Lise Romanoff, distributorka filmu o životě na atolu Aldabra, mi v lobby hotelu nadšeně líčí svůj ponor. Voda jí ještě odkapává z vlasů, prý plavala v hejnech ryb a potkala i několik žraloků. Zkrátka, byl prý mnohem lepší než náš včerejší společný výlet pod vodu. Chvíli se proklínám, že jsem s ní také nevyrazil, pak si ale uvědomím, že by to kvůli následujícímu odletu (po ponoru se nesmí nějaký čas létat, pozn. red.) nebylo bezpečné. A navíc, náš ponor byl pro mě v mnoha ohledech výjimečný. Nejenom, že jsem měl možnost si tak trochu vyzkoušet podmořskou filmařinu, ale hlavně jsem se poprvé potkal s žralokem. Nemám si nač stěžovat.
S mrtvolou do vody
„Jseš fakt drsnej,“ poklepe mě ráno v den mého ponoru za žralokem Steve po rameni. Snažím se totiž opravit svůj poblázněný potápěčský počítač. Ač na suchu, ukazuje aktuální hloubku 129 metrů. Což by znamenalo, že jsem přeborník v potápění na nádech, anebo spíš mrtvola. Nezbývá, než si od tvůrce přírodovědných filmů z podmořského světa vypůjčit náhradní computer.
„Tenhle záběr se ti fakt povedl,“ hodnotí Lichtag práci kameramana Marka Dobroviče. Ten mu právě na telefonu přehrává čerstvé záběry z dronu, kterým natočil výjezd lodi z přístavu hlavního města Viktorie. Dron krouží kolem ladně se sunoucí jachty, na pozadí hory nasvícené sluncem, za lodí majestátní brázda. Zkrátka záběr, co vás má zvednout z divanu a donutit běžet k nejbližšímu prodejci dovolených.
„Co to vlastně točíte?“ ptám se Steva. „Reklamu na kotvu.“ Sice se známe sotva hodinu, ale už jsem ke Stevovi opatrný. Neustále hází nějaké fórky, takže i tuto odpověď považuji za nějaký žertík. Že se nestávám součástí nějakého kanadského vtípku, mě musí ubezpečit až kapitán lodi Radek Mašín. Prý jde o revoluční novinku.
Blížíme se na místo ponoru. „Natlakoval jsi ji?“ ubezpečuje se Steve u Marka, jestli už připravil kameru. Zdá se, že na všechno mají přesný plán, všechny úkony se musí uskutečnit v konkrétním pořadí, jinak by taky z natáčení nemuselo být nic. Marek už otevřel velký plastový kufr a vyndal z něj kovové pouzdro na kameru.
"Tak já to alespoň vyleštím," aneb nekončící gejzír vtipu Steva Lichtaga.
Vypadá jako větší odpadkový koš. Dovnitř usazuje kameru s harddisky. Musí být pořádně velké, protože kamera, kterou používají, nahrává v rozlišení 5K. Navíc do „krabice“ vložili ještě jeden disk na rezervní zápis ve full HD rozlišení. „Na Aldabře jsme natáčeli se dvěma kamerami zároveň, aby z toho vyšlo 3D zobrazení. To už jsme na to potřebovali celou plovoucí plošinu,“ připomíná Lichtag. O světové premiéře Aldabry, která se konala na Seychelách, čtěte zde. Marek mezitím vytáhl malou elektrickou vývěvu a pumpuje z „kejsu“ vzduch. „Dvířka se tím vcucnou dovnitř a líp se utěsní,“ vysvětluje.
Piráti mezi mrtvými korály
Jsme na místě. Kousek od skály trčící z moře se na vlnách houpe loďka s naším divemasterem. Rychle do neoprenu a pak už přelézt do člunu s výbavou na potápění. Den předtím nás vzal divemaster Mike na zkušební ponor. Sice už zapadalo slunce a viditelnost nebyla kvůli přílivu nejlepší, ale nakonec z toho bylo nečekané setkání s rejnokem trnuchou. Tak jsem zvědav, co si pro nás připravil dnes.
„We are pirates from Somalia,“ huláká Steve na posádku kolem plující jachty a v žertu je varuje, ať si připraví tučné výkupné. Divemaster nám mezitím dává brífing. Budeme klesat do devatenácti metrů, potom půjdeme zleva kolem skály. Možná narazíme na žraloky, určitě uvidíme spoustu korálových ryb, možná barakudy. A když budeme mít štěstí, narazíme i na rejnoka.
Jdeme na to. Postupně skáčeme do vody a spouštíme se na dno. Korálů tu není příliš, sem tam nějaký trs. Potvrzuje se, co mi říkali místní. Dost je jich mrtvých - vybělených. Místní si myslí, že za to může jev El Nino, který mění proudění vody v oceánech. A příliš teplá voda korály zabíjí.
Proháníme se s hejny korálových ryb. Viditelnost je, jak avizoval náš průvodce, kolem osmi metrů. Záleží také, jestli plaveme v proudu, nebo jsme schovaní za skálou. Držím se Marka. Včera jsme spolu byli pod vodou ve dvojici, dnes má však na starosti kameru a musí se věnovat natáčení.
Tak se taky snažím o nějakou tu fotku. Několikrát soupeřím s Lise o to, kdo uloví lepší záběr. Energická Američanka, která má na starosti dostat film společnosti Starlite Pictures ke světovým distributorům, kope do ploutví a honí se za rybami, že jí mnohdy nestačím.
Rychlejší než autofocus
Zatímco jsem se (marně) snažil nadehnat čtverzubce, utvořila se u skalního výběžku skupinka. Někdo už leží na dně a nakukuje do škvíry. V jednu chvíli napočítám čtyři lačné kameramany. Žralok, salutuje Steve rukou u čela.
Snažím se k mezeře dostat. Trochu mě bere proud, hledám nějakou oporu, ale narážím do dalšího potápěče. Je nás tady poněkud dost. Musím si přiclonit brýle, abych něco viděl. Kupodivu necítím žádný strach. Nakukuji dovnitř.
Kdesi tam vzadu, za hejnem rybek, cosi leží na písčitém dně. Najednou slyším výrazné ťukání. Steve vzal do ruky nějaký kámen a buší jím do skály. Ne jeden, ale rovnou tři žraloci bělocípí se hned dají do pohybu a krouží ve svém úkrytu. Vždy k nám přijedou, ale včas uhnou a zase se vrací zpět do bezpečí převisu. Zkouším fotit, ale nejsem v dobrém úhlu. Překáží mi rozvětvený korál. Navíc žraloci přejíždějí z šera do světla, takže je autofokus ne a ne chytit. Jsou příliš rychlí. Snad alespoň něco bude na kameře, kterou jsem si vzal na čelo.
Riskování pro záběr
Kontroluji vzduch, pořád ho mám dost. Plaveme dál a postupně proplujeme soutěskou. Steve neustále hledá, jestli někde není někdo schovaný. Za chvíli vidím, jak spolu s Markem něco se zaujetím studují. Ale co? Plavu blíž. To něco je evidentně zalezlé v puklině, Steve tomu mává prsty před nosem.
Je to murena. Ale nechce ven. Prý se bála vypouklého krytu objektivu, ve kterém se nejspíš viděla. Malou kamerkou prostrčenou mezi kameny se mi daří alespoň na chvíli ji zabrat. Ale murena se zatahuje hlouběji do bezpečí. Kdepak Steve. Strčí ruku pod kámen a snaží se ji nadehnat kameramanovi. Přeci jen se mu to na chvíli daří - později na palubě však přiznává, že si nebyl příliš jistý. Kdyby tam prý byla ukrytá ještě jedna, mohlo být veselo.
Už jsme určitě za půlkou naší cesty. Divemaster se nás „ptá“, kolik máme ještě vzduchu. Je čas pořídit si selfie. Což se vší tou výbavou není tak snadné. Když mě Steve vidí, jak se pachtím, bere mi aparát z rukou a začíná mě režírovat, kam mám naplavat. Tam, tam, k té skále, naznačuje mi. Vzpomenu si, jak mi na světové premiéře Aldabry, která tady na Seychelách zahajovala třídenní karneval, vysvětloval, jaké že měli se štábem secvičené signály. Se mnou si musí vystačit s těmi základními. Chápu, mám plavat víc nahoru. Snažím se ve vodě trochu srovnat, no model asi zrovna nebudu.
Autor textu to zkouší s profi kamerou. Výsledek nikdo nikdy neuvidí.
Kameramanské začátky
Kousek ode mě se zjeví Marek, prý si od něj mám na chvíli půjčit kameru. No chvíli to spíš vypadá, jako bychom se o ni pod vodou prali. Beru „řídítka“ se spoustou čudlíků, jež slouží k jejímu ovládání, do ruky. Marek sice říkal, že trochu nadnáší, ale já se s ní cítím kupodivu sehraný. Ve výsledku však z „mých záběrů“ nic není, protože v té změti tlačítek nenajdu spoušť. Ale vlastně dobře, nejspíš bych ani nebyl schopen pořádně zaostřit. Žádný autofokus, ostří se pěkně ručně postranním kroužkem u řídítek. Představa, že do toho ještě musím ovládat vztlak žaketu, prát se s proudem a nedej bože mydlit se s nějakou dravou rybou...
Teď si ji ještě bere Steve a dělají s Markem blbinky, pak už následuje společné focení na písčitém dně a výstup na hladinu. Cestou k vypuštěné bójce si po pravé straně všimnu nějakého pohybu. Snažím se ostřit, voda je tady už dost zakalená. Ale ano, něco tam je. Jeden, dva, pět, víc, mnohem víc stínů vystupuje z vody. Barakudy. Ladně jako torpéda plují vodou v hejnu. Snažím se jim nadeplavat, ale skupinka se přede mnou otevírá jako nůžky. Nesmím se příliš vzdálit, abych se neztratil. Musím na hladinu. Rozloučení to ale bylo pěkné.
Natáčení pod vodou ve společnosti Stevea Lichtaga? Takové nabídce nejde odolat.
Lezeme do lodi, všichni ze sebe chrlí dojmy. Marek odstrojuje kameru. „Pořád je horká,“ upozorňuje. Opravdu, z útrob vodního „kejsu“ to sálá. Záznam v rozlišení 5K umí evidentně sežrat hodně elektřiny. Nadšeně se vrháme na prohlížení natočeného materiálu. Povzdechnu si, že se s tím svým turistickým „chcípákem“ nemůžu srovnávat s jejich technikou. „Víš, oni jsou to právě tihle chcípáci, kdo ve finále zachraňují velký projekty,“ svěřuje mi Steve filmařské tajemství. A přidává historku o tom, jak mu postupně odešlo hned několik top kamer a v podstatě to nejdůležitější nahrál na malou kameru.
