„Kdyby nebyli všichni kolemjdoucí Číňani, Malajci nebo Indové, člověk by se mohl cítit skoro jako někde v západní Evropě nebo v Americe. Moderní budovy, všudypřítomná zeleň, bezvadné silnice, sem tam nějaký kostel,“ popisuje první dojmy dvaadvacetiletý Tomáš Bauer z Hradce Králové, student pražské VŠE, který ve lvím městě (do češtiny přeložený název města v sanskrtu) jeden semestr studoval.
„I když takhle to v Evropě vlastně nevypadá - v Singapuru je totiž všechno o dost lepší,“ upřesňuje.
Naráží na míru všeobecné upravenosti a čistoty. Uklizené jsou nejen parky a ulice, ale i stanice metra, zastávky městské hromadné dopravy s okouzlující zkratkou SMRT a čisto bude mít i každé sídlištní bistro.
Svou posedlostí čistotou jsou Singapurci proslulí. Známý je třeba zákaz žvýkání, který byl zaveden jako opatření proti plivání vyžvýkané pryže na chodník, poněvadž následné „odžvýkačkování“ je nejen pracné, ale v podstatě téměř nemožné.
A když se v Singapuru něco zakáže, znamená to, že se to taky bude dodržovat. České švejkování tady neobstojí.
Singapur - město zákazů
V Singapurcích se mísí to nejlepší z čínské zdrženlivosti a britského gentlemanství, které zřejmě zdědili z koloniálních časů.
Město založil v roce 1819 sir Thomas Stamford Raffles z Britské koloniální společnosti a až do druhé světové války fungovalo jako důležitý koloniální přístav a strategické místo s početnou vojenskou posádkou. Armáda má silnou pozici dodnes, na tak malý stát připadá 50 000 profesionálních vojáků!
Asi proto je tu tak bezpečno, že to člověka znalého divokých poměrů v okolních státech skoro vyvede z konceptu.
„Moje největší pozitivní překvapení byla právě bezpečnost, slušnost, poctivost. Snad jsem nezaznamenal jedinou snahu o nějaké neslušné obohacení,“ říká Tomáš Bauer.
„Byl jsem třeba se svojí kamarádkou Melissou v obchodě a ona tam omylem shodila nějaké zrcátko a to prasklo. Přestože to nikdo neviděl a já ji usilovně přemlouval, aby to nedělala, nedala si říct, že prý musí, šla a rozbité zrcátko zaplatila.“
Working hard, not smart
Singapurci vynikají ještě jednou vlastností - obrovskou pracovitostí. Ranní metro je plné perfektně upravených žen a mužů v nažehlených kostýmcích a oblecích, kteří poté, co si na cestě dají podle asijského zvyku rýži k snídani, zapadnou do kanceláří a do osmi, devíti, deseti hodin večer z nich nevylezou.
Soustředění na výkon je skutečně obrovské a začíná už ve školách, kde se mimochodem učí některé předměty anglicky, ačkoli rodná řeč většiny obyvatel je mandarínská čínština.
Už dvanáctileté děti tak švihají anglinu s roztomilým, byť trochu matoucím čínským přízvukem a jednu dobu v televizi kraloval souboj dvou družstev malých holek vedený v angličtině.
Fakt je, že pracovat hodně neznamená automaticky pracovat efektivně. „Z okruhu tamních studentů, se kterými jsem chodil na hodiny, jich mnoho buď současně při studiu pracovalo, anebo trávili snad veškerý volný čas zase ve škole, často velmi neproduktivní prací na týmových projektech a případových studiích. Musím dát za pravdu jednomu učiteli, který poznamenal, že ´Singaporean students work hard but they don’t work smart´, tedy pracují pilně, ale ne chytře,“ upozorňuje Tomáš Bauer.
Singapur je bohatý nejen v porovnání se sousedními státy. Například HDP má na hlavu dvakrát vyšší než Česká republika.
Přesto hodně lidí zastává podřadná pracovní místa a pracuje za relativně málo peněz, protože minimální mzda tady neexistuje.
To, jak si na živobytí vydělat, je jen jedna strana problému. Ta druhá je, za co utratit. Na výběr toho totiž není mnoho.
Singapur je malý placatý zastavěný ostrov, pozemně spojený jedině s Malajsií. Jeho pláže sice lemují efektní řady lodí čekajících na povolení vjezdu do přístavu, ale ke koupání jsou dost nepoužitelné.
Celý rok je nesnesitelné vedro - nejnižší teplota, kterou ve městě kdy naměřili, byla 18,5 °C! A kromě hudebních klubů, které jsou spíše noční záležitostí, zdejší relativně slabé kulturní vyžití neodpovídá rozměrům velkoměsta.
Většina Singapurců tak ve volném čase chodí na golf a nakupuje. Obrovská obchodní centra určují charakter města a obzvlášť levnou elektronikou jsou zdejší lidé posedlí.
Toho, že někdy není moc do čeho píchnout, si dobře všimla i spolužačka Tomáše Bauera ze stejné fakulty Magdalena Zemanová (24), která tu také semestr studovala.
Žít tu dlouhodobě? Ani za nic
„Dlouhodobě bych zde nechtěla žít ani za nic, jak se říká. Singapur je sice moderní město s vysokou životní úrovní, ale postrádám zde jakékoliv volnočasové vyžití,“ stěžuje si Magdalena.
Moře je dost špinavé kvůli čilé lodní dopravě, takže koupání s výjimkou jedné přeplněné pláže nepřipadá v úvahu. Sportovat se podle ní dá jedině v klimatizovaných fitness centrech. Na jízdu na kole, kolečkových bruslích nebo procházky po městě se totiž člověk v tom horku vzmůže jen těžko.
„Místní by asi nesouhlasili, ti venku sportují, jenže pro mě to vedro bylo vyloženě k nevydržení. O výletech do přírody ani nemluvím, přírodu tady tvoří výhradně prales, nebo spíš jeho zbytky,“ vypočítá Magdalena.
Báře, která v Singapuru studuje, chybí možnost sportovat venku.
„Protože jsem zvyklá se hýbat, přišla na řadu klimatizovaná posilovna, kterou jsme měli přímo v areálu školy.“
Pozoruhodné přitom bylo, že z dívek tam potkávala jen zahraniční studentky, po místních jako by se slehla zem.
Magdalena tak dala největší část svého rozpočtu na výlety do okolních zemí. Tipy, kam a jak se co nejlevněji ze Singapuru podívat, si přečtete v samostatném rámečku.
Úplně jinou zkušenost má další mladá Češka, třiatřicetiletá Jana Leong-Skorničková. Do metropole nad rovníkem ji nepřivedla škola, ale láska. Do Singapuru se totiž přivdala.
Singapurské manželství
Jana Leong-Skorničková se narodila v Sokolově, ale víc než Češka je světoběžník. Pět let kočovala po Indii jako terénní botanička a žila víceméně z batohu. V legraci říká, že „doma“ je všude, kde spala nejmíň třikrát.
S manželem Singapurcem se potkala v roce 2001 v Indonésii. Pár let za sebou létali, před třemi lety s ním začala žít na plný úvazek. Vzali se a Jana vyvdala dvě děti. Stěhování nad rovník sice nebrala na lehkou váhu, ale žádné vnitřní boje neřešila.
Jana se svým singapurským manželem
„Těch devět tisíc kilometrů zrovna není jako z Prahy do Brna, ale Singapur jsem měla ráda od začátku. V ostatních zemích Asie člověk neví, co bude zítra, zatímco tady je všechno jasné a předvídatelné. Taky proto je to skvělá základna pro objevování Asie. Když toho máte dost, jedete se zrekreovat do Singapuru.“
Botanička se specializací na zázvory pracuje v Singapurské botanické zahradě. Zahrada funguje už téměř 200 let, otevřeno má do půlnoci a vstup je zdarma. Skvělý tip pro každého návštěvníka Singapuru.
Není divu, že milovnici přírody bujaře zelené město učarovalo.
„Miluju všechny národní parky a rezervace, které tu máme, a překvapilo mě, že je tu víc zeleně, než by člověk očekával. Singapur se snaží být zahradní město, a tak je zeleň úplně všude. I silnice jsou v podstatě tunely mezi stromy, všude se pne a plazí něco zeleného,“ líčí nadšeně Jana.
S manželem bydlí na severu města ve čtvrti Woodlands hned u mostu, který spojuje Singapur s Malajsií. Byt mají v paneláku, stejně jako absolutní většina Singapurců.
„Země je drahá, domy šíleně malé a zahrady mají velikost jednoho až dvou parkovacích stání,“ vysvětluje Jana.
Protože je ze smíšeného manželství, kamarádí se jak s Čechy, tak se Singapurci. „Všichni tady mluví anglicky, takže přátelství nebrání žádná jazyková bariéra, o Vánocích třeba peču se singapurskými kamarádkami cukroví. S jinými Čechy jsme se stýkali hlavně přes ambasádu, která fungovala naprosto skvěle a kterou nám z nepochopitelných důvodů uzavřou.“
V celém Singapuru žije přes 4,5 milionu lidí.
Konec ambasády
Stovka Čechů na čtyři a půl milionu Singapurců se může zdát málo, ale zdání klame. Je to největší česká komunita v Asii. Několikrát za rok se potkávají právě na základě aktivit velvyslanectví.
S tím ale bude brzo konec, 30. června tady české oficiální zastoupení skončí. Už teď neprovádějí žádné konzulární úkony, takže pokud si chcete dát vyměnit pas, zažádat o vízum nebo třeba ověřit podpis, máte smůlu.
Mladá paní Leong-Skorničková je z toho zklamaná. „Byl to jediný bod jistoty v Asii nejen pro Čechy ze Singapuru, ale i z okolních zemí.“
Vzhledem k tomu, jak intenzivně do města zakořenila, může dobře srovnávat českou a singapurskou mentalitu. „Jsme oba malé národy obklopené velkými. Z toho vyplývají podobné pocity, jako třeba strach o vlastní identitu.“
A co jiného spojuje Čechy a Singapurce? Věřte, nebo ne, jsou to škodovky. Jedna místní taxislužba totiž používá výhradně Škodu Superb.
Jinak se ve zdejších obchoďácích dá lehce sehnat české sklo a většina Singapurců tuší, že Praha je krásné staré město v Evropě. Česko jako takové jim ale moc neřekne, staří ho zaměňují s Československem a věří, že tu pořád máme komunismus, a ti mladí se nechytají vůbec.
A co naopak Čech těžko překousne? To, že v celé metropoli není jediná hospoda, kde by nalévali české pivo. Ale třeba si to nějaký obchodník přečte a něco s tím udělá...
Co dělat v Singapuru(Podle Tomáše Bauera) Ve městě restaurace: Návštěva čínské restaurace Din Tai Fung je super zážitek. Já si ale ještě více užíval návštěvy některých z mnoha pouličních nonstop muslimských restaurací, kde jsou k dostání božské placky roti prata s kari omáčkou, ke kterým se nemůže pít nic jiného než čaj s kondenzovaným mlékem tea tarik. Možná to nezní nejlépe, ale opravdu to stojí za to. Když chcete vyjet na víkend Lodí se dá velmi dobře dojet lodí do Indonésie. Nejbližší indonéský ostrov je asi jen půl hodiny cesty. Úplně nejlépe a nejlevněji se dá ale jet autobusem do Malajsie. Za půl hodiny a 2,50 singapurských dolarů (cca 30 korun) se dostanete na velké autobusové nádraží v malajsijském Johor Bahru a odtud už za velmi nízké ceny dalšími autobusy kamkoliv dál po Malajsii. Zvláštní tip od Tomáše JÍDLO Singapurské speciality podle Jany Leong-Skorničkové Mezi národní jídla určitě patří chicken rice, což je grilované nebo v páře uvařené kuřátko, které se podává v kuřecím vývaru s pandanovými listy. K tomu patří ostrá omáčka z chilli papriček, česneku a koriandru a tmavá hustá sójová omáčka. Dalším ikonickým jídlem je laksa: to jsou rýžové nudle v kari, která má základ z kokosového mléka, krevetové pasty a bylinek, a přidává se taupok (tofu konzistence houby na mytí), krevety, syrové mušle, sójové výhonky a fish cake (který bych nejblíže přirovnala k pružné hmotě z rybího masa). Velmi zajímavé jsou dezerty. Používají mašinku, která nakrouhá sníh z ledového bloku, ten se navrší do misky a přelije různými sirupy nebo palmovým cukrem, přidá se různobarevné želé, jinanová či lotosová semínka nebo fazole uvařené v cukrové vodě. Přísady jsou podivné, ale chutná to skvěle. |
