Touhu po poznávání cizích krajů zdědil po mamince, která byla vášnivá cestovatelka až do vysokého věku. A už odmalička vstřebával dobrodružství z knížek o objevování světů a dobývání pólů.
„Já ještě pamatuju, když Hillary s Tenzingem dobyli Mount Everest! Bylo mi tehdy pět let,“ vzpomíná pan Chvoj na počátky své lásky ke kopcům. Ty v jeho životě hrají osudovou roli, v horách poznal i svou ženu, která mu je na cestách často parťačkou.
Za vašeho mládí nebylo cestování za hranice tak jednoduché.
No právě. Když mi bylo patnáct, byl jsem poprvé zahraničí. Se školním zájezdem v NDR. S rodiči jsme jezdili nejdál na Slovensko. To si asi dnešní děti nedovedou představit.
Ale ta touha někam se podívat se mě držela. Jako fyzik jsem jezdil na konference (tam mě pouštěli, pokud jsem měl pozvání) a v roce 1979 jsme si se ženou dokonce vydobyli devizový příslib a jeli jsme do Norska.
Proč zrovna tam a ne třeba do Jugoslávie?
Kvůli horám, přírodě, fjordům. Byla to naše posvatební cesta. Každý jsme tehdy dostali 120 dolarů na 14 dnů. To bylo tak na benzin, takže jsme spali v autě a vařili jsme si polévky z pytlíku.
V čem je cestování dnes jiné než tehdy?
Jednak nebyly informace. Nic jako internet neexistovalo. A pak bylo všechno hrozně drahé. Jednou mě třeba pozvali do Indie a letenka stála tolik jako můj roční plat! A nedalo se vyjet nikam za železnou oponu. Ale jakmile to po roce 89 povolilo, tak jsme se rozjeli. Služebně jsem jezdil sám a jinak většinou se ženou.
Kolik zemí jste doteď navštívil?
Celkem 79 států. S dcerou a synem jsme cestovali po parcích USA, byli v jsme v Himálaji, v Africe, v Kyrgyzstánu, v Antarktidě, v Číně, na Tahiti...
Takže i nějaká ta pláž a koupání?
My se tomu nevyhýbáme. Když byly děti malé, byli jsme v Bulharsku, teď s vnoučaty jezdíme zase do resortů. Ale u moře mě to baví tak tři dny, pak už bych zas jel někam poznávat.
Příjezd na ostrov Nelson v Jižních Shetlandách, Antarktida (1999)
S manželkou na vrcholu pětitisícové Tsergo Ri v oblasti Lantangu. (Himálaj)
Třeba do zimy?
Třeba. Byli jsme taky v Antarktidě. Český polárník Pavlíček tam provozuje na ostrově Nelson stanici Eco, takovou chatičku, kde jsme se ženou strávili měsíc. Ale to bylo v létě, kolem našich Vánoc, tak bylo nejvýše -5 °C.
Zato taková expedice na severní pól je určitě mnohem náročnější. Jak jste se připravoval fyzicky?
Trénoval jsem rok intenzivně, ale já se v kondici udržuju pořád. V mládí jsem plaval závodně na univerzitě a pořád sportuju, jezdím na kole, v zimě na běžkách. A vím taky, jak trénovat, aby to člověk nepřehnal.
Naordinoval jste si nějakou speciální přípravu?
Tahal jsem sáně se zátěží. Na chalupě. Ale protože nebyl sníh, musel jsem s nimi chodit po trávě. V noci, aby si místní nemysleli, že jsem blázen. Na takovou expedici se musíte připravit.Tam nemůžete říct: Heleďte, mě už to nebaví, já se vrátím.
Máte ve zvyku dávat si k narozeninám expedice?
Vůbec ne. Na červencové výročí mé ženy máme tradici. Jedeme do Alp, vylezeme na nějaký kopec a tam si ťukneme se šampaňským. Svoje narozeniny nijak zvlášť neslavím. Ale říkal jsem si, že mi bude sedmdesát, kdo ví, jak zdraví vydrží, tak jsem se rozhodl podniknout něco výjimečného.
Kolik členů měla expedice, se kterou jste letos 20. dubna došel na severní pól?
Bylo nás šest i s vedoucím. Dva velmi zkušení padesátníci, Američan a Brit. Pak dvaadvacetiletý kluk z Emirátů a třicetiletý ze Saúdské Arábie. Těm sice zkušenosti chyběly, ale zase byli mladí. No a já jsem byl nejstarší.
Jak tuhý byl mráz?
První dva dny bylo -38 °C, ale pak se oteplovalo. Ke konci už bylo jen -15 °C.
Přechod trhliny.
Chvíle odpočinku, doplnění tekutin a energie na další pochod.
To jste museli být ve stanu promrzlí.
Kdepak. Měli jsme dobré vybavení a spali jsme v tom, v čem jsme chodili. Jen boty a svrchní vrstvu jsme si sundali. Ve stanu bylo hrozně vlhko, to bylo hodně nepříjemné. Bundu jsme si ráno oblékali mokrou, ale pak se to nějak vyfoukalo.
Takže jste vyfasovali výbavu a vyrazili?
Ne, hned ne. Když jsme přiletěli na Špicberky, tak jsme se tři dny připravovali, postavili si stan, učili se zacházet s vařičem. Tam bylo -14 °C. Potom jsme odletěli na ruskou stanici Barneo a odtamtud nás odvezli vrtulníkem na 89. rovnoběžku a 140. stupeň východní délky. To bylo kvůli driftu ker, aby nám pomohl. Protože kra urazí i čtyři kilometry za den.
Typický povrch zamrzlého Severního ledového oceánu.
Nejmladší a nejstarší člen týmu.
Kolik dnů vám cesta k pólu trvala?
Šli jsme na lyžích a se sáněmi sedm dní. Cestou často potkáte navršené zlomené kry nebo místa, kde je volná voda, a ty musíte překonat, nebo obejít, což je docela náročné a dost se nachodíte.
Jak těžké byly sáně a co jste na nich vezli?
Sáně váží skoro čtyřicet kilogramů a měli jsme tam stan, dvě matračky na spaní, expediční spacák, náhradní oblečení, jídlo na deset dní a dva litry pití, vaření, pětilitrový kanystr s benzinem. A hlavně troje rukavice.
Trápily vás omrzliny?
Co bylo hodně nepříjemné, bylo cokoli dělat v těch mrazech. Teplé rukavice se musely sundat a v pracovních prsty rychle namrzaly. Trochu omrzlí jsme byli všichni, ale ne vážně, to by nás nepustili dál. Měli jsme expediční anorak s kožešinou na kapuci a ta vytvoří u obličeje takové mikroklima. Já mám navíc vousy. A naštěstí nefoukalo. Ale stejně jsme měli nosy a ruce omrzlé.
Nocování na kře, v mraze hluboko pod -30 °C.
Jak vypadal váš den?
Denně jsme chodili až osm hodin. Vždycky hodinu a tři čtvrtě a pak deset minut přestávka na jídlo a zase dál. Až do večera.
Co jedí polárníci?
Ráno jsme uvařili vodu, zalili si polévku, kávu, kakao. Udělali si čaj a iontový nápoj do termosky (vydržel tam až do večera – studený, ale nezmrznul). A hodně jsme se najedli. A pak přes den jsem byl na špeku, slanině a energetických tyčinkách. Všechno jsem si dopředu nakrájel, protože v tom velkém mrazu zmrznul i špek. To jsem zjistil první den, pak už jsem si jídlo nosil na těle.
Pardon, a jak jste to měli s toaletou?
My muži to máme trošku jednodušší, ale v noci jsme měli všichni ve spacáku flašku, abychom nemuseli lézt ven a ještě budit kolegu. No a na velkou, to jsem vždycky vydržel dva dny. To se pak musí vykopat jáma a místo toaleťáku používáte vlhčené ubrousky. Ty jsem musel nosit taky na těle, jinak by zmrzly.
K pólu jste tedy dorazili za sedm dnů. Kolik jste ušli kilometrů?
Celkem jsme urazili asi 150 km. Jak jsem říkal, šli jsme osm hodin denně, jen ten poslední jedenáct. To už jsme toho měli dost všichni.
Náš tým.
Podmanivá krása ledové pustiny na severním pólu.
A vzpomněl jste si v cíli na Cimrmana?
No jistě. Vyzkoušel jsem si: jdu na sever a teď na jih! Ale jak ta kra driftuje, tak jsme zase z pólu zmizeli a ráno jsme už byli na jiných souřadnicích.
Kam se chystáte příště?
V srpnu pojedeme se synem do Švýcarska. A potom se s mojí ženou vydáme na Transsibiřskou magistrálu. Ona to naplánovala, protože její dědeček byl legionář a před sto lety tudy putoval. Pak se ještě chceme podívat na Kamčatku a na podzim si asi dopřejeme nějaké lázně.
