Skialpinismus a jak levně na to

  • 17
Stále více českých lyžařů propadá kouzlu skialpinismu. Velehorské túry, jakými jsou například přechody sedel ve Vysokých Tatrách nebo výstupy na alpské štíty, jsou často jedinečným zážitkem. Jak levně pořídit skialpinistickou výbavu - v článku.

Skialpinismus je vlastně takový hybrid lyžování, horolezectví a turistiky. V německy mluvících zemích se nazývá skitouring, ve Francii randonne ski a mezinárodní agličtina si většinou vystačí pouze s tour.

Naprostá většina tuzemských skialpinistů má výbavu z bazarů. Předkládáme tedy několik osobních doporučení, jak nakupovat.

Lyže
Stačí jakékoliv sjezdovky, ale vyrábějí se i speciální vylehčené typy pro skialpinismus. Poznají se podle díry ve špičce lyže, protože jeden ze způsobů, jak nalepit na skluznice stoupací pásy, využívá právě tyto otvory. Teoreticky se za ně mohou lyže přivázat i při lezení strmých úseků s cepínem v ruce a mačkami na nohou, ale většina horolezců si je v tom případě připevňuje na batoh.

Lyže si kupujte na výšku postavy (pokud spíše chodíte a nepočítáte s příliš divokými sjezdy), nebo o deset až dvacet centimetrů kratší (pro krátké razantní oblouky v úzkých skalních kuloárech).

Nové lyže - bez stoupacích pásů - pořídíte kolem 19 000 korun. Osobně si je kupuju v bazarech za pár set korun a vázání si na ně nechávám přemontovávat v servisu. Je to tím, že při skialpových túrách spíše sedřu skluznice na skalách a kamení, než že bych prošlápl jádro. Lyže mi tak vydrží jen dva až tři roky. Stát se však může cokoliv a proto i já jsem v jednom příliš razantním oblouku v jedné tatranské dolině zlomil Dynastary těsně před vázáním.

Před sezonou v listopadu nechávám brousit hrany, zalepit nejhorší díry a namazat skluznice. Přijde to na tři sta korun, ale zato se v zimě dobře svezu.

Otázkou je, zda používat carvingy nebo lyže klasických tvarů. V cizině se už nové lyže nevykrojených tvarů neprodávají, výborně totiž točí a člověk se s nimi tolik nenadře jako s lyžemi klasických tvarů. Hůře se na nich ovšem bruslí v rovných úsecích a i dlouhé traverzy jsou namáhavější.

Pokud si kupujete vykrojené lyže, pozor na příliš širokou patku. Ta vás sice při výjezdu z oblouku na sjezdovce zrychlí, ale s těžkým batohem právě proto často způsobí potupný pád na záda.

Na nové carvingy si připravte pět až osm tisíc, na jeté dva až pět tisíc korun. Stará rovná prkna ovšem za těch pár stovek stojí také. Pokud berete lyžování jako dopravu z místa na místo, úplně vám budou stačit. Při jízdě v hlubokém měkkém sněhu nebo v prašanu se carvingům vyrovnají.

PŘEČTĚTE SI

Zvyšte si adrenalin na Haute Route

S lyžemi na Mont Blanc

Chopok - Ďumbier pěšky nebo na lyžích

Vysoké Tatry - nejmenší velehorské lyžování

Hřeben Malé Fatry je krásný, ale nebezpečný

Vázání
To je nejdražší součást vybavení. Musí být speciální a nové stojí od čtyř do deseti tisíc korun. Staré se dá koupit nejméně od tisíce korun nahoru. Ve velkých městech se dají koupit lyže s vázáním i za dva tisíce korun. Většinou jsou to vyběhané kusy z alpských půjčoven.

Nejvíce lidí u nás i v cizině používá osvědčenou značku Silvretta. Model 300 je nejlevnější (od 1500 Kč), ale pata nevyhazuje do strany. Modely 400 (od 2000 Kč) a 404 (od 3000 Kč) tuto vymoženost už mají.

Úplně nejnovější typ je plastový, nášlapný a nazývá se Easy Go. Už jsem však slyšel od kamarádů i zcela neznámých lyžařů stejný příběh - přelomila se zadní část.

Populární vázání s bezpečnostní patou i špičkou je Fritschi Diamir (8000 Kč). Někteří lyžaři ovšem tvrdí, že se jim při přepínání z chůze na sjezd v hlubokém sněhu zadrhává a oni ho musejí přepínat znovu.  

Občas se prodávají ještě značky vázání Koflach, Dynafit, Salewa a Petzl. Jsou to také  slušná vázání, ale nejsou tak rozšířená, aby na ně všude byly náhradní díly.

Zvláštní alternativou pro začínající nebo příležitostné skialpinisty je adaptér do normálního sjezdového vázání (1500 Kč). Pro chůzi se do vázání vloží plastová deska a dolů se jede v normálním vázání.

Stará vázání, která nesou jinou značku, bych si raději nekupoval. Jednomu příteli se rozpadlo vázání, když se chystal na dlouhý sjezd z alpského Watzmannu. Výjimkou z tohoto pravidla by mohly být jen velmi výhodné koupě za pár stovek korun na nenáročnou turistiku po Krkonoších nebo na první sezonu, kdy se uvidí, zda vás to plahočení se po zasněžených horách bude bavit či ne.

Boty
Skialpinistické skelety jsou kompromisem mezi tvrdostí lyžařských přezkáčů a měkkostí horolezeckých vázacích plastových bot. Nové stojí od pěti do sedmi tisíc korun, v bazarech se však dají sehnat už za tisícovku. Poznají se podle traktorové podrážky jako u pohorek a systému na uvolnění horní části boty pro chůzi. Bývá to pružina zezadu nad Achillovou patou nebo lanko s ovládám na nártu.

Dá se sice jezdit i ve vázacích horolezeckých duplexech, ale ty jsou dost volné a tak se v nich viklá noha. Navíc nemá vzadu oporu ve vysokém komínu. Vázací boty se tedy vyplatí jen tam, kde čekáte spíše chození na lyžích než sjezdy. V tom případě můžete ovšem vyzkoušet i obyčejné kožené pohorky, které mají na patě a špičce drážky pro upnutí maček.

Stoupací pásy
To je ještě jeden výdaj, který nelze obejít. Bez nich to prostě do kopce nejede. Vím o čem mluvím, protože má šetřivá žena nejprve nechtěla před mnoha lety dát dva tisíce korun za jeden pár, a tak jsme jeli do Krkonoš s novými lyžemi a vázáním bez nich. Po prvních pár krocích z harrachovské Krakonošovy snídaně na Pančavskou louku bylo vše jasné a hned po víkendu jsem nesl čtyři tisíce na dva páry pásů do obchodu.

Nejezdím moc a ani málo a první pásy mi vydržely osm let. Třikrát jsem je mezi tím namazal speciálním lepidlem, které v tubě stojí něco přes stokorunu. Lepidlo se dá obnovit i nažehlením ze speciálního pásu papíru, což přijde na nějakých dvě stě korun.

Kdo sežene pásy v metráži, vyjde ho mu nákup levněji. Potom stačí dokoupit a přinýtovat kovové úchytky za pětistovku a můžete se radovat, že jste další pětistovku ušetřili.

Hůlky
Stačí obyčejné sjezdové. Pokud možno o něco delší než normálně, protože se o ně budete opírat podobně jako na běžkách. Důležitý je tedy také dobrý pásek na ruku, který nepřetrhnete v prvním stoupání.

Závodníci používají běžecké kevlarové dlouhé hůlky, ale pro nás turisty jsou ideální teleskopické. Nejlepší jsou třídílné. Vyrábí je jediná česká firma Lenel (do 1000 Kč). Zahraniční jsou obvykle k mání od tisícovky výše. Pokud je budete používat i v létě na vysokohorskou turistiku, počítejte se životností okolo pěti let. Více díky otřesům materiál nevydrží.

K čemu je dobré roztahovat a stahovat hůlky? Při přepravě vlakem či autem zabírají málo místa, na horolezeckých úsecích se vejdou do batohu, při sjezdu a strmém výstupu se zkracují a při jízdě po rovině se dávají na maximum délky, aby se o ně mohl lyžař opřít a zrychlit stoupání. Při dlouhých traverzech se vyplatí vyšší hůlku zkrátit a spodní prodloužit, aby byly ruce ve stejné výši.

Přípravky pro traverzy
Prodávají se také jakési mačky, které se vkládají mezi botu a vázání. Při kroku se tedy zdvihnou a při dokročení na sníh se zabodnou. Na tohle zařízení si připravte okolo tisíce korun.

Není nutné, ale zpříjemní dlouhé prudké traverzy, ve kterých tak není potřeba pořád stát na hranách a čekat, kdy lyže ujedou. Nouzově se s tímto přípravkem dá jít i do prudkého ledového či firnového kopce.

Lavinový hlásič
V cizině se mu říká pieps, v Česku pípák. V Alpách je to standardní výbava pro lyžařské túry, pomalu se prosazuje i u nás. Je to krabička, která se popruhy připevní pod bundu na prsa. Neustále vydává standardní signál, na který jsou napojeny všechny evropské i světové záchranářské organizace. Když vás zavalí lavina, najde vás záchranář téměř okamžitě. Pokud kolega vyvázne z laviny bez úhony, přepne pípák na příjem, a najde vás také. Pípáky stojí od šesti do dvanácti tisíc korun.

K pípáku patří ještě lavinová sonda (1000 Kč), což se skládací dlouhá tyč na propíchávání laviny při hledání zasypaných, a skládací lopata (1000 Kč). Lopatu si kvůli vysoké ceně mnozí turisté raději vyrábějí sami z násady na smeták a obyčejné hliníkové lopaty na uhlí.

Recodestičky.
Levnější náhrada pípáku se jmenuje reco (někdy též recco). Jsou to destičky z kovu, na který reagují záchranářské vyhledávací přístroje. Bývají zašité v oblečení, ale nejlepší jsou v botách. Bundu si v horku lyžař sundává, destičkou na krku se člověk může uškrtit, batoh před lavinou raději strhává a čepici si lavina vezme sama. V každém případě jakýkoliv kus výstroje s nápisem reco zvyšuje šance na vaše nalezení v lavině.

Další rady na zpříjemnění života na sněhu

Svrchní oblečení je nejlepší gore-texové, protože přes poledne při výstupu bývá horko a lyžař se potí, kdežto na vrcholu v podvečer je zase strašná zima. Kalhoty a bunda však přijdou na deset tisíc korun. Mnohé ostatní -texy sice slibují modré z nebe, ale použijete-li obyčejný šusťák, jste na tom mnohdy stejně.

Já však jezdím v obyčejných elasťákách za osmdesát korun, přes to ve vánici navlékám šusťákové kalhoty za tři stovky. Nahoře již nejméně sedm let nosím šusťákovou bundu za šest stovek. V obyčejném šusťáku musí lyžař dávat pozor na včasné větrání, protože jinak se zpotí a na první zastávce mu bude od mokrého oblečení zima.

V každém případě se vyplatí návleky, protože si neroztrháte své drahocenné kalhoty a zároveň vám do bot nenapadá sníh.

Spodní oblečení by mělo být z fleecu nebo polartecu, což je v podstatě to samé. Bunda přijde na dva tisíce korun.

Spodní prádlo se doporučuje z funkčního materiálu. V česku je dominantní Moira, protože je nejlevnější. Funkční prádlo je jedna z mála věcí, na jejíž funkci stoprocentně věřím. Veškerý pot se totiž touto látkou odvádí do fleece a tím zase do gore-texu a ven. Neplatí to sice ve velkém vlhku, ale to bývá na lyžích málokdy. Když je díky prádlu tělo v suchu, není mu taková zima, jako když zastavíte a jste mokří jako myši. Když mluvím o prádle, myslím tím naprosto vše - triko, dlouhé spodky a ponožky.

Čepice nebo čelenky se používají z windstoperu. Je v nich docela teplo a sají pot. Ze zkušenosti mohu doporučit kukly se štítkem. Ve vichřici chrání krk jako šála a štítek brání poryvům sněhu do očí. Za sluníčka stačí spodek ohrnout nad uši a je z ní dobrá ochrana před sluncem.

Brýle na dlouhé túry se vyplatí nosit dvoje. Jedny obyčejné černé, které chrání oči ze všech stran před sluncem, ale obličej pod nimi dýchá a ony se nezamlžují. Ty používám na výstup a stojí mne vždycky koncem léta v supermarketech mezi dvaceti a sto korunami. Na sjezd v hlubokém sněhu nebo za vánice je dobré nasadit normální lyžařské brýle, které jsou jen trochu zabarvené. Nejlepší je asi šedá barva proti slunci nebo oranžová, která zvýrazňuje reliéf terénu v mlze. Do lyžařských brýlí nepadá sníh a při rychlé jízdě v nich neslzím, což jsou nectnosti, kterými mne častují sluneční brýle.

Rukavice také beru dvoje. Na výstup prstové a na sjezd, když už mám prsťáky propocené nebo promočené od sněhu, si nasazuji palčáky, aby mi nebyla zima. Pokud během sjezdu počítám s horolezeckým slaněním, prstové rukavice si samozřejmě nechávám.

Horolezecké věci jsou stejné jako vždycky na zimu. Pro jistotu s sebou vozím aspoň jednu ledovcovou a dvě obyčejné skoby, kladivo, dvě smyčky, patnáct metrů lana, sedák, pár karabin a vklíněnců a slaňovací karabinu HMS. Některé sjezdy jezdím v helmě a s kladivocepínem za pasem. Čert nikdy nespí.

Při vícedenních túrách se hodí vyzkoušené tábornické vybavení. Dvě noci se dají přežít ve spacáku a v bivakovacím pytli, ale déle je to už nepříjemné. Na sníh se hodí samonosný stan, který se nemusí kotvit. V hlubokém sněhu totiž těžko zabodnete kolík. Spacák je lepší raději větší, protože se do něj obvykle soukáte ve více oblečení než jsou tričko a trenýrky. Nový bych si dneska kupoval jen z dutých vláken nebo z mikrovlákna, protože jejich kvalita již dohonila peří. Rychle schnou a i mokré jakž-takž hřejí.

Vařič na sníh je vhodný jedině benzínový. Sice s ním nemůžete vařit v zavřeném stanu, protože by vás otrávil kysličník uhelnatý, ale za to máte záruku, že jídlo vždycky uvaříte. O zamrzajících plynových neřku-li lihových vařičích to říci nelze.

Ani na odpolední vycházku na lyžích s sebou nezapomeňte vzít lékárničku, čelovou lampu, pojistku, mapu, busolu a něco peněz.

Cesta od Chopku (v pozadí) k Ďumbieru.

Trasa na Mont Blanc

Lyžování v terénu

Lyžování v terénu