tato na první pohled bizarní zkušenost mě přivádí ke srovnání Thaipusamu s piercingem, teď tak módním v evropské kultuře. Pro většinu lidí ze Starého kontinentu bude Thaipusam pravděpodobně jen další nepochopitelnou věcí stejně nepochopitelné malajské kultury. Malajci berou Thaipusam jako formu poděkování za splněná přání a důkaz vděčnost svému Pánovi. Evropani berou piercing jako… jako způsob zkrášlení svého tělo, jako způsob být odlišný. Co z toho má hlubší smysl?
Další reportáže a fotografie Davida Kučery na adrese: http://www.bbraun.cz/cesty/
 Čím víc rozbitých kokosů, tím víc štěstí. |
 Obětiny ve formě nádobek s mlékem. |
 Rozbít si kokos znamená mít štěstí. |
 Pohled na oddané je někdy drastický, oni jsou však v transu a necítí bolest. |
 Nejatraktivnější jsou vel-kavadi, nosiči barevných konstrukcí, které mají doslova připíchnuté k tělu. |
 Z ran, do kterých jsou vpíchnuty háky, neteče krev. |
