Ta neuvěřitelná příhoda se mi stala v Boubínském pralese. Po pádu berlínské zdi jsem se tam rozjel pracovat na překladu. Vše se událo jedno nedělní odpoledne. Něco mě náhle táhlo do pralesa. Nikdy jsem tam nebyl. Vydal jsem se sám na pěší túru. Mezi poraženými a hnijícími kmeny stromů po lesní pěšině najednou proti mně kráčí olysalý muž. Ta tvář je mi povědomá. Slušní lidé, když se potkají v pustém lese, natož v děsivě pustém pralese, na sebe přátelsky pohlédnou a pozdraví se. Překládal jsem v té době z francouzštiny prózu Rimbauda a měl jsem plnou hlavu francouzských vět. Nevím, co mě to napadlo zvolat vesele nazdařbůh: "Bonjour, Monsieur, vous avez le visage comme Allen Ginsberg! Dobrý den, pane, vy se podobáte Allenu Ginsbergovi." Ten muž uprostřed pralesa mi francouzsky odpověděl. Už to mě šokovalo. Pak jsem pochopil, že říká: "Moi, je suis Allen Ginsberg. Vous étes choqué?... Moiaussi. Já jsem Allen Ginsberg. Udivuje vás to?... Mě také." Oči za silnými skly brýlí mu zablýskaly. Stiskl mi pevně ruku. Kroutil hlavou. Byl jsem naprosto zmaten. Allen Ginsberg byl nejenom jeden z nejslavnějších amerických beatniků, byl i postavou mého románu Věk slasti, dnes už legendárního milostného příběhu ze šedesátých let. Jak je možné potkat po pětadvaceti letech hrdinu své první prózy uprostřed pustého pralesa Boubín? Jak je to možné, když ta postava bydlí na Manhattanu v New Yorku? Mluvili jsme spolu asi dvacet minut. Podivil jsem se, že nosí sako a kravatu, dokonce i v lese. Než byl jako král majálesu z republiky vyhoštěn, nosil v pražském rozmoklém sněhu i na recepce tenisky a džíny. Řekl mi, že učí na univerzitách otevřenou poetiku a je opět na cestě. Pozval mě na své veřejné čtení básní do Prahy. Nemohl jsem najít cestu z Boubína ven. Náhodné setkání mě popletlo, ztratila se mi pěšina, kudy jsem přišel, zabloudil jsem. Smrákalo se. V dálce svítily (za skly brýlí) něžné veliké oči pekelníkovy. Pochopil jsem, že Ginsberg je démon. Přízrak, který se zjevuje. Za tři dny jsem ve velké aule Filozofické fakulty před studenty položil Ginsbergovi otázku: "Jak si vysvětlujete, že na tak absolutně pustém místě potká autor po pětadvaceti letech živou postavu své vzpomínkové prózy?" Odpověděl stručně: "Věci se dějí do kruhu." Dodnes si se smyslem této příhody nevím rady. Jaké mělo to zjevení poselství? Co mi chtělo říct? Na žádné cestě jsem nebyl více překvapen. Nevím, co mi přinesou cesty v nové dekádě. Jedno je ale důležité. Být na cestě. On the Road. I kdyby to měla být jen cesta kolem zdí pokoje. Cesta uvnitř hlavy.
8. ledna 2000
