Slunce zatím není vidět. Člověk si ho musí domyslet, představit, jak o několik stovek kilometrů dále na východ právě v tuhle dobu už osvětluje všechny možné i nemožné lidské činnosti.
Tady zatím další den čeká na svoji premiéru.
Ráno na vrcholu Straža
Opuštíme svůj noční bivak a vystupujeme ještě o pár metrů výše. Na špičku kopce, přímo pod neklidnou chorvatskou vlajku, která nám předchozí večer nahnala strach. Pod námi je město, stále ještě pravidelně oddechující nočním spánkem. Jedinými zvuky pro tuto chvíli jsou - třepotající se vlajka ve větru nad našimi hlavami, hučení korun stromů, vlnící se moře a motory přijíždějících rybářských lodí. Toť vše. Příroda vítězí nad civilizací.
Ostrov Lošinj je přímo pod námi ve své nejužší části, široké tak akorát, aby ji mohla protnout silnice. Tenhle pruh půdy rozděluje moře v tomto směru na dvě části. Ta vzdálenější, na obzoru, je zbarvena do intenzivní růžové. Neklamný důkaz toho, že slunce od východu dělí několik málo minut.
Stejně jako po západu slunce, je i těsně před jeho východem moře nejfantastičtější. Má hlubokou barvu, klid odcházejícího či nastávajícího dne a maximum energie, kterou vnímaví jedinci dokážou snadno nasát. Tenhle okamžik se právě teď snažím vstřebat všemi smysly.
|
SERIÁL NA JACHTĚ KOLEM CHORVATSKA |
|
2.díl: Za tichem ostrovních zahrad |
Východ slunce
Pokaždé, když sleduju východ či západ slunce, uvědomím si hodnotu každé prožité sekundy. Ta koule na obloze se pohybuje neuvěřitelně rychle, stačí mrknout, na vteřinu otočit hlavu a už nikdy neuvidíte právě tento západ. Slunce zmizí beze stopy.
Východ nad Lošinjem užíváme douška, respektive objektivy fotoaparátů. Je to trochu zvláštní zážitek, který přinesly do naší doby pokrok a nové technologie - jste přítomni, díváte se, ale nikoli na vlastní oči.
Slunce v tomhle místě nevychází přímo z moře. Ostatně v Chorvatsku obecně tento úkaz musíte oželet. Nejdříve se vyrýsuje pás ostrovů, poté vzdálené dvoutisícové pohoří Velebit na pevnině. Nebe promění svůj odstín a během několika minut si sundaváte mikinu, protože slunce udeřilo naplno.
Orjule: koupání uprostřed "Karibiku"
Nasazujeme batohy a definitivně opouštíme Stražu, abychom stihli snídani na palubě. V plánu je ještě dopolední procházka Malým Lošinjem s nezbytnou závěrečnou kávou na promenádě.
Číšník přináší kromě horkých nápojů i několik zákusků, které alespoň ve vitríně vypadly čerstvě. Záhy už se však dohadujeme nad jedním z nich, je poleva zkyslá, je to jen zvláštní příchuť?
"Zkus to reklamovat," radím kolegovi zrovna v momentě, kdy se zjevuje číšník s horkou kávou. "Co chceš reklamovat?" oboří se na mě výhrůžně. Vida, tradice českého turizmu na Jadranu zanechala svoje stopy. V podobě bezproblémové společné komunikace. Jen si v některých místech zdejší pracující a podnikající ještě jaksi neuvědomili, že se píše rok 2004 a Češi jsou ochotni si za kvalitní (!) služby zaplatit.
V deset hodin odrážíme od břehu a už v půl dvanácté zastavujeme na přilehlém souostroví Orjule. Mišo vyhazuje kotvu a Tvrdi, jak se zdá, ustává v pohybu. Jsme obemknuti ostrovy a pod námi je "Karibik". Tyrkysově zelená voda, bílý písek, jemné vlnky. Skáču do vody a užívám si absolutní volnosti. Malá loď s výletníky z Lošinje právě zvedá kotvy.
Jsme tu sami
Plaveme k úzkému a mělkému průlivu mezi Velkou a Malou Orjulí. Voda je stále teplejší, karibsky zelená, jen jemný písek víříme nohama, když se postavíme na dno. Je to fantastické koupání. Kdyby na břehu neležely mořem naplavené odpadky, myslela bych si, že jsme zcela mimo civilizaci.
|
|
S domorodcem na přídi
Kolem půl páté přijíždíme na Rab, do města Rab. Loď tankuje půl hodiny na jedné straně přístavu, aby pak přejela během pěti minut na druhou, kde můžeme, s informacemi od průvodkyně, vystoupit. Bohužel jsme však ztratili čekáním zbytečně čas, který jsme mohli využít jinak. Celou hodinu se nám totiž nedaří sehnat ani kola, abychom mohli vyjet na čtyřsetmetrový vrchol Straža (opět!), později ani člun k pronajmutí, abychom si dopluli do některé z rabských zátok.
Nakonec si kolem šesté bereme lodní taxi.
U mola na malé výletní loďce stojí děda, neurčitého věku. Smlouváme s ním čas i cenu. Celá loď je za 200 kun na hodinu. Pro osm lidí. Škoda, že jsme jen čtyři. Domluva je trochu obtížná, penzista mluví místním dialektem, jedním z mnoha nářečí, které se na území Chorvatska vyskytují. Během pěti mimut ale nasedáme a odrážíme, ve značné euforii, od břehu.
Je to intenzivní kontakt s mořem. Dotýkám se prsty hladiny a pozoruju defilující Rab před našimi zraky. Čtyři věže jako čtyři apoštolové. To ještě netuším, jakou magickou přitažlivost bude mít tohle město o půlnoci. Motory řvou a děda u kormidla se mi snaží něco vysvětlit. Odezírám z úst, protože se mi nechce opouštět příjemnou vyhlídku na zádi loďky. Kamery a foťáky za měkkého podvečerního světla jedou naplno.
Kotvíme asi ve třetí zátoce od města. Opět bílý písek a zelený, tentokrát temný "Karibik", který už neosvětluje slunce. Náš průvodce vyndavá malý žebřík, tak abychom "suchou" nohou vystoupili z lodi rovnou do vody. Hladina je bez jediné vlny, čeříme ji pravidlenými tempy jako v rybníce. Plaveme středem zátoky, jsme v moři a přitom ukryti před jeho rozmary. Jsou tu jen dva malé motorové čluny s posádkou a hustý les až ke břehu. Unikli jsme turistickému rojení.
Na vrchol půlnoční věže
Noční Rab, tedy v tomto případě město, má stupňovitou atmosféru. V Dolní ulici, v přístavu, zažijete hluk a živo, hlasitá hudba vyřvává z kaváren a sto lidí mluví najednou. Ve Střední ulici se proplétáte mezi obchody a obchůdky, tisíci a jedním lákadlem, strkáte se s lidmi, co chtějí nakupovat cetky stejně jako vy.
Se vstupem do Horní ulice však přicházíte do jiného světa.
Tajemné uličky, kostelní věže, zrádná zákoutí i schody vedoucí pod hradbami přímo do moře. To všechno za tmy a jen s minimem turistů, kteří v tuto pozdní hodinu už zůstávájí věrni rušnějším částem Rabu. Mystické barvy obepínají více než tisíciletou historii. Z kostela svatého Kříže zaznívají koncertní tóny. Užívám si všech průhledů, které důkladná architektura našich předků dokázala odkázat budoucím generacím.
Šplháme se na věž katedrály, otevřenou do pozdních nočních hodin. Strach z výšek v tomto případě dostává zabrat. Finální průlez na ochoz věže se po kovovém žebříku odehrává už pouze na kolenou. Tisknu se zády k věži a intenzivě cítím její výkyv ve větru. Pode mnou leží tlukoucí město, jehož duch je navždy ukryt ve vlnách neskutčně slaného Jadranu.
|
|
Na plavby na Jadranu se specializuje například CK GEOTOUR |
 Pohled na čtyři rabské věže z moře v pozdním odpoledni |
 Jedna z rabských věží v ranním slunci |
 Pohled na ranní Rab, historické město na poloostrově |
 Rabský přístav, který je v hluboké zátoce mezi starou a novou částí města |
