Snad nikde si běžný člověk nepřipadá tak malý vůči státním úředníkům jako na hraničním přechodu. A to nejen u nás, ale i v cizině. A oni jsou si toho dobře vědomi a často vám to také dají znát. Nikdy nebudete znát přesně celní a jiné předpisy, kterými se oni zaštiťují, nikdy nevíte, zda se náhodou doma nepohádali, a tudíž mají špatnou náladu a vy si to pak odskáčete. Mohou vás šikanovat z rozmaru nebo také proto, že chtějí úplatek. Před čtyřmi roky jsme jeli s autobusovým zájezdem do Turecka přes Slovensko, Maďarsko, Rumunsko, Bulharsko. Než jsme přijeli do cíle, na úplatcích a různých poplatcích vedoucí zájezdu (a zároveň majitelka cestovky) zaplatila kolem osmi set marek! Nejhorší vydřiduši byli na rumunsko-bulharském přechodu Giurgiu - Ruse, kde jsme platili asi osmkrát! Vrcholným trikem na bulharské straně bylo, když nás bulharský celník (nebo pohraničník) navigoval na diplomatický přechod, který byl volný, aby nám pak jiný dal najevo, že buď to spraví 200 marek, nebo se zařadíme do normální kolony, která se mezitím prodloužila málem až na hraniční most přes Dunaj! Hned za Ruse jsme zas prý jeli moc rychle, pokuta byla nakonec usmlouvána asi na čtvrtinu (v markách), ale bez dokladu! A pak si nás asi podávali rádiem, protože nás zastavovali policisté přes Bulharsko ještě asi pět- až šestkrát. Ale to už na ně vyzrála vedoucí zájezdu, která se přímo ptala, jestli by si nedali dobré české pivo! Většinou to stačilo.
5. února 2000
