Ranní imprese
Ještě v polospánku odmítám atak taxikářů, kteří se mi snaží vnutit předražený odvoz do centra. Na pohádku o sedmi kilometrech a pouhých deseti eurech reaguji rozborem místopisu. Nejsem tady poprvé a navíc mě tady už jednou před dvěma roky oškubali. Dvacet minut pěší chůze mi alespoň rozproudí krev. Bohužel musím i s batohem. Směnárna „ne rabota“ a úschovna zavazadel vyžaduje poplatek předem.
Sytě oranžové sluneční paprsky propůjčily bystré hladině Vardaru zlatistý lesk, u krajnice čtyřproudého bulváru chuďas vleče dvoukolák, občas se mihne osamělý vůz.
Většina obchodů má doposud uzamčené rolety: tam, kde zanedlouho budou spěchat davy lidí, zatím polehávají toulaví psi.
Pouze kolem tržiště začíná být živo. Zemědělci pečlivě rovnají úrodu, na svoji každodenní štaci vyrazili s pojízdnými pultíky prodavači křupavých preclíků. Pomalu se zaplňují kavárenské stolky, studená kamenná dlažba lačně nasává teplo nového dne a zvolna se ohřívá.
Bit Pazar – nová šichta začíná
Každá přibývající minuta kreslí do tváře města jiný obraz. Podobně jako roční období nebo historické epochy.
Střet kultur
Dlouhá staletí osmanské vlády zásadně poznamenala podobu Skopje. Bosenské Sarajevo bývá považováno za předsálí Orientu, tady ovšem východní živel přesvědčivě vítězí.
Ačkoli Skopje ještě leží na našem kontinentu, duchem již pošilhává spíše k přední Asii. Islám se zde prolíná s pravoslavím. Svůj životní prostor tu sdílejí slovanští Makedonci, Albánci, Turci či Romové, před několika lety též opětovně zahájila aktivity židovská obec. I z názvů městských částí ovane ucho středoevropana exotický dech: Gazibaba, Čair, Taftalidže...
Chrám sv. Dimitrije nedaleko Starého mostu
Odlišnou retrospektivu nabízí jmenný seznam ulic v moderní části. Takže - procházku do minulosti můžeme zahájit na Bulváru Marxe a Engelse, poté zabočit do Leninovy ulice, případně pokračovat ulicí Maršála Tita nebo Třídou Partyzánských oddílů až k Bulváru Říjnové revoluce. Ale pozor, nejde o žádný zakonzervovaný skanzen. V Makedonii se na období socialistické Jugoslávie pohlíží převážně s úctou, protože tehdy se země poprvé (jako republika v rámci federace) zapsala do novodobých atlasů světa.
Moderní část s náměstím Makedonija a hřebenem Vodna v pozadí
Ve stínu Padišáha
Copak asi může mít společného makedonská metropole a Karel May? Kupodivu dost. Vždyť Skopje není nic jiného než onen starý turecký Uskub, kolem něhož se odehrávala dobrodružství literárního hrdiny Kara ben Nemsího. Možná si vzpomenete na chvíle strávené nad vzrušujícími stránkami románů „V zemi Škipetarů“ a „Žut“, začleněných do cyklu „Ve stínu Padišáha“. Punc tajemna Skopje neztratilo.
Nad historickým jádrem se zdvíhají strohé masivní hradby pevnosti Kale, odkud se za svěžích letních večerů do daleka rozléhají tóny temperamentního makedonského folklóru. Nedaleko od ní se skrývá komplex chrámu sv. Spasitele s velmi cenným ikonostasem.
Masivní hradby skopské pevnosti
Protipól k němu tvoří majestátní mešita Mustafy – paši. Vyvýšená poloha zvýrazňuje její dominantní postavení. Mešita se řadí k významným objektům osmanské sakrální architektury – nejen v rámci Makedonie, nýbrž i celého Balkánského poloostrova. Hladké kamenné zdi odrážejí palčivé polední slunce, díky kterému působí až hrozivým dojmem. Jakoby si duše příchozího měla uvědomit, že před Bohem své neřesti nezatají. Raději se rychle stahuji do vlídných stinných uliček v „podzámčí“.
Diamanty a rez Bit Pazaru
Bit Pazar. Srdce starého Skopje. Labyrint titěrných nízkých krámků, působivých zákoutí a skvostů tureckého stavitelství. Pod kupolemi lázní Čifte amam již nesmývají prach obchodní cestující, interiéry byly přestavěny na výstavní prostory.
Ovšem okolí tepe životem: Čaršija a Bit Pazar nejsou žádným divadlem pro turisty. Nejprestižnější místa pochopitelně obsadila nablýskaná zlatnictví, dále prodejny spotřebního zboží, ale též řemeslné dílny.
Hlavní tepna historického centra
Severní okraj přechází v gigantické tržiště, obklopené voňavými stánky s rychlým občerstvením. Nakoupit se tu dá cokoli – od oblečení, přes ovoce, zeleninu, sladkosti, až po pašované cigarety.
Občas se dá narazit na skutečné kuriozity: měděný kotel určený k pálení rakije, by asi naše celníky nepotěšil, zato originál plakátu z období 2. světové války, vyzývajícího k dopadení Tita a následné tučné odměně, je už slušný kousek. Stejně jako cena.
Stánky s občerstvením u tržiště
Den podle volání muezinů
Denní rytmus zde spíše než kostelní zvony řídí volání muezinů. Dopřávám si několikátý posilňující čaj uvnitř útulné čajovny, když jsem mladým majitelem slušně vyzván, zda bych jej nemohl dopít u venkovního stolku: „Odcházím do mešity,“ vysvětluje, “za deset minut budu zpátky“. I dveře přilehlých obchodů se chvatně zavírají a ruch na ulici polevuje.
Vstupuju do bočních okrajových uliček. Mávnutím proutku mizí veškerý lesk hlavní tepny. Kolem přeplněných kontejnerů se povalují roztahané kupy odpadků, mezi kterými se peleší opelichané kočky, nad hromadou zvířecích kostí a podobných nevábných zbytků se vznáší hejna much.
Přirozený vstup do města tvořil středověký most přes Vardar. Symbol Skopje. Bohužel, původní cestu protnula nová okružní komunikace. Tudíž se z něho stal odříznutý solitér. Na malebnosti ale neztratil. Dlouhá léta ho zakrývalo lešení, nyní poprvé si ho mohu vychutnat v plné kráse.
Kamenný most přes Vardar z 15. století – chlouba Skopje
Umlčený čas
26. července roku 1963 bylo Skopje vystaveno těžké zkoušce. Katastrofální zemětřesení připravilo o střechu nad hlavou více než třetinu obyvatel města, obětí na životech bylo okolo tisícovky.
Takřka na úpatí vrchu Vodna zůstal zachován neobvyklý památník běsnících živlů – bývalé železniční nádraží. Hodiny nad hlavním vchodem se zastavily v 5:17. Bývalá staniční budova dnes slouží muzeálním účelům.
Díky mezinárodní pomoci se rychle započalo s obnovou budov. Těžko říci, nakolik se výsledek povedl. Některé ukázky těžkopádné socialistické architektury jsou dosti šílené. Procházím se promenádou mezi betonovými věžáky. Nevlídné prostranství ožilo rázovitým trhem. Je konec srpna a desítky pultíků nabízejí učebnice. Nové i značně opotřebené.
Největší romské sídlo v Evropě
Následkem zemětřesení vznikla další, trošku kontroverzní zajímavost makedonské metropole: Šuto Orizari. Městská část, obývaná takřka bezvýhradně Romy. Odhad počtu obyvatel se pohybuje kolem třicet tisíc, čímž se řadí k největším romským sídlům Evropy. Právě jeho blátivá zákoutí vytvořila nezapomenutelnou kulisu známému filmu Emira Kusturici – Dům k pověšení.
Může se hodit Počet obyvatel: cca 507.000 Ostatní zajímavosti: vykopávky antického města Scupi – předchůdce dnešního Skopje, klášter Sv. Pantelejmona v Nerezi Skopje na internetu |
Text a foto: JAN DOUBRAVNICKÝ