Už dlouho nás ty kopce lákaly. Na první pohled z dálky jsou nepřístupné a pořádně vysoké. A taky pěkně pusté. V zimě jejich vrcholky někdy na pár dní pokryje sníh, což v jižním Španělsku není, s výjimkou nejvyšší Nevady, právě běžné.
Celou oblast křižuje jen pár turistických tras a jediná silnice. Tušíme, že Pico Torrecilla (1919 m), nejvyšší bod těchto zapomenutých hor, nás odmění perfektními výhledy a samotou.
Tisíc zatáček do hor
Cesta autem z Málagy do hor je učebnicovým příkladem toho, jak se vzdáleností od velkého města slábne lidská aktivita. Po dvaceti minutách jízdy končí souvislé osídlení i rychlá silnice, pak projíždíme už jen malými osadami a řidič si ruce na volantu může ukroutit. Počet zatáček jde do stovek. Za hodinu jsme v Yunqueře, zapadlém, ale malebném městečku ležícím přímo na úpatí Sněžných hor.
Výhled z pozice kousek nad hranicí lesa směrem do španělského vnitrozemí
První kilometry vzhůru vedou hustým a místy značně vlhkým lesem.
Yunqueře dominuje stará strážní věž na kopci nad sídlem, kde je dnes malé muzeum a informační středisko. Zde se dostáváme k plánku trasy a od obsluhy získáváme cenné informace k výstupu. Mimo jiné se dozvídáme, že na východiště treku, lokalitu Puerto Saucillo (1200 m), se opravdu dá dojet autem, „i když se vám to možná nebude zdát“. Důležitý dodatek, cesta z Yunquery je totiž místy tak strmá a také rozbitá, že bychom to bez doporučení nejspíš vzdali.
Nakonec ale po dlouhém úseku jízdy na jedničku úspěšně parkujeme v malebném místě na okraji hustého lesa. Informační tabule, jediná, kterou potkáváme, hodnotí výstup na Pico Torrecilla jako náročný a taky dost dlouhý. Cesta tam a zpět měří 19 kilometrů.
Z vlhkého lesa na holé pláně
Pěšinka zprvu kličkuje vzhůru vlhkým lesem. Takové vrstvy šťavnatých mechů a lišejníků bychom v převážně suché Andalusii nečekali. Stoupáme sice severovýchodním, tedy závětrným svahem, ale blízkost Středozemního moře i Atlantského oceánu přece jen dělá své. Tyto hory mají poměrně dost srážek.
Asi po hodině výstupu se obzor rozevírá a hustému lesu ustupují otevřené pláně. Vypadá to jako přirozená horní hranice lesa, zhruba ve výšce 1500 metrů, ale chyba lávky. Vrcholové partie hor zde totiž byly odlesněny a oblast se dříve využívala k pastvě.
Každopádně začínáme být „nad věcí“, a to doslova. S každou další desítkou nadmořských metrů se kolem otevírají širší a širší obzory. Je ale třeba si dávat pozor, kam šlapeme. Tohle je silně zkrasovatělé území a hrany vápencových šutrů dokážou být pořádně ostré.
Vápencový podklad je hlavním důvodem, proč jsou vrcholové partie Sněžných hor úplně suché. Prakticky všechna voda, která tu spadne, prosákne do podzemí, kde vytváří rozsáhlé dutiny. Jejich strop se pak často propadne a vzniknou tzv. závrty, hluboké trychtýřovité prohlubně, které dávají krajině rozbitý, nepravidelný nádech. Procházíme desítkami takových závrtů a teprve na hřebínku se terén stává trochu snazším.
Od Gibraltaru po Guadalquivir
To už taky poprvé spatříme cíl treku, vrchol Pico Torrecilla. Mohutná vrcholová pyramida nám ale dlouho cloní pohled k moři, a až když se vyškrábeme strmým severním svahem hory, otevírá se před námi krásný kruhový rozhled.
Tohle je jiné kafe. Jihozápadním směrem snadno rozeznáme ve vzdálenosti 70 km Gibraltarskou skálu (v centru snímku), za ní pak pobřeží Maroka.
Do jasného odpoledne se sice přihnalo pár oblaků, přesto od vrcholového mužiku snadno rozpoznáváme typickou siluetu Gibraltarské skály. Vypadá, jako co by kamenem dohodil, ve skutečnosti nás od ní dělí nějakých 70 kilometrů. Severním směrem, do vnitrozemí, je pohled ostřejší. Hluboko pod sebou patříme na zástavbu Yunquery, obklopenou ze všech stran pustými kopci. Daleko na půlnoční straně pak tušíme rozpálené planiny kolem řeky Guadalquivir.
Zpátky do reality
Po chvíli „kontemplace“ na nejvyšším bodě nastane čas vrátit se zpět. Jinak než stejnou cestou to nejde a nepředpokládáme, že bychom měli někoho potkat, zatím se tak nestalo. Když doplňujeme vodu u jediného pramene, který se po cestě nalézá, náhle zaslechneme dusot těžkých bot. Jednotka španělské armády je tu na výběhu s plnou polní. Údajně je tohle pro ně denní rutina, armádní autobus na ně bude čekat v druhém údolí.
Pohled na Pico Torrecilla od severu
Výlet večer hodnotíme v baru v obci Tolox, dalším dobrém východišti do Sierry de las Nieves. Odtud lze vyrazit třeba příště.
Adios a za dvě minuty je kolem nás zase ohlušující ticho. Nepravděpodobný vojenský přízrak zmizel a my pokračujeme v návratu. S prodlužujícími se stíny, sluncem v zádech a nakonec protmavujícím se lesním šerem. Když dorazíme zpět k autu, Yunqueru pod námi kryje lehký večerní opar.
Výlet hodnotíme večer v baru o pár kilometrů dál, v jiné malebné vísce Tolox. Odtud se do Sněžných hor dá vyrazit taky. Zase někdy příště: nakažlivá krása zapomenutého kousku Španělska si nás dokonale podmanila.
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Může se hoditInformace Doprava Zajímavá místa v okolí |
