Dnes se tu ve věkovité temnotě vlní jen solný kámen - někde průzračný, jinde mléčně bílý, šedý, nazelenalý či žlutavý. To všechno jsou barvy soli, druhy soli.
Podél solných stěn občas proběhne pramínek světla stékající do kádí obrostlých krystaly soli. Šum solných potůčků a pravidelný ťukot slaných kapek jsou asi jedinými zvuky temnoty, když elektrická světla zhasnou a v dolech dozní hluk lidí. Sto či dvě stě metrů pod zemí se zdá, že soli patří vše - prostý kuchyňský sluha se tu stává skutečným pánem.
Sůl pokrývá stropy a stěny, obrůstá staré žebříky, dřevěné rýny, podpěry a výdřevy, jednoduché vozíky i sáňky s bečkami, které vypadají, jako by tu stávaly od středověku.
Někde tvoří sůl jen hrbolatý povlak, jinde vyrůstá do kulovitých "puchýřů" či velkých krychlových krystalů a v některých místech vytváří i tenké krápníky, jehličky či dokonce solné "vlasy" vyrůstající ze stropů prosolených jeskyní.
Na některých místech září sůl jako diamant, jinde je smutně šedá jako podzimní obloha.
|
|
Slaný nos Jana Křtitele
V chodbách a jeskyních lze narazit na mnoho věcí ze soli, které udělali lidé pro sebe i pro jiné lidi, pro návštěvníky zdejších dolů.
Už před 150 lety si anglický návštěvník poznamenal: "Je tu kaple svatého Antonína, nejstarší v těchto dolech -byzantinská stavba se sloupy, oltářem, křížem a sochami svatých v životní velikosti, to vše zdánlivě z černého mramoru, ale ve skutečnosti tak slané jako Lotova žena, jak jsem zjistil, když jsem přiložil svůj jazyk k nosu svatého Jana Křtitele." (Podle Bible se Lotova žena proměnila v solný sloup, když se přes Boží zákaz podívala zpět na zanikající Sodomu.)
Hluboko pod zemí narazí návštěvník na solné svaté, jako je Jan Nepomucký, na slané krále a královny, na horníky, vojáky i trpaslíky ze soli.
Ze stěn vystupují solné oltáře a šedavé rytiny, taktéž ze soli. Ze stropů jeskyní sestupují obří zářící balony lustrů, vyrobené z průzračné soli, která si na pohled nijak nezadá s křišťálem.
Osleplí koníci a vypalovači
Ale nejzajímavější přece jen zůstává to, co dokázala udělat sama příroda a tisíce pracujících horníků, kteří zde po staletí dobývali sůl. Zbyly po nich rozlehlé jeskyně s fantasticky zprohýbanými stěnami a dlouhými dřevěnými či solnými schodišti, která končí v neznámé temnotě.
Dílem tisíců neznámých jsou i masivní převisy, strmé stěny a mohutné pilíře zbrázděné pravidelnými rýhami po těžbě. Muži beze jména postavili obří dřevěné jeřáby a soustrojí na tahání vozíků s vytěženou solí. Kdysi je poháněli lidé a také koně, pro které se důl stal jediným, doživotním domovem - nebo vězením. Jsou to však jen památky na dávné časy.
Dnes už tu nikdo nepotká osleplé koníky ani polonahé muže, divoce pokřikující při tvrdé práci v mihotavém světle kahanů.
Po dolech už nechodí "vypalovači" - muži se slaměnými věchty na tyčích, kteří riskovali život, když nastrkovali své dlouhé hořící "pochodně" do chodeb i jeskyní a čekali, zda metan, hromadící se u stropu, vybuchne, nebo jen neškodně vyhoří. Jejich nebezpečnou práci odstranila tak jednoduchá věc, jako je větrání.
Doznělo i bušení kladiv, rachocení krumpáčů, vrzání vozíků a dřevěných soustrojí i dunivé výbuchy náloží uvolňujících další a další solné balvany.
Bengálské ohně, s nimiž kdysi průvodci osvětlovali cestu návštěvníkům, už nevytvářejí na stěnách iluzi nebe plného oblačných beránků. Ani chodby ozářené elektřinou nijak nepřipomínají ty cesty do pekel, o nichž píší návštěvníci z dávných dob. Zbývá jen mihotání světel v podzemních potůčcích a jezírkách slané vody.
|
MŮŽE SE HODIT Kdy na prohlídku Prohlídka dvoukilometrové podzemní trasy trvá asi dvě hodiny, až hodinu trvá sestavení skupiny pro jednotlivé turisty. Otvírací doba od poloviny dubna do poloviny října od 7.30 do 18.30, ve zbývající části roku od 8.00 do 16.00. Zavřeno 1. ledna, v první den velikonočních svátků, 1. listopadu, 4., 24. až 26. a 31. prosince. Jak se tam dostat Wieliczka leží asi 15 kilometrů východně od Krakova, u silnice E40 |
Sláva Velké Soli
I Poláci vědí, že "sůl je nad zlato". V jejich případě platilo toto přísloví snad ještě více než u Čechů. Ti měli Kutnou Horu, jejíž stříbrné doly byly oporou moci českých králů.
Ve středověkém Polsku sehrávala podobnou úlohu Velká Sůl čili Magnum Sal, jak se latinsky říkalo Wieliczce. Důchody odsud, z jediného místa v rozlehlém Polském království, tvořívaly až třetinu všech příjmů polských panovníků.
Sůl se ve Wieliczce získávala od pravěku, ale teprve před 800 lety začal vznikat rozlehlý svět solných chodeb, jeskyní, kaplí a chrámů. Do té doby se k výrobě soli používala hlavně solanka, prosolená voda vytékající z podzemí Wieliczky. První zařízení na odpařování solanky tu vznikla už před 5500 lety.
Už před šesti stoletími začali zdejší podzemí obdivovat první "turisté". Ti se do Wieliczky hrnuli už v 15. století, snad i za časů husitských válek. Po rozdělení Polska se novým pánům, Rakušanům, podařilo zpopularizovat solné doly natolik, že některé anglické průvodce z 19. století obsahovaly obsáhlý popis Wieliczky - a jen stručnou zmínku o přilehlém Krakově, kdysi hlavním městě Polského království.
Dvě stě metrů pod zemí se zdá, že soli patří vše - prostý kuchyňský sluha se tu stává skutečným pánem.
